Společnost má zkreslený pohled na svět handicapovaných

Společnost má zkreslený pohled na svět handicapovaných. Noviny, televize a internet ukazují jak je vše krásné a v pořádku. Zdravotně postižení mohou studovat vysoké školy, mohou cestovat, mohou se pohybovat po budovách tak co by ještě chtěli? Vždyť se vše zlepšilo natolik, že není třeba si stěžovat, není přeci třeba se o tom zmiňovat.

Jenže většina těchto zpráv v masmédiích neodpovídá reálnému světu zdravotně postiženého. V novinách čteme srdcervoucí články o tom, jak zdravotně postižený skáče z padáku nebo o tom jak slepý člověk překoná horu. Ano, jsou to dojemné příběhy, které si zaslouží úctu a všechnu čest.  Ale nic z toho nehovoří o tom, jak skutečně žije normální zdravotně postižený, který nemá tolik finančních prostředků a možností. Nikde se nedočtete o skutečném životu a světě handicapovaného člověka.

Z pohledu médií věřím, že osud prostého člověka je nezajímavý a mohl by klást černý stín pochybností nad skutečným stavem . Málokterý postižený má takové finanční prostředky aby mohl dělat takové věci, o kterých se píše. Pouze pár vyvolených skutečně může žít takový život, například pouze několik procent  zdravotně postižených pracují. Zbytek práci nemůže sehnat, a to ani tehdy pokud má vysokoškolské vzdělání.

Směji se nad televizními dokumenty, ve kterých vystupují šéfové státních úřadů a věhlasně prohlašují, že čekají na vysokoškolsky vzdělaného zdravotně postiženého. Protože vím jaká je skutečnost, to je spíše výsměch. výsměch nám všem zdravotně postiženým. To, že vysokou školu skutečně může studovat z reálných důvodů jen hrstka postižených se už tak nějak taktně mlčí.

Pokud totiž nastoupíte na školu, máte víc jak poloviční naději, že žádného asistenta nedostanete a ani neseženete. A když ano, tak na jeho zaplacení nebudete mít. Studium je velmi těžké, sám jsem si tím prošel. Člověk se dennodenně dostává na pokraj svých sil a pokud není pochopení a pomoc z venčí, tak se to nedá zvládnout. Řada handicapovaných třeba na školu nastoupí, ale kvůli nepodpoře musí ze školy odejít.

Vysokou školu nakonec  opravdu dostuduje jen hrstka zdravotně postižených. Znám i takové případy, které si školou totálně zničili svůj zdravotní stav. Ale jak je to možné, když v televizi o tom mluví tak lehce? Ne není to vůbec lehké, je to sakra těžké a složité. V televizi jenom uvidíte jak postižený mluví o tom jak to bylo skvělé, o tom jak zavolal a sehnal práci. Opět lež. Kolikrát jsem zažil situace, ve kterých  zaměstnavatel zpochybňoval vzdělání a dal přednost zdravému.

Taková je prosím situace. Ani škola nic neznamená, i když má handicapovaný člověk titul, je i tak podceňován. Také se nemluví o tom, že zdravotně postižený dostane méně peněz než zdravý a to i přesto, že je stejně kvalifikovaný jako zdravý. Pracovní trh prakticky nefunguje, takže ke slovu zdravotně postižený by se dalo napsat nezaměstnatelný.

To se také veřejnost nedozví. V tisku musí být vše krásně napulírované. A že jezdí upravené dopravní prostředky? Ano to je pravda, ale to že člověk musí čekat třeba hodinu, nebo dvě než se ho dočká už se nikde nepíše. Doprava je vůbec problémem.. A ty budovy? Jen opravdu málo veřejných budov je opravdu bezbariérových. Dnes se přeci šetří peníze, a tak je jedno jestli vozíčkář čeká jako blbec před zadním vchodem.

To se tolik média bojí psát o pravdě? Bojí se zveřejnit skutečný život zdravotně postižených? Takové mediální pojetí krásného světa postižených je nebezpečné. Neznalý člověk to pochopí tak, že je vše v pořádku a nic se neděje. V tom je to největší nebezpečí.  Ať si klidně píšou o zázračném umělém světě, ale ať také píšou o skutečnosti, tak jak to všechno je.

Česká republika mi připadá jako polovičatý stát, vždy tady něco funguje jenom napůl. Tady v mé zemi se zdravotně postižený nemůže cítit součástí tzv. zdravé společnosti, protože musí neustále narážet na bariéry a ty mu snižují život a životní uplatnění. Taková je skutečnost popsaná ještě mírnou formou.

V realitě je vše ještě těžší a mnohdy si myslíte, že nepatříte do klubu uznávaných hrdinů, tak že jste méněcenným.  Jenže hrdinů je mezi námi mnoho. Mnoho lidí, o kterých nikdo nic neví. Hrdinou je totiž každý zdravotně postižený bojující s tímto stavem v naší zemi. Hrdinou je každý handicapovaný žijící tzv. normální život.