Výroba sarinu není tak složitá a jeho skladování je ještě snazší

Chemické zbraně jsou podobně jako ty jaderné typickým důkazem nelidskosti a krutosti, jakou kdy tato civilizace dokáže vyvinout. I když se bojové plyny mohou někomu zdát jako novinka dvacátého století, se kterou nemá dávná historie zkušenost, používání chemikálií a nejrůznějších sloučenin není v boji nic nového. Pokud byl člověk v něčem vynalézavý, byly to techniky v zabíjení, díky kterým spatřily světlo světa nejrůznější vynálezy, které dnes zcela běžně využíváme v domácnostech, ve výrobě nejrůznějších předmětů, nebo vědeckém bádání.

Nejstarší zmínky o používání chemických zbraní sahají až do roku 2000 př. n. l., kdy vojáci čínské dynastie Sun použili proti posádce dobývaného hradu toxický dým vyluhovaných rostlin, kdy nepřítel po jejich vdechnutí usnul a obsazení mohlo proběhnout bez větších ztrát na životech okupantů. Chemické zbraně se používaly také ve starém Řecku. Typickým příkladem by mohla být Spartakova vojska v období peloponéských válek, kdy byly nejrůznější plyny přírodního charakteru používány k útoku vůči nepříteli. Při obléhání Platají ve 4. století př. n. l. bylo použito látek vyvíjejících oxid siřičitý. Jsou dochovány údaje o Hannibalovi, který měl v roce 184 př. n. l. připraveny koše s jedovatými hady, které vrhal na nepřátelská pravidla, aby je donutil vzdát se.

Při obléhání Káhiry byl použit v masovějším měřítku v roce 1168 ropný základ jako zápalná látka. Bělehrad byl roku 1456 při obléhání Turky ubráněn pomocí jedovatého oblaku sloučeniny arzénu, kterým obránci posypali krysy a ty posléze hromadně vypouštěly proti útočníkům. Chemické zbraně se nevyhnuly ani českému území. Jejich použití je zdokumentováno při obléhání Karlštejna roku 1422, kdy Pražané pod korouhví Zikmunda Korybutoviče vrhli proti v současnosti zromantizované budově 1822 soudků s obsahem pražských žump. Šílený zápach se sirovodíkem přivodil obráncům velké potíže, kdy začaly vojákům padat vlasy a dostavily se žaludeční a střevní potíže.

V krymské válce anglický admirál Dundonald navrhoval použití bojových plynů vůči ruským vojákům. O sedm let později v roce 1862 během občanské války v Americe J. Dount poradil tehdejšímu ministru války použití chlóru proti nepřátelům. I když nakonec k realizaci myšlenky nedošlo,

Američané se nejspíš jako první na světě pokoušeli o hromadnou výrobu bojových plynů. Avšak k opravdovému použití došlo na radu německého chemika Habera až v daleké Evropě.
Masové používání bojových plynů bylo nasazeno v období první světové války.

Jako typický příklad by mohlo být zneužití chlóru u belgického městečka Ypres, kdy bylo 180 tunami jedovaté látky zasaženo na 15 000 lidí, z nichž celá třetina zemřela na následky otravy, i když několik dnů předtím německý zajatec August Jäger varoval francouzské vojáky o německých úmyslech použít bojový plyn proti Francouzům.

Vůbec, chlór, nebo tzv. hořčičný plyn nazývaný také jako yperit byly častým arzenálem německých vojsk na bojištích první světové války. Od prosince 1915 pomyslnou štafetu přebírá velmi toxický fosgen, díky kterému umíralo mnoho lidí. Celkově bylo na bojištích 1. světové války použito kolem 45 druhů otravných chemických látek, z nichž 18 bylo smrtících a 27 v různé míře dráždivých. Nejnebezpečnějšími byly především chlór, fosgen, difosgen, kyanovodík a yperit.

Celkově bylo všemi stranami konfliktu v první světové válce použito na 110 000 – 120 000 tun otravných látek. Odhaduje se, že zasaženo bylo na 1 300 000 osob a 100 000 útok nepřežilo.

Efektivita chemických zbraní co se týče v počtu zasažených nepřátel byla oproti klasickým zbraním téměř dvojnásobná. Proto se chemické látky používaly. Například látky způsobující zpuchýřování, kdy na těle po zasažení vznikají krvácející, hnisající a velmi bolestivé puchýře, měly až sedminásobnou efektivitu, díky čemuž se stejný arzenál používá dodnes, i když je používání chemických zbraní od roku 1948 zakázané.

Po první světové válce se na chemické zbraně nezapomínalo a chemické závody začaly vyvíjet nové chemické sloučeniny. Jedním takovým závodem byla továrna I. G. Farben, ve které

chemik Gerhard Schrader v rámci vývoje insekticidů odhalil v roce 1935 toxické účinky N, N-dimethylamidofosforylfluoridu. Díky tomu došlo k výrobě a dalšímu šíření organofosforových sloučenin tolik blízkých k nechvalně známému sarinu použitému nedávno v Sýrii.

Chemici Lang a Krügerová 23. 12. 1936 poprvé syntetizovali jedovatou látku zvanou tabun, pro jehož výrobu byla postavena v Polsku chemička s názvem Brzeg Dólny. Nebezpečný tabun se přidával jako náplň do munice. Odhaduje se, že takto bylo použito až 30 000 tun tabunu. Schradrova skupina byla ve věci chemických bojových látek velmi úspěšná.

V roce 1939 dospěla k syntéze sloučenin fosforu a fluóru obsahujících v molekule C-P vazbu. Nejvíce toxickým počinem zůstal SARIN, jehož název vznikl podle svých objevitelích, kterými byli Schrader, Ambros, Ritter a Linde.

Sarin je látkou starou 78 let. Jeho výroba je zakázána mezinárodní konvencí o nešíření chemických zbraní z roku 1993. Chemicky vzato, jak říká Wikipedie, sarin vzniká reakcí molekuly isopropylalkoholu a methyldifluorofosfátu (CH3POF2). Z isopropylalkoholu se odštěpí vodík a s fluorem z CH3POF2 vytvoří fluorovodíkovou kyselinu(HF) a sarin. K reakci se přidává 2-aminopropan aby zneutralizoval HF vznikající během reakce. Sarin patří s tabunem, somanem a cyklosarinem do skupiny nervových plynů první generace typu G. Čistý sarin je bezbarvý a bez zápachu. Při pokojové teplotě je prchavou kapalinou. Pokud je sarin stabilizovaný přidáním tributylaminu, může být skladovaný v ocelových nádobách 5-10 let při běžných teplotách.

Sarin je velice jedovatou kapalnou látkou tzv. nervových chemických zbraní, kdy enzym acetylcholinesterázy zabraňuje rozkladu neurotransmiteru acetylcholinu, který zajišťuje motoriku svalstva a reguluje kognitivní funkce.
Hromaděním acetylcholinu tělo získává zmatečné příkazy, svaly se nechovají správně a dostávají se do křeče. Při vysokých dávkách, nebo nepodání protijedu dojde k ochrnutí svalů, obrně dýchacích svalů, zástavě srdce a smrti.

Účinky sarinu jsou zkázonosné. Smrtelná dávka při zamoření nechráněné kůže se pohybuje mezi 0,7 až 7 mg/kg hmotnosti exponovaného jedince. Do těla se dostává dýcháním skrze plíce, sliznice a kůži. Prvními projevy po zasažení jsou zúžení zorniček, křeče, záškuby následované změnou barvy kůže a sliznice do modra až fialova a zasažený člověk rychle upadá do bezvědomí.

V těle se sarin udržuje velmi dlouho a těžko se odstraňuje kvůli svým kumulativním účinkům, kdy tělo na sarin reaguje až do jisté míry normálně a teprve až množství sarinu překoná pomyslnou hranici, dochází k vážným problémům a třeba i rychle přicházející smrti. V tom tkví záludnost sarinu, kdy se zasažený může cítit v pořádku, ale třeba za patnáct minut může díky postupné vysoké kumulaci v těle dojít k smrti. V případě vysoké koncentrace může sarin způsobit smrt člověka během několika desítek sekund. U dětí, nebo chronicky nemocných v případě vdechnutí je smrt velmi rychlá.

“Popularita sarinu” stoupla zejména díky japonským teroristům. Sarin však nebyl poprvé použit v tokijském metru, jak se mnohdy média mylně domnívají. Sarin byl teroristy poprvé použit v japonském městě Macumoto 27. června 1994, kdy se sekta Óm šinrikjó pokoušela neúspěšně zavraždit vůdce budhistické organizace. Při rozprašování nervového plynu Sarinu došlo k nehodě a sarin místo zabíjení začal intenzivně hořet. Stejná sekta se pokoušela za pomoci sarinu zabít tři soudce, kteří rozhodovali ve sporu o pozemky, které jmenovaní fanatici vlastnili. 27. června 1994 odpoledne vyjela dodávka se sarinem nejdříve k soudu, ale protože se zdržela, teroristé raději chtěli otrávit soudce v a jejich rodiny přímo v jejich domech. Při rozprašování se vítr otočil a otrávil i obyvatelstvo jiných domů. V ten den zahynulo na otravu sarinem 7 lidí a stovky dalších skončily se závažnými problém v nemocnici.

27. června 1994 v japonském městě Macumoto došlo k prvnímu útoku sarinem vůči civilistům

Co se týče útoků v tokijském metru, teroristé se nejspíš inspirovali scénářem z knihy G. Thomase, kdy nosnou částí knihy je nápad teroristů použít sarin vůči obyvatelům velkoměsta. Kniha Smrtící parfém z roku 1991 se stala předlohou k jednání fanatiků z Óm šinrikjó. K útoku na metro došlo 20. března 1995 v Tokiu na několika místech. Zasažených bylo kolem deseti tisíc lidí, z nichž dvanáct zemřelo a více než 5 000 bylo vážně intoxikováno.

Sarin měli teroristé v plastikových sáčcích, které měli v metru propíchnout deštníkem s nabroušenou špičkou. Nakonec se podařilo propíchnout deset z jedenácti sáčků na pěti místech metra, které křižovaly přestupní stanici Kasumigaseki, kde bylo největší zamoření.

Kdyby 20. března 1995 japonští teroristé místo nečistého 30procentního sarinu použili čistější směs, mrtvých by bylo mnohonásobně víc.

S komentáři o sarinovém útoku v syrském Ídlibu se na sociálních sítích spekuluje o tom, jak složité je vyrobit sarin a jestli by bylo možné tuto chemickou zbraň vyrobit doslova v domácích podmínkách. Často se u takového filosofování zapomíná na to, že různé stupně výroby vytvářejí různé stupně kvality a tím pádem také zkázonosnosti. Ptát bychom se možná neměli zda je možné sarin vyrobit v polních podmínkách, ale zda je možné sarin v polním prostředí vyrobit v takové kvalitě, jakou měl v okamžiku útoku v Ídlibu. Podle rozsahu by se dalo odvodit, zda se na výrobě sarinu podílela Assadova strana, nebo některá islamistická skupina blízká Al-Kájda, nebo tzv. Islámský stát, jehož radikálové podle dostupných informací v Ídlibu nejsou.

Můžeme o sarinu ideově přemítat, ovšem fakta hovoří jasně.

Sarin se skládá z látek, které samy o sobě nejsou toxické. Teprve jejich smícháním za pomoci nárazu, nebo odpálení vzniká velmi toxická a nebezpečná látka sarin.

To je třeba si uvědomit, pokud chcete reálně uvažovat nad tím, zda je snadné, nebo nesnadné tento bojový plyn vyrobit. Sarin je ve vojenském využití oblíbený zejména díky dobrým skladovacím vlastnostem, kdy se nezávadné části stávají smrtonosnými teprve tehdy, až je někdo smísí a následně zaktivuje.

Sarin se v nejrůznějších kvalitách dá vyrobit a následně skladovat celkem snadno.

Nejedná se o složitý, nebo nějak sofistikovaný způsob, pro který je třeba pouze to nejmodernější laboratorní prostředí. Za pomoci snížení kvality a tím pádem také smrtonosných účinků je možné sarin vyrobit také v tzv. polních podmínkách, kdy pro výrobce není vždy nejdůležitější, aby chemická zbraň měla vždy stoprocentní účinnost. teoreticky může postačit 30, 40procentní roztok mající na svědomí několik desítek mrtvých.

Sýrie byla dlouhodobě podezřívána u vlastnictví obrovského arzenálu chemických zbraní. Známé jsou zejména nálezy sarinu v oblasti Ghúta, městské části Damašku, kde výroba bojových plynů nejspíš probíhala. Pod hrozbou možné intervence USA v minulosti před několik lety souhlasila Sýrie se zveřejněním svých zásob chemických zbraní a prekurzorů pro jejich výrobu. Deklarovala 1308 tun chemických zbraní. Sýrie zahájila výrobu chemických zbraní v 80. letech 20. století a od té doby se výroba chemických bojových látek vyvíjí stejným tempem až do současnosti.

Vlastnosti sarinu jsou předurčené k zabíjení, ovšem politici společně s mezinárodními organizacemi selhávají nejen v případě likvidace chemických zbraní v Sýrii, ale také v řešení vyšetřování a trestání viníků používání chemických zbraní, kdy zcela zbytečně umírají civilisté. Zároveň je trošku smutné, že se nad samotným sarinem a jeho výrobou snáší chiméry mýtů, zatímco fakta zůstávají skryta v řeči ideových poznámek.

SDÍLET