Dětství by nikdy nemělo bolet

Týrání dětí je jedním z nejhnusnějších činů, kterých se člověk může dopustit. Na nevinných lidských tvorech si ti silní dospěláci léčí své hnusné a odporné komplexy. Jak je jednoduché to bezbranné děcko přetáhnout několikanásobně opaskem přes záda, jak jednoduché vykoupat to plačící nešťastné stvoření v ledové vodě. Toto je opravdu obrovský důvod k velikánské hrdosti trýznitelů.

Co způsobí v lidské mysli ochotu způsobovat bolest někomu, kdo vám věří, kdo se nemůže bránit, kdo ničemu nerozumí? Jsou případy, ve kterých dokonce děti si myslí, že ubližování, pálení cigaretou, facky, koupel v ledové nebo naopak vařicí vodě, dny bez jídla a vody, to všechno je v pořádku, a že to tak má být. Co komu udělal ten nevinný lidský tvoreček? Může snad za to, že se narodil rodičům, kteří ho nechtěli a nyní se mu mstí za to, že žije?

Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí.  Desítky tisíc dětí je najednou ztracených v šumu civilizace. Najednou sousedi, učitelé ve školách, školkách, lidé v blízkém, ale i širokém okolí dělají, že nic nevidí. Nevidí, že včera to dítko nemělo zlomenou ruku a nyní ji má. Neslyší každodenní dětský pláč z jednoho domácího pekla. Každý raději zavře dveře, ucpe si uši aby neslyšel tu hrůzu linoucí se z protějšího bytu. Dítě týrané neuvěřitelným způsobem nemá šanci bez cizí pomoci vypadnout z kolečka každodenního neštěstí.

Domov, který měl kdysi znamenat bezpečí a naprostou spokojenost, se najednou přemění v novodobé Dachau, ve kterém jeden maličký tvoreček je odsouzený proti své vůli trpět a plakat každý den. Co jsme to za společnost slepců a neslyšících, když nedokážeme vidět jasné důkazy utrpení blíkzko našich domovů. Padesát dětí ročně u nás na následky týrání nebo špatného zacházení dokonce umírá. Padesát dětí , padesát možných budoucích otců a maminek. Fyzické a dokonce i psychické týrání, zanedbávání péče, nebo dokonce odpírání lékařské pomoci. To všechno dokáže člověk zvaný rodič.

Je možné takového rodiče nazývat ještě rodičem? Myslím si, že v žádném případě. Jsou to bezcharakterní sobci, nekoneční absolutní slaboši, kteří nemají na nic jiného, než ničit tělesně či duševně začínající život. Případy, které jsou zveřejňovány právě v médiích jsou jenom špičkou ledovce. Kolik takové špíny se skrývá pod baldachýnem takzvaných spořádaných a dokonalých rodin? Dítě chodí do školy, nemá žádné modřiny. Ale jakmile přijde domů, začíná ten otřesný kolotoč týrání. Maminka začne řvát, začne nehorázným způsobem ponižovat synka. On nic neudělal, to jenom jeho maminka se hádala s otcem, a tak si musí maminečka zlatá vylít veškerou žluč na tak malém stvoření jako je dítě.

Synáček nemá tělesné ale duševní šrámy, které si on třeba léčí na nevinných zvířatech. Nebo si jen tak všechno schovává ve své poničené dušičce a ve škole páchá šikanu na některém ze slabších žáků. Najednou je ten kluk prohlašován za problémového grázla, aníž by se někdo pozastavil nad důvodem chlapcova chování. V takové situaci se psychické týrání může proměnit v kombinaci týrání fyzické. Teprve když dojde k nejhoršímu, tak se možná rozhoupají úřady. Proč si tohoto nevšimnou učitelé? Proč nikdo nepomůže? Jasně, je nedostatek financí a sociální úřednice kašlou na svou práci. Dokonce jsou i případy, kdy starostliví sousedé zavolají sociálku, ale ta týrané děcko nechá v rukou trýznitele.

Kam se podělo to kontrolní kolečko mající ochránit nejslabší? Raději v zájmu liknavosti práce, v zájmu ekonomických hodnot přehlídneme domácí koncentráčky a jednotlivé bachaře nebudeme označovat za bachaře chtějící zabít své dítě. Je tady řeč o těch nejodpornějších činech. Dvou, tříleté dítě týrané si může myslet, že opravdu zlobí a zaslouží si trest. Dokonce si do paměti vryje určitý vzorec chování, podle kterého on sám bude týrat své dítě. Někdo kdo nemůže mít děti, by je rád vychovával, ale tady je někdo, kdo by to dítě nejradši poškodil nebo zabil.

Je to normální? Děti se buď bojí a proto neřeknou co se jim děje, nebo si prostě myslí, že to tak má být, nebo dokonce ani nic říct nemohou, protože jsou příliš malé. Dokonce kojenci jsou týráni. Když se rozpláčou dostanou facku, nechají se o hladu, nebo je dokonce rodiče naschvál pár minut topí ve vodě. Nechají je několik dnů nepřebalené, nebo o hladu. I takto může vypadat ta “láska a péče” o ty nejmenší. Kolik batolat se dostane do rukou odborné pomoci? Jsou to právě batolata a miminka, která jsou obsažena v té nechutné statistice utýraných dětí. Pouze malá část z týraných batolat opravdu dostane druhou šanci na záchranu. Batolata jsou odesílána do kojeneckých ústavů, ve kterých vinou byrokracie stráví neskutečně dlouhou dobu.

Následky týrání jsou v České republice bagatelizovány. Společnost se obává řešit násilí v rodině. Nechce pomoci dětem. Kdo jsou tedy ti rodiče týrající děti?

Fond ohrožených dětí uvádí tuto charakteristiku rodičů:

“Rodiče, kteří týrají své děti, je možno rozdělit do dvou skupin. V prvé jsou psychopatické osobnosti asociálního charakteru, často s kriminální minulostí a závislostí na alkoholu, drogách či výherních automatech, s rysy agresivity a nezdrženlivosti, s nedostatečně rozvinutými vyššími city. V těchto rodinách dochází nejčastěji ke smrtelným následkům a týrané dítě je zde přímo ohroženo na životě a zdraví. Náprava je obvykle nemožná, takže jedinou záchranou je včasné odebrání dítěte a zajištění náhradní rodinné péče.

Do druhé skupiny patří rodiče navenek spořádaní, avšak osobnostně nevyzrálí, často přetížení, stresovaní, bez dostatečné empatie, kteří nepřiměřeným a surovým trestáním řeší zpravidla výchovné či výukové problémy. S těmito rodinami, pokud je vytvořen citový vztah k dítěti, je možno pracovat a popř. i pod hrozbou trestního stíhání je přimět ke změně výchovných postojů.”

Statistiky popisující týrání dětí nejsou vůbec radostné. Je to jedno traumatizující čtení. Česká republika byla podle průzkumů Mezinárodního výzkumného centra (IRC) zařazena mezi státy s největším výskytem týraných dětí. Ze studie vyplývá, že až 80 % násilníků jsou biologičtí rodiče, především otcové, následují otčímové, macechy a zbytek příbuzenstva. Trend týrání dětí se stále zvyšuje. Stále více se množí případy utýraných dětí a jejich sebevražd. Zároveň se množí případy svépomocně hojených zlomenin kostí a dalších zranění.

Stále častěji je na dětech pácháno sexuální násilí. Odhadem podle Miniterstva vnitra bylo minulý rok sexuálně zneužíváno přibližně na 6000 dětí. Přesně tolik dětí je zneužíváno k neskutečným věcem jako je pornoprůmysl, sexuální zneužívání rodiči, tetami, strýci, dědečky, babičkami a ostatními příbuznými. V roce 2009 se počet takto trýzněných dětí zvýšil o 95 %. Ano čtete správně, o tolik se skutečně zvýšil počet sexuálně zeužívaných dětí. Tento trend i nadále stoupá.

Například rok 2010 je z hlediska týrání dětí nejhorším rokem, počet týraných dětí se zvýšil velmi významným způsobem.Statistiky za minulýrok jsou otřesné. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že v rotce 2010  bylo evidováno na 5 787 případů, kdy někdo děti týrá, sexuálně zneužívá nebo “jen” Statistika ministerstva práce a sociálních věcí eviduje 5 787 případů, kdy někdo děti týrá, sexuálně zanedbává. V roce 2009 přitom bylo číslo nižší, úředníci evidovali 4 447 případů. 38 % všech případů týrání dětí se odehrává přitom v úplných rodinách.

Co se to s námi děje? Proč počet týraných dětí roste?Žijeme ve stále uspěchané společnosti, ve které velmi rádi ignorumeme jeden druhého…..

SDÍLET