Petrova velká láska

Petr na chvilku zavřel oči, už nechtěl vidět tu všudypřítomnou bílou barvu, místy přerušovanou rytmickým pípáním lékařských přístrojů. Těžký letní vzduch se opíral do bledé tváře dvacetiletého mladíka sotva popadajícího poslední síly k nadechnutí. Fialové, popraskané rty toužily po minerálce nacházející se na protějším nemocničním stolku. Za trochu té zvětralé, nechutně teplé vody by dal snad život. V širokém okolí nebyl nikdo, kdo by Petříčkovi podal sklenici k napití.

Samota byla nyní věčnou milenkou toho životního outsidera. Veškerý život jakoby unikal z toho mladého těla ven doslova tryskovou rychlostí. Den ode dne bylo hůře. Každé ráno začínalo vizitou. Přišla horda doktorů, vychrlila kvanta neznámých výrazů, snad nějakým  cizím jazykem. Poslechla si Petrovo srdíčko, aby za chvilku beze slova odešla. Zrovna dnešní ráno přibyla další zábava. Mladá, velmi pohledná sestřička dostala bojový úkol. Napíchnout tomu klukovi žílu na infuzi s nějakým roztokem.

Sestřička s černými vlasy a dvěma roztomilými culíky coby novodobá upírka zahájila svou nemilou činnost. Tácek s injekcí a kanilou vypadal jako středověké mučící nástroje. Petr je zvláštní vozíčkář. Trochu chodí, ale ke všemu používá ruce. Proto se ty zatracené žíly skrývají hodně hluboko. Teď když přišla ta děsivá chvíle, žíly se jako na potvoru skryjí ještě hlouběji.

Sestřička tvářící se jako anděl s letmým úsměvem uchopí Petrovu ruku a začne mučit. “nebojte, to vás jenom píchne jako malinká včelička”, prohlásila ta sexy upírka. Petr se na pár vteřin ztratil v jejích očích: “ježíš ta je krásná. Má nádherné oči jako moje Lucie. Ach ta moje Lucie, proč musím být tak sám?”, myšlenkami najednou proběhla vzpomínka na tu černovlásku, na toho zázračného anděla. Jakoby v ten okamžik uslyšel její nádherný smích.

Na pár vteřin, možná kvůli bolestivému píchnutí zavřel oči. Rukou proběhla menší bolístka, potom další a další, ale Petr v duchu viděl jeho čenovlásku, toho andílka, u kterého se tak rád skrýval. Na rukou jakoby v tu chvíli pociťoval její sametové ruce. Ty hebounké prstíky plné citu, tolika pochopení, co láskyplně hladily jeho tváře. Viděl ty krásné, smyslné rty sladké jako jahody. V celém tom svém zasnění si Petr ani nevšiml co se kolem něj děje.

Obrovské vedro a nejmíň čtvrtý pokus odběru krve udělaly své. Srdce pracující v nepravidelném rytmu zavelelo k odpočinku. Petr se jako nějaká zchátralá budova skácel z postele přímo na zem. Sestřička si na protějším stolku připravovala své rekvizity, zatímco Petr ztratil vědomí a skončil za ohromného zvuku na tom  nechutně kostičkovaném linu. Tenkrát byl totálně mimo. Zatímco jeho pád zaplnil doposud prázdný pokoj dalšími sestřičkami a doktory, on nevěděl vůbec nic.

Z rozbité hlavy tekla krev, podivně pokrčená noha signalizovala možné zlomeniny. Teprve za několik hodin s kyslíkovou maskou na na obličeji si Petr od personálu vyslechl jaké nečekané představení všem v okolí připravil. V osudný okamžik se stalo to, co si poslední dny přál. Přestalo mu tlouct srdce, musel být následně oživovaný za pomoci elektrošoků. Prý to vypadalo opravdu velmi mizerně. Po minutě a půl se srdce vrátilo do práce a Petr z nebeských výšin sletěl zase zpátky do pozemského pekla. Vůbec nic si nepamatoval.

Pomalu jako nějaký stíhací pilot obložený nejrůznějšími přístroji, sledoval okolí. S infuzí zapíchnutou v ruce a řadou drátů si připadal jako nějaký robot. “jen ten software mohli vyměnit A taky mohli vymazat paměť na  minulost”, pomyslel si.  Zatímco v pravém rohu místnosti stál jeho modročerný vozík, on opět vzpomínal na nedávné události. Pozemský ráj plný polibků a náruče byl dávno pryč. Přišla doba ledová, a ta láska jako předpotopní dinosaur odkráčela do věčných lovišť. Pryč jsou ty časy seznámení. Se slzou v oku Petr vyhrkl polohlasem:” je po všem”.

Naštěstí to nikdo neslyšel. Obrovský vztek a citové rozrušení dokreslovaly křivky na zeleném grafu. Byly to dva dny, co se ráno probudil dřív než Lucka. Ona ležela bez šatů tak smyslně. Z peřiny jí koukala část nohy, vlasy měla přehozené přes tvář, rukou se dotýkala Petrova hrudníku. Petr se zájmem sledoval toto nádherné přírodní představení. Kochal se z krásy, která jen tak ležérně po bujaré noci ležela v Evině rouše. Krásný sex plný něhy a vášní měl vymazat jednu z mnoha hádek.

To ráno nemohl vůbec uvěřit, že ta tanečnice lásky, ta tolik milující žena dokáže svého miláčka nazvat kriplem a totálním mrzákem, který jí kazí jenom celý mladý život. Rozbitá sklenka od vína a rudý flek na koberci byly němými důkazy Luciina záchvatu vzteku. Opět nemohla jít ven na diskotéku, protože její Petr se necítil zdravotně dobře a chtěl raději romantickou večeři při svíčkách. Nachystaný stůl, krásné bílé talíře a červené vínko nakonec  skončily částečně na koberci, částečně coby kusy střepů na kuchyňské lince.

Tu noc se díky otevřeným oknům a balkónu vedoucímu přímo do rušné ulice ozývaly z třetího poschodí městského činžáku výrazy jako: “ty hovado jedno, kéž bys už chcípnul, byl by pokoj od tebe. Nepotřebuji tě, jsi jen  přítěž mého života.” Zkrátka, byl to večer stvořený přímo pro totální ostudu. “Ráno na ulici se lidé opět budou ptát, co se to u nás dělo. Opět budu hrát toho hloupého, že to u nás nebylo”, pomyslel si Petr při sledování Luciina stále více se odhalujícího těla.

Ten dvacetiletý kluk byl do ní totálně zamilovaný. Byla teprve druhou vážnou láskou v jeho životě. Získal ji svou romantickou duší, těmi básničkami o lásce, o její kráse. V ten okamžik jí nevadil vozík. Nevadily jí berle, dokonce jí nevadily ty opakující se stavy zdravotních potíží. Ráda u Petra seděla a držela ho za ruku, nebo ho něžně líbala, aby odehnala pryč myšlenky na bolest. Teprve poslední dva měsíce je jako vyměněná. Paradoxně období hádek je následované vyšším výskytem sexu. Trochu zvláštní omluva po tom všem co se stalo.

Poslední den hádky byl osudový. Petr seděl doma celý den sám. Ona si chtěla sama vyrazit za kamarádkou.  Po vášnivé noci s Petrem se opět chovala normálně jakoby se nic nestalo.  Miláčku sem, miláčku tam. “Miluju tě lásko, víš, já jsem zapomněla u kamarádky včera tu knížku, co potřebuji do školy. Já hned se vrátím”, po těchto slovech se oblékla a odešla. Knížku hledala nejspíš celý den. Až k páté večerní se vrátila. Odemkla, práskla dveřmi, přišla do romanticky vyzdobené kuchyně, rozčíleně hodila svou kabelku na svátečně nazdobený stůl a řekla:” teď jsem tady naposledy a ty si dělej co chceš, nesnáším tě a odcházím od tebe abys věděl.”, poté jak rychle přišla, tak také odešla.

Půl roku života se smrsklo do dvou minut. Petr, který měl velmi vážnou srdeční chorobu celé chování své Lucinky nevydržel a zkolaboval. Z vozíku sletěl přímo na zem. Nebýt toho, kdyby Lucie nezapomněla v bytě mobil, ležel by Petr na linu ještě pěkně dlouho.

Teď, když má relativní klid a stěží lapá po dechu, vzpomíná na tyto události. Ztratil další životní lásku. Touží po všem možném, jenom ne po životě. Musí čekat, až všechno zahojí čas. Jo ten čas, jediný dokáže být milosrdný……

SDÍLET