Strach z nejistoty a ohrožení bezpečnosti napomáhá v Izraeli k bezpráví

Na strachu se nejvíce vydělává. Když vyvoláte v občanech dostatečné obavy z neznámého, nebo z předem stigmatizované části obyvatel, můžete s lidmi jednoduše manipulovat, a dokonce i v případě, že nemáte ve volbách co nabídnout, získáte coby ochránce před domnělým nebezpečenstvím dostatek hlasů ve volbách.

Postačí do ulic nasadit zátarasy, ozbrojené vojáky a ve večerních zprávách utrousíte cosi o ochraně měkkých cílů a úspěch u méně přemýšlející části spoluobčanů máte doslova zaručený. Co na tom, že zátarasa nonšalantně ležící před nákupním centrem, nebo náměstím je pouze optickou pomůckou, skrze kterou náklaďák teroristy projede jako nůž máslem. Národ potřebuje ujištění, že politická strana, ministr, nebo naprosto druhořadý poslanec něco dělá pro bezpečnost ostatních.

V ovzduší všude přítomných obav roste osobní důležitost a spolu s tím si média tak nějak netroufají strkat čenich do osobních záležitostí, kde všechno není stoprocentně skvělé. Typickým příkladem všeobecně využívané politiky strachu by mohl být Izrael. I když se jedná o zemi vojensky silnou, mající ve svém vojenském arzenálu několik jaderných zbraní, je v ovzduší cítit nasládlý pach velkého strachu z těch Palestinců, vůči kterým raději politický systém organizuje politiku apartheidu, kdy jsou lidé nuceni jako dobytek jdoucí na porážku chodit do práce předem vytyčenými koridory zakončenými branami s vojáky v pozadí.

Všeobecně zakořeněný strach ke svému růstu využívá zásady rozdělení národa, kdy se telavivská vláda prezentuje jako ochránce židovských obyvatel.

V popředí jako hlásná trouba těch nejhorších strachů a emocí postává nejistota,

která ve své podstatě není ničím jiným, než psychologickou odezvou, zatímco strach je negativní emocí vyplývající z vyhrožování, nebo nebezpečné situace. Pokud v médiích lidé uvidí zbytky autobusu zničeného bombou teroristy, potom vzniká obava z nejistoty, protože téměř nikdo neví, kdy se něco podobného může stát. Obraz roztrhaných kovů a opodál rozházených lidských těl se doslova vypálí do mysli, ve které vzniknou obavy pokaždé, když stejný divák na ulici spatří projíždějící, nebo postávající autobus.

Strachy s obavami vznikají na základě zprostředkovaných, nebo přímo osobních zkušeností.

A pokud jsou podobné obavy podporovány politikou, politickými stranami a jednotlivými populisticky vyjadřujícími se médii, poté se taková obyčejná obava může stále více prohlubovat a spolu s tím mohou někteří jednoduše přemýšlející lidé s nižší mírou sociální inteligence vnímat xenofobní opatření jako dobré východisko ochraňující veřejnost před činy domnělých teroristů často zosobněných do předem vybrané skupiny obyvatel.

V izraelské židovské společnosti přesvědčení o nejistotě přispívá k jedinečnému pocitu identity odlišující místní židovskou komunitu od jiných národů. Dochází ke glorifikaci Židů, zatímco je podprahově a mnohdy také zcela otevřeně v médiích a jednotlivých politických prohlášeních zpochybňována legitimita Palestinců.

Pocit nejistoty často založený na nereálných a mnohdy přehnaných základech je v Izraeli velmi důležitou součástkou při pocitu sounáležitosti a jedinečné identity, kterou je nutné za použití všech možných postupů ochraňovat a obhajovat. Princip mnohdy nepřiměřené nejistoty je v izraelské společnosti součástí mnoha kulturních produktů, jakými jsou například knihy, filmy, ale také sdělovací prostředky a vzdělávací systém, jež zejména u dětí jako první vkládá do duše ten pocit leptající a drásající nejistoty, který je možné překonat pouze pocitem bezpečí, kdy každý raději preferuje to, co je známé a vyvaruje se nejistých situací a rizik, které by mohly nastat, pokud bychom se odklonili od již naplánované cesty životem.

Hlavní součástí pocitů nejistoty je mýtus o existenčním ohrožení, jehož odstraněním můžeme napomoci pouze za použití předem osvědčených a známých nástrojů….a to bez ohledu na lidskost, nebo zákonnost jednotlivých kroků a činů.

Pokud pocit bezpečí a jistoty nenavodíte klidnou a nenásilnou cestou, je společnost téměř otupělou a bez větších obtíží za dostatečného vysvětlení médií a politiků akceptuje masa spoluobčanů klidně násilí, zbraně a vojenské operace vystupující vůči domnělým viníkům nejistot, jakými mohou být cizinci, nebo Palestinci.

Obávající se společnost bývá méně otevřená novým myšlenkám a dokonce je velmi citlivá, pokud se pokusíte identifikovat nebezpečí, protože v časech obav není čas přemýšlet o tom, zda nabízený nepřítel je skutečně nepřítelem, a zda například vláda tomu pocitu nejistot nějakým způsobem nepomáhá.

Pocit nejistoty vytváří popularitu vůdců a je doslova rájem pro nejrůznější “stoprocentně” zaručené plány na bezpečnost.

Politici krmí společnost nejrůznějšími moudry, zatímco se ve veřejném sektoru stále více objevují neobjektivní pojmy, protože se k veřejnosti dostávají politicky nekorektní lži, hoaxy, polopravdy a lidé nemají dostatek informací k tomu, aby sami na základě svého úsudku rozhodli, jestli skutečně nejistota a nebezpečí je natolik velikou, abychom rezignovali například na lidskost a dodržování lidských práv.

Ke slovu se dostávají politicky nekorektní výrazy například během předvolebních agitací, kdy Netanjahu bez obtíží staví svou kampaň na nenávisti vůči Arabům usilujícím o existenci židovského národa.

To je velmi nebezpečné, protože obyčejní generálové izraelské armády jsou také jen obyčejnými lidmi žijícími v atmosféře nejistoty a vylhaných zpráv, jež jsou přebarvovány na skálopevná fakta. Potom se může stát, že i generalita plánující jednotlivé rádoby odvetné akce vytváří na základě lží, kdy nevinní trpí.

Pocit nejistoty a z ní vycházející schopnost objektivně posoudit realitu není v izraelské společnosti všude stejný. Jednotný strach z existenční zkázy v zemi neexistuje.

To je také důvod, proč v zemi vznikají akční skupinky volající po dodržování lidských práv a zmírnění vojenských restrikcí vůči Palestincům. Na druhou stranu předkládané provládní zprávy citující Netanjahua jako ochránce před nebezpečím Íránu části společnosti stačí a vytvářejí v lidech dojem, že premiér jedná správně jako ochranitel Státu Izrael.

Izraelští Židé do značné míry věří, že stát žije v nejistotě bezpečí, díky které není možné vést normální život na kolektivní úrovni.
V izraelském společenství se nejistota společně s mýtickým ohrožením objevuje již od časných dob sionistického mámení v osmanské Palestině, kde židovská komunita byla v menšině.

Pocitům ohrožení a nejistoty přispívalo jednání úřadů mnohdy necitlivě zacházejících s místními Židy. Pocit nejistoty a strachu se zvyšoval také díky ultranacionalistickému zápolení sionistických vůdců vůči okolním arabským státům a místní palestinské komunitě, kdy násilí vyvolávalo další násilí a pocit nejistoty se společně s pocitem ohrožení stupňoval, až se stával omluvenkou pro seskupení ultranacionalistů z té, či oné strany konfliktu.

Doslova za běhu vznikal mýtus o celonárodním ohrožení, existenčním zániku, konstantním boji a “národě v uniformě”.

Takový přístup vyhovoval židovským ultranacionalistům usilujícím o vytvoření židovského státu, kde původní obyvatelstvo Palestinců a dalších Arabů nemá co dělat, protože má vzniknout výlučně stát složený z Židů a nikoho jiného. Dlouholetý mýtus o národní bezpečnosti a přežití udržovaný ve zdejší společnosti bývá omluvenkou i pro ty vládní činy, které prakticky žádnou bezpečnost nezajišťují, ale zcela naopak ji ohrožují.

Dlouholetý koncept bezpečnosti založený na mýtu existenčního ohrožení a nejistoty bezpečí se stal důvodem pro proaktivní nebo reaktivní vojenskou, politickou, společenskou a vzdělávací oblast ve státě, ve kterém tento koncept sloužil jako základ pro nedemokratické, neetické a dokonce nezákonné praktiky rasové politiky a porušování práv minorit.
Zmiňovaný koncept byl také důvodem k mobilizaci rozsáhlých lidských a materiálních zdrojů, s jejichž pomocí docházelo k vytváření chronických problémů, se kterými se izraelská společnost v současnosti potýká.

Bezpečnost byla definována jako nejdůležitější cíl v jednáních mezi Izraelem a jeho sousedy. Bezpečnost mnohdy mytologicky až fanaticky prosazovaná a vymáhaná, vycházející z demagogicky rozšiřovaných zpráv a informací zůstává dodnes hlavní agendou současnosti. Proto jsou bezpečnostní orgány státu veřejností vnímány s úctou, protože vše co dělají, dělají pro bezpečnost a zajištění životaschopnosti Izraele, i když si počínají v rozporu se zákonem.

Politické strany to velmi dobře vědí, a tak ve svých vyjádřeních velmi často, až přehnaněpoužívají termín “bezpečnost a bezpečnostní”. Chtěly by totiž být stejně váženými. Místní média nabízejí téměř denně posouzení bezpečnostní situace, navrhují nejrůznější řešení a provádějí historická srovnání.

Problematika bezpečnosti je součástí provládní propagandy napříč společností. Někteří komentátoři tento sklon v Izraeli nazývají “sekuritismem”.

Je to vidět také na přítomnosti vojáků na zdejších ulicích. Celospolečenská víra v bezpečnost a bezpečí je vytvářena na základě minulých zkušeností a informací šířených prostřednictvím nejrůznějších kanálů a institucí, kterou je například místní náboženská obec ortodoxních rabínů, jež mýtus ohrožení zcela nepokrytě účelově občas podporují.

Každý člen izraelské společnosti je rovněž vystaven kolektivní paměti židovského národa, a to prostřednictvím sociálních, vzdělávacích a kulturních institucí, kdy se již malé děti dozvídají o holocaustu a neustálém “boji” židovského národa o přežití, ve kterém je mnoho ideových nepřátel, před kterými by se ostatní měli mít na pozoru.
De facto je díky tomu zcela neobjektivně a sdíleně rozšiřován rasismus, xenofobie a nesnášenlivost k předem určenému etniku, nebo části společnosti.

Izraelská společnost je sužovaná násilím, nenávistí islamistických uskupení a také nejrůznějšími ultranacionalistickými fanatiky jako je Hamás a další…..ovšem to by neměl být důvod k rasismu a generálním vinám útočícím vůči Palestincům, kteří jsou Hamásem využíváni a zneužíváni. Navíc, nenávistná politika vojenských operací, při kterých není nouze o bílý fosfor, nepřímo dodává sílu a ideologický podklad činnosti Hamásu, kdy násilí plodí zase jen další násilí. Útok Hamásu vůči vojenským cílům je ospravedlnitelný, ovšem útok vůči civilistům akceptovatelný není.

Nejistota se strachem a obavami z bezpečnosti není geneticky podmíněným jevem. Všechno je pouze o vnímání reality, ochoty poučit se z minulosti, poskytnout obětem minulosti úctu a pokračovat dál.

Kolektivní paměť diaspory povyšovaná a udržovaná politiky a médii jako ideové omluvení se za současné chyby pouze zvyšuje pocity nejistoty a tím pádem také dovoluje překračovat hranice lidskosti v mnoha ohledech izraelské politiky, protože vláda v očích ultranacionalistů, útočící na domnělé nepřátele, ochraňuje bezpečnost a zabraňuje dalším diasporám – nuceným odchodům z Izraele.

Izraelští politici udržují pocit nejistoty a všenárodního ohrožení, protože to přináší politickou moc, politické jistoty a částečně také pocit veledůležitosti u určité části obyvatel. Život je neustálou sekvencí nejistot a strachů……ovšem moderní společnost potřebuje těžit z toho dobrého, zatímco to špatné by mělo být varováním a důvodem k cestě za něčím novým, lepším, dodržujícím lidská práva, národní i mezinárodní konvence zajišťující zdárnou a bezpečnou cestu za budoucností.