Návrh ústavních změn z roku 1989 pokračoval v pokřivení federace a neuznával státnost Slovenska

Současná krajně pravicová, nacionálně bolševická a xenofobní scéna ve valné většině projevuje náklonnost k Československu, i když ani omylem nemá pojem o tom, jaké poměry ve společném státě panovaly a jakým způsobem tehdejší komunistický režim pracoval s tzv. slovenskou otázkou.

Jakékoli názory, pojmy a příspěvky narážející na společný stát dvou národů vycházejí z vytvořených klišé, ideových zabarvení a lásky k diktatuře rudé hvězdy, aniž by se kouskem prstu ideoví společníci klerofašistických úvah o české a evropské kultuře dotýkali reality před listopadem roku 1989. Všechno před sametovou revolucí bývalo přeci podle společníků neofašistů a putinovských vlezdoprdelků dokonalé a správně čisté, tak proč by se měl někdo zabývat teoriemi historiků, když se na sociálních sítích a ve společenstvích islamofobů nabízejí pohádky na dobrou noc.

Konec osmdesátých let a vlastně i ta léta sedmdesátá se prolínala bezbřehým nacionalismem, kdy si každý z fungování federace bral to své. Společný, poněkud nevýhodný život v rámci neexistujícího československého národa byl jako Ariadninou nití protknutý programem vyrovnání, kdy z rozpočtu federace byly dotovány rozpočty obou republik, zatímco přesuny ve prospěch Slovenska byly účetně výrazně vyšší. Tento stav vnímala významná část Čechů jako “doplácení” na Slovensko, zatímco zcela naopak podstatná část Slováků si myslela, že federální rozpočet prostřednictvím celostátně řízených podniků vysokých daní a odvodů vysává peníze ze Slovenska do sousedních Čech. Soužití hlavně díky ultranacionalistům na obou stranách bylo stále více vnímáno jako něco nevýhodného. Proslovy o doplácení a vykořisťování se staly běžnou součástí neoficiálních, ale také oficiálních debat, kdy rozum stál kdesi v tmavém koutě, zatímco nenávistné projevy získávaly s koncem osmdesátých let dvacátého století stále větší prostor.

Moderními a stále častějšími se staly průpovídky “Každý za své”. Na to všechno vítači Velkého Ruska a znovusjednoceného Československa zapomínají, když za komančů “všichni měli práci a ta kriminalita byla nižší….”, jen si vzpomeňte na ty košilaté komentáře v prozemanovských skupinách na sociálních sítích. Tam se to podobnými rádoby skálopevnými pravdami jenom hemží.

Československý federace nebyla federací v pravém slova smyslu. Vznikla v roce 1968, aby následně o dva roky později byla ořezána a de facto zůstalo jen pozlátko na vrchu. V mnoha ohledech převládal centralismus před pravomocemi jednotlivých republik. Nebyl dodržován dohodnutý poměr Slováků na úřadech federální úrovně a vůbec mnoho dohod zůstalo pasé, i když ve skutečnosti na papíru existovaly. S příchodem Gorbačova k moci v nedaleké Moskvě, docházelo k postupným změnám také v Československu.

Součástí přestavby nové federace měla být také nová ústava. Poprvé se o ní hovořilo v roce 1986 v materiálech XVII. sjezdu KSČ. Předsednictvo ÚY KSČ na svém zasedání 9. prosince 1988 rozhodlo o ustavení zvláštní společné komise ÚV KSČ a Národní fronty, která měla za úkol vypracování jednotlivých bodů nové ústavy. Jejím předsedou byl jmenován nejprve Karol Laco a později se jím stal také mediálně známější Marián Čalfa. S tvorbou nového kodexu přicházela znovu do veřejnosti debata, zda by své ústavy neměly mít taktéž obě dvě republiky, jak celou dobu nařizoval režimem přehlížený čl. 142 odst. 2 ústavního zákona o československé federaci.

Slováci do debat o ústavě přinášeli požadavek na změnu státního znaku….. to je velmi zajímavé, protože současní milovníci Československa se rádi odkazují třeba i na jeho státní znak, aniž by si uvědomovali, jak společnost krátce několik let před rozdělením přemýšlela. Opět je přehlížena realita. Jakeš existenci republikových ústav odmítal a nevadilo mu, že tím dochází k velmi hrubému porušování dohodnutých pravidel. Začátkem dubna 1989 byly jako součást nové federální ústavy vyhotoveny části týkající se soudnictví, prokuratury a advokacie, zatímco na konci měsíce spatřily světlo světa části zabývající se práv a povinnosti občanů. V červnu téhož roku byla vypracována část o národních výborech jako orgánech místní moci a státní správy.

14. července 1989 se tvůrci nové ústavy zabývali podobou a změnami československé federace. Uvažovalo se o změně státních symbolů….ale nakonec z úvah o jiní vlajce, hymně a znaku totálně sešlo. Federální vlajka, znak i s hymnou měly být stejnými znaky jak pro Česko, tak i Slovensko. Přesně tak to prosazoval Marián Čalfa. V ohledu státních symbolů tedy ústava nezaváděla nic nového, ale pouze počítala s tím, co doposud existovalo. Vášnivá debata se svrhla o státní znak federace používaného ve společném státě Čechů a Slováků od 11. července 1960.

Komise pracující na nové ústavě navrhovala dvě varianty federálního státního znaku: první ponechání dosavadního znaku zavedeného ústavou z 11. července 1960. tj. husitské pavézy s českým dvouocasým lvem s pěticípou červenou hvězdou, který měl ve štítku schematický obrázek hory Kriváně s hořícím partyzánským ohněm. Druhý návrh znaku požadoval zavedení nového půleného státního znaku, v jehož levém poli by byl český lev a v pravém znak Slovenska, jehož definitivní podoba měla vzejít z vypsané umělecké soutěže.

Podoba znaku federace byla velmi důležitá. Slováci rudou husitskou pavézu se lvem a Krivání nevnímali za znak Slovenska a považovali jej za umělý patvar federace. Kdyby neexistovaly ekonomické obavy ze změny státního znaku, možná by Československo na svém konci získalo jiný státní znak. Čalfova komise vlastně dělala všechno pro to, aby zvítězila druhá varianta, zároveň však neměl být na nový státní znak použitý pověstný dvojitý kříž známý především ze znaku současné Slovenské republiky.

Zcela viditelně se při úvahách o novém státním znaku nebralo v úvahu, co chtějí Slováci a co sami považují za symboliku své státnosti.

To samo o sobě cosi říká. Přinejmenším to, že minimálně na pozicích vysoké politiky Praha chtěla z pozice sídla celé federace vnutit Slovensku státnosti, než jaká byla brána vážně a náležitě uctívána. Druhá varianta nového státního znaku by bezpochyby zvedla vlnu většího nacionálního pnutí a povídačky o českém diktátu by rostly jako houby po dešti.

Novou ústavu měly schválit Federální shromáždění a obě národní rady. V rámci nového ústavního pořádku bylo zavedeno jako 14. bod 36 pravidel fungování federace, kdy první náměstek ministra je vždy občanem jiné republiky, než ministr federální vlády a oběma republikám bylo potvrzeno právo navazovat styky a vztahy se zahraničím. Jednání o nové ústavě probíhala tajně, ale některé dílčí změny opozice přeci jen zjistila a následně kritizovala. Česká opozice kritizovala vůdčí roli KSČ zakotvenou v článku 7 a nízkou úroveň ústavních svobod, zatímco ta slovenská byla zklamaná z toho, že neexistují republikové ústavy.

Do neexistence slovenské a české ústavy tepal zejména Literárny týždenník, který rozebíral smysl státních symbolů a důležitost slovenské ústavy. Autory těchto článků byli většinou mladí slovenští komunisté. Přeci jen ideové čistky v KSČ a KSS na počátku normalizace byly poměrně rozdílné. Zatímco na Slovensku v rudé partaji vzniklo reformní křídlo, v Česku tomu tak nebylo. Nová ústava v článku 62, odstavci 2 zahrnovala právo občanů svobodně odcházet do zahraničí, v zahraničí pobývat a opět se vracet. Menšinám maďarské, polské, ukrajinské a německé bylo zamčeno vzdělávání v rodném jazyce, právo sdružovat se v menšinových organizacích a používat svůj jazyk v úředním styku na menšinami
obývaném území v rozsahu stanoveném zákonem.

Celý návrh ústavních změn měl být schválený v roce 1990 po XVIII. sjezdu KSČ. Listopadové události roku 1989 ukončily úvahy o vzniku nové ústavy.

Češi a Slováci se od sebe v letech 1970 – 1989 vzdalovali a bylo to vidět. Díky normalizačním změnám v roce 1970 se pojem federace na Slovensku značně zdiskreditoval. Proto jakékoli pokusy o úpravu federace byly úplně zbytečné. Ve skutečnosti všichni, kdo se odkazují k Československu před rokem 1989, nevědomky souhlasí s upíráním práva na státnost slovenským bratrům, ke kterým se často česká radikální scéna hlásí.

SDÍLET