Pokoutní revolucionáři by rádi nový režim, ale nějak jim to nejde

Při monitoringu extrémistické scény stále častěji narazíte na pokoutní revolucionáře, zhrzené ultranacionalisty a rasisty přemýšlející dnem i nocí o nové republice, kde neúspěšní hnědomyšlenkáři představují vrchnost, zatímco ti ostatní se musí podřídit, jinak jsou nálepkováni dehonestujícími přízvisky, nebo dokonce zabíjeni ve jménu nové ideologie.

Nositeli radikálních teorií o nových společenstvích bývají často neúspěšní a nesebevědomí xenofobové mající obavy ze všeho, čemu nerozumí.

Díky nízkému vzdělání, nedostačující sociální inteligenci a nejrůznějším patologickým změnám na psychickém zdraví je nepřítelem hlasatele nových pořádků prakticky všechno, co nepřispívá k osobním ziskům, nebo zvyšování důležitosti samozvaného vůdce malých revolucí.

Jednoduché lidové pravdy prokládané hoaxy a konspiračními teoriemi jsou vydávány za pravdivá tvrzení, kvůli kterým by se všichni měli dát na stejnou cestu, protože v každém rohu bdí Nový světový řád následovaný agenty, udavači a nejrůznějšími přisluhovači starých pořádků.

Amatérská společenství pohrávající si s myšlenkami neofašismu vytahují na světlo světa panslovanismus následovaný věčnou láskou k východním, pokud možno proruským – proputinovským strukturám usilujícím ve jménu všeslovanského bratrství okupační politiku sousedních zemí jakou je například Ukrajina, Krym, oblast Luhanska, Doněcka a další. Tu tam virtuální vyvolávači nových politických režimů přinášejí ve svých análech osolenou o bezbřehou eugeniku požadující rasovou čistotu, ve které je bílý muž s bílou ženou nadřazený nad všemi ostatními v okolí.

Do mluvy se dostávají “negři”, “kozomrdi”, “židáci”, “cikorky”…….latentní rasismus je využíván jako základní stavební kámen všeho, z čeho později vyrůstají úvahy o samozvaných zákonech a “přímé demokracii”, jež je používána jako hlavní ideová pomůcka k ovládnutí ostatních a situace v xenofobův prospěch.

Pokoutní rádoby revolucionářská seskupení se snaží navyšovat svou roli ve společnosti, kdy sebe sama staví do role vůdců, ke kterým by se měli ostatní přidat, protože právě oni mají jedinečný návod na zničení havloidních fašistů a nepřátelských živlů, mezi kterými jsou například někdy Židé, ale také mnohem častěji muslimové…….

půda, vlast a krev opět ožívají a pokoušejí se zapálit horečku napříč celou společností.

Naštěstí pokoutní revolucionáři poskytující lehkovážná řešení složitých problémů nemají vůbec žádnou šanci na úspěch. Rétorikou přibližující nácky a také rudé stalinisty dopředu dávají najevo svou neschopnost ztrácející se v osobní nejistotě, osobních dluzích a neochotě smířit se s vlastním osudem například vyhozeného policajta, nebo exekucemi zatíženého bezdomovce jen tak přebývajícího u milenek a přátel. Obývákoví revolucionáři organizují shromáždění občanského odporu, kde se v počtu ani ne dvaceti posluchačů snaží sebe sama i za pomoci streamu na Youtube přesvědčit o své vůdcovské moci a neutuchajícím talentu vydat ze sebe několik souvislých vět.

Na Facebooku má kýčovitý virtuální revolucionář stovky zájemců v uzavřených skupinách……..pod příspěvky je mnoho lajků…….díky čemuž se zvyšuje pocit osobní síly a nepostradatelnosti jako vůdce nového národa obnoveného, tak trochu perverzního Československa.

Ovšem pokud se podíváte blíž, téměř vždy jsou lajkovači a komentátory je stále stejný okruh lidí. Radikál má své virtuální publikum a pro něj vytváří veškerou svou činnost. Pokoutní revolucionáři se uzavírají ve svých bublinách, kde také jejich “moc” začíná i končí.

Poloprázdné sály, sotva ani ne padesátka účastníků demonstrací jsou vděčnými posluchači extrémisty spřádajícího plány na osobní převzetí moci, případně zajištění dobrého postavení pro své přátele a rodinné příslušníky jsou hlavními motory jdoucími hrdě kupředu. Nevzdělaná klaka zase jednou dokazuje svou kulturní nízkost s neschopností přijímat odlišné názory. Dlužníci neplatící daně osočují ostatní z daňových úniků, neplatiči nájemného hovoří o sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů…..je to tragikomická podívaná, ve které pokoutní revolucionáři nemají zrcadlo, aby spatřili sebe sama.

Pohled na pokoutní revolucionáře je zábavný, smutný a neuvěřitelně hloupý zároveň. Až se člověku nechce věřit, že takoví lidé mohou žít ve 21. století. Dokud budou existovat frustrovaní, nevzdělaní a sociálně neinteligentní lidé požadující jednoduchá řešení na jakýkoli problém, pak ve společnosti budou vždy izolovaní našeptávači jednoduchých řešení a jejich fanoušci.