Chceš vozík, tak musíš za psychiatrem

Je tomu už celkem dávno, byl jsem tehdy ještě dospívající mladík hledající své místo na tomto podivném světě. Jo sladkých osmnáct, kdepak jsou ty časy? Tehdy jsem byl plný očekávání, tolik jsem toužil být okolím chápán jako normální lidská bytost. Tolik jsem nenáviděl slova jako: “škoda že jsi postižený, kdybys byl zdravý tak bys to daleko dotáhl” , taková slova mne degradovala a zároveň vzbuzovala vnitřní boj ukázat všem pravý opak.

S osmnáctkou na krku se mi velmi rapidně zhoršil zdravotní stav. Chození, tedy lépe řečeno ploužení o berlích bylo stále složitější, a tak mi má neuroložka doporučila elektrický vozík. Vzpomínám si, jak mi toto rozhodnutí rozbušilo srdce. Já a na elektrickém vozíku? Tenkrát mi to připadalo jako kdybych byl odsouzen za nejhrubší lidský zločin na elektrické křeslo. Kde bude ta má vysněná budoucnost? Copak nestačí že chodím o berlích a na delší trasy mám to lidskou silou poháněné křesílko?

Byl jsem tehdy přemlouván, povzbuzován, že se jedná o správný krok. Jenže vysvětlete to osmnáctiletému klukovi, to je věc téměř nemožná. Pro mě byl rozdíl mezi tzv. normálním a elektrickým křesílkem obrovský. Člověk míval určité ideály, sny o tom jak bude vypadat budoucí život.

Vše v těchto letech vidíte v nereálných barvách. Až později zjistíte jak moc je to lidské žití těžké. Že nic není v životě zadarmo. Obzvláště důležitá je lidská psychika, musíte se smířit se situací a zkoušet nové a nové skulinky jak co udělat lépe. Tento duševní boj jsem prozatím vyhrál a byl jsem se tedy s matkou podívat na nějaké ty elektrické vozíky. Byly ve velké hale poskládané jeden vedle druhého.

Tato absurdní přehlídka italského designu a umu na mě působila všelijak. Vstal jsem tedy z mého ručního vozíku a celý upocený usedl do nového trůnu. Stále jsem si říkal: “neboj ještě nic nekončí, teprve začíná nová cesta životem, neblbni máš všechno před sebou”, zkrátka snažil jsem se být pozitivním.

Rukou jsem si osahal tlačítka a páčky, připadal jsem si jako pilot kosmického korábu v nikdy nekončícím Star Treku. Pohnu páčkou dopředu a vozík se rozjede, jaké to bylo mé překvapení, několik zatáček po hale a rázem  jsem se rozesmál. Mohu se zase nezávazně pohybovat. Už nejsem závislým na druhém, můžu venku jezdit. To je krása. Hlavou se mi mihla myšlenka: “to je super, já ještě těm pochybovačům o postižených nakopu prdel, já jim dám”.

Dvacetiminutové setkání s elektrickým vozíkem mě nabylo novými dojmy, novými nadějemi. Jak jsem měl tehdy obrovskou radost tak jsem byl i zklamán. Šéf dodávací firmy najednou řekl, že pořizovací cena vozíku je kolem 250 000 korun a proto abych na něj dostal finance od pojišťovny budu muset podniknout nemožné. Doslova řekl: “připravte se na nemilé kroky. Řada lidí aby získala vozík musí jít na posudek před psychiatra, musí vyplnit řadu lejster”.

Nejvíc mi v uších zadunělo slovo psyhciatr. Proč sakra? Nikdy jsem u něj nebyl, psychické potíže nemám, ve škole mám samá vyznamenání. Škola mi jde jako z partesu tak proč? Tato podmínka byla velkou nespravedlností. Nikdy jsem se na psychiatrii ani psychologii neléčil. Tudíž nemám žádné záznamy. Prostě mozek mi to nebral.

Dodnes si stojím za tím, že toto byl diskriminační krok. Měl jsem občanku byl jsem člověkem bez právních a právnických omezení. Navíc slovo psychiatr ve mě vzbuzovalo hrůzu. Proč asi takové opatření? Copak si vlivní lidé představují handicapovaného člověka jak sedí na vozíku a najednou jede po ulici jak šílený a poráží lidi? Takový počin by byl opravdu zvláštní. Honit lidi vozíkem, který jezdí nejvíce rychlostí 5 – 10 km/h?

Den se sešel se dnem a já byl stále nervóznější. Blížil se totiž termín na psychiatrii. Na copak se mě bude ptát? Řekl jsem si, že budu klidným, prostě se budu chovat přirozeně tak jako vždy. Přijeli jsme do nemocnice. Se zkracující se vzdáleností mezi mnou a ordinací psychiatra se mi zvyšoval tep. Jestli stát chtěl postiženým zvýšit hladinu adrenalinu tak teď se mu to opravdu povedlo.

Matka zaťuká, já sedíc na ručním vozíku očekávám pohled na psychiatra. Otevře mladá doktorka, pozve jen mě dovnitř. Řekl jsem si: ” a sakra, budu tady sám tak to jsem v loji”.  Nasadím vřelý pohled a s velkou chutí být vtipným se doktorky zeptám: “Tak na co mě tady budete testovat?” , doktorka se na mě podívala, asi si pomyslela své, vůbec neodpověděla. Sedla si, já přijel ke stolku.

Doktorka najednou ukazujíc na ohromnou hromadu papírů řekne. “tak podívejte pane Hrebenare tady ta hromada je určená jen a jen pro vás, , tato pro osobní test, tahle je určená pro testování IQ, tak se dáme do toho”. Mě nenapadlo nic lepšího než prohodit další rádoby vtipnou větu:” tak to doufám, paní doktorko že máte dostatek času, ty inteligenční testy mi zaberou asi nejvíc času”.

Nejlepší bylo že po každé takové mé větě si dotyčná dáma psala cosi do lejster. To víte v duchu jsem si nadával. Hlavou se mi míjely hotová kvanta myšlenek, jedna se hádala s druhou. Kdybych věděl co si tam píše.

Šou začalo jakýmisi puntíky, vždy se zeptala co mi daný puntík či kaňka připomíná. Já odpověděl, a po každé odpovědí si v duchu pro sebe domyslel své. Otázky se mnohdy dotýkaly přímo mé osoby, byly nepříjemné, na vše jsem odpověděl. Tedy až na dvě otázky: Jaké pohlaví preferujete při pohlavním styku? , Co v sobě citíte když vidíte nahou ženu? Odpověděl jsem ji toto: “Na tyto otázky nebudu odpovídat, protože mě degradují a s požadovanou věcí nemají nic společného. Preferuji Marťana a při pohledu na nahou ženu chci skočit z okna” , doktorka se podívala, zakroutila hlavou a cosi si zapsala.

Pak přišel na řadu dotazník, jestli mě někdo bije, jestli kdy a jak pociťuji bolesti.  Opět otázek bylo na kvanta. po půl hodině jsem je vyplnil a pak udělal IQ test. Obě dvě věci jsem musel na žádost doktorky dělat znovu. Nad IQ testy se mě ptala jestli jsem je někde viděl, že takový výsledek není možný. Musel jsem ten zpropadený kvíz dělat tedy znovu, poté kroutila znovu hlavou že prý takovou hodnotu nečekala, cosi si zapsala do svých análů, nesdělila mi v tu chvíli  jeho výši. Já ani o to moc nestál. U toho druhého testu se jí nelíbily mé kladné odpovědi, takže jsem ho také předělával znovu.

Po třech hodinách strávených v ordinaci šla na řadu matka, té se doktorka jen ptala na některé věci z testu.  Lékařská autorita si postěžovala, že některé věci zlehčuji a odpovídal jsem prý rádoby vtipně. Matce také dotyčná osoba sdělila výši mého IQ, prý je nadprůměrné a že to s mojí chorobou není možné.

Když jsem odcházel z ordinace, tak ze mě spadla velká úleva. Za týden přišla domů zpráva, že z psychiatrického hlediska jsem zdráv a mohu mít elektrický vozík. Opravdu dodnes nechápu jaký měl psychiatrický přezkum význam. Byla to další podpásovka od rodné země. Takové políčko, jsi jiný tak musíš být testovaný. Kdy se společnost a republika poučí, že nejsou oni a my , ale pouze my, a to ať zdraví či nemocní.

Elektrickým vozíkem jezdím už deset let. Záležitosti kolem oprav a renovací vozíku jsou zase jinou otázkou, která by vydala na další článek. Opravdu stát a společnost se k nám handicapovaným nechová náležitě. Když to jde v cizině proč ne tady? Proč jsme vždy pozadu?

SDÍLET