Mít soukromý ráj

Mít soukromý ráj, to místo, kde se můžeš skrývat před studenými větry tmavé noci, kde nepocítíš ledovou krásu vzdálené luny jen tak pohybující se po černém sametu. Mít místo, kde se zadíváš do očí a topíš se v nádheře těch maličkých světýlek ukrytých v myšlenkách toho druhého. To je bohatství, které je tím nejcennějším co kdy můžeš mít. Rodíme se, abychom hledali štěstí. Rodíme se s citem pro lásku. Všechno je nastavené touze po sdílení jednoho vesmíru s dalšími, přesto někde je chyba. Hvězda se změní v novu a stane se pohroma, svět je krutý a zlý.

Sedíš u okna, zadíváš se do nekonečné tmy. Obklopuje tě stejně jako samota. Je chladná a zažírá se do srdce. To se snaží tlouct v rytmu života. Posílá pravidelně impulsy, že nějaké city v tobě existují. Mozek přemýšlí a básní o vysněné pohádce tam, někde v daleké říši fantazie. Ta princezna, ta bytost, která přijde, pofouká bolístka a řekne: “neboj, já tě ochráním”. S bolestí v duši se vracíš do míst proher, těch bolavých kapitol tvé podivné historie.

Jako dlouhohrající film se tvoje minulost přehrává v pozadí očí. Natahuješ ruce do prázdna, do té černočerné prázdnoty, ve které můžeš upadnout, ze které se budeš zvedat snad milionkrát. Jako malé nevinné děcko přemýšlíš, jestli si zasloužíš miliony trestů, ty miliony ponížení a samoty. Vytvoříš si svůj malinký svět, ve kterém není zlo a násilí. Snažíš se ignorovat nadávky a netoleranci druhých. Pokoušíš se tak jako všichni ostatní ukrást střep štěstí ležící tak blízko, přesto tak daleko.

Na čistém papíru se objevují první slova duše. Ty touhy po tom co nemáš. Vidíš tisíce příběhů, chceš být jako oni a bojuješ. Bojuješ sám se sebou, abys přežil v prostředí tak složitém. V punčocháčích s hračkou v ruce cestuješ na kočárku a naivně jako věřící stojící u Zdi nářků memoruješ své sny. Chceš aby ti patřil svět, zkoušíš přehlédnout překážky, ignoruješ krev tekoucí z rozedřených rukou, protože ty chceš. Chceš být jako oni. Ztratil jsi víru v sebe. Snažíš se zlepšit, snažíš se konečně o získání respektu, který se nedostavuje. Jednou, jednou budeš……

Těšíš se až budeš dospělý a vypadneš z toho všeho někam pryč, hodně daleko, někam do nového vesmíru, kde všichni, kteří se tolik zapsali do tvého deníku bolesti, nebudou. Osud je ale tragikomickou postavičkou. Hodí kostky do rohu místnosti a čeká, která varianta z těch nejhorších vypadne. Jednou, jednou v té budoucnosti bys chtěl pochopit co je to život a umění žití. Je to právě to, co prožíváš, nebo je to něco jiného? Okamžitě si vzpomínáš na historii a gotiku, ve které byl život utrpením , aby později tvoje duše mohla žít v pokoji a míru. Jenže ty chceš mír a klid už teď. Chceš využít všechno, co jen je možné.

Hledáš štěstí, ten kousíček střepů. Na chvilku jeden najdeš, potom další a další. Stačí jedna nepozornost a střepy se rozbijí a ty nemáš vůbec nic. Rád bys sledoval miliony sluncí, rád bys vyzkoušel miliony věcí, ale jsi svázaný v tom jednom prostoru. Jsi tak sám, tak hodně sám. Ostatní chodí okolo a svítí loučí. Doufají, že nejsi sám, že konečně žiješ s pocitem naplnění. Jenže tobě chybí to ulehnutí do klína vyvoleného. Tobě chybí ta ruka co pohladí, co ti zvedne náladu slovíčky o lásce.

Možná jsi zažil hodně bolesti, možná jsi zažil hodně těžkých chvil, kdy jsi byl sám jako odkopnuté štěně. Musíš se snažit překonat sám svoje nedostatky. Samota se stává tvojí jedinou milenkou skrytou hluboko za největším záhybem tvojí duše. Chvilku se tváříš, že je všechno v pořádku. Jak je moderní s úsměvem na rtech pošlapat něčí city, jak je moderní vysmát se těm, co mají srdce na ruce a nabízejí ho tomu druhému. Pravé hodnoty se ztrácejí, abys byl zakletým princem podivně starého království.

Mít tak kousek svého ráje, toho místa, kde je kousek štěstí a lásky………

SDÍLET