Žádní blaničtí rytíři dnes nevyjedou a vláda bohužel také nepadne

Žádní blaničtí rytíři dnes nevyjedou, dokonce ani svatý Václav na Václavském náměstí neoživne coby vůdce hlasu lidu. Podle několika komentářů nadšenců krásného demonstrování, bych očekával skoro konec světa a nadvládu někoho jiného. Celé mi to připomíná film Apokalypsa, ve kterém se lidé druhý den probudí a všechno je jinak. Bohužel nežijeme v pohádkách, ale ve skutečném světě, kde modrý Sauron dál vládne své Středozemi. 

Demonstrace je jedním z naprosto legitimních nástrojů demokracie. Každý má bezesporu právo demonstrovat za co chce. Bohužel s tou naší demokracií je to jako s princeznou Koloběžkou. Jeden čas se tváří jakože existuje, abychom poté zjistili, že je dávno po smrti. Proč v této zemi demonstracím lidé nevěří? Především proto, že demonstrování není výsadou lidu, ale výsadou odborů, které narozdíl od zahraničí, nemají pražádnou podporu těch takzvaných obyčejných lidí.

Absolutně se není čemu divit. Odbory jsou i v mých očích nedůvěryhodnou organizací. Podivným subjektem nalézajícím se mezi politickou stranou a nějakým klonem zvláštních lobbistických uskupení. Odbory by měly zastávat práva svých členů. Tedy práva zaměstnanců. Tuto svou hlavní náplň odbory ztratily po zániku velkých společností. Došlo tak k přeorientování se na novou klientelu. Na odborech mně samotnému vadí, že jsou druhou kolonou České strany sociálně demokratické. Jsou líhní nových politiků, kteří svou odborářskou existenci dokončují hlavně v této partaji.

Slavný odborář coby usmívající se politický dinosaur, to je vizitka dnešních odborářských bossů. Podívejme se například na Škromacha. Ten se také jako prvohorní vajíčko klubal v v odborářské líhni, kde mu jistě bylo velmi dobře. Dnes nás tento politik může obšťastňovat svými fotkami z dříve tolik nenáviděného Senátu.

V odborářské centrále sejdou lidé z vedení. Dohodnou si datum a obešlou své členy. Těm také odboráři zaplatí za účast, vyšlou autobusy a začne se demonstrovat. Demonstrace nevzniká jako spontánní snažení lidí. Je to umělý patvar, ve kterém odbory doufají v širší účast. Takhle se dělá revoluce? Aha, o tom  jsem ještě neslyšel. Odbory utratí spoustu peněz, aby nalákaly občany. Vykládají pohádky o koncích vlád, aby lidé uvěřili nesmyslům. Osobně bych byl velmi rád, kdyby tento vládní kabinet přestal existovat. Jenže po chvilce nekonečné radosti nad koncem jedné zlodějské skupinky ve vládě, musím okamžitě přemýšlet co bude potom. Co si představují odbory? Nikdo neřekl co bude potom když se to podaří. Demonstrují snad lidé proto, aby moc byla předána dalším zlodějíčkům v oranžovém?

Tady jde především o naplnění náměstí, nejde o to zapálit touhu lidí po nějaké změně. Pár lidí si udělá do Prahy výlet, odškrtají si účast, v televizi proběhne pár posměšných debat jak ze strany odborů, tak ze strany vládních představitelů. Demokracie se v další den pozvrací. Nic se nebude dít. Oranžoví budou zase novodobými Jánošíky ochotnými zastat se každého slabého na této planetě.

Nikdo si už nepamatuje Škromachovo a Sobotkovo chování ke zdravotně postiženým. Najednou všichni trpí politickou amnézií. Nikdo neví, jak tito politici jednali s Nečasem o kartičkách pro handicapované. Nikdo neví, jak Škromach se Sobotkou podezírali handicapované z krádeží sociálních dávek. Stejně tak nikdo neví,jak se odbory otočily zády. když byly žádány o pomoc ve věci zdravotně postižených. Tenkrát policení odbory řekly, že mají jiné priority, než zastávat zájmy postižených.  Přitom na demonstraci stačilo, kdyby policajti řekli: “nesouhlasíme se škrty pro zdravotně postižené”.

V ten okamžik jsem pochopil, že odbory nechtějí zastávat práva ohrožených. Oni chtějí především hrát hru na moc. Zakládají se protivládní hnutí. Už se tak nějak v zájmu mediální zapomíná na složení těchto uskupení. Nikoho nenapadne, že v těchto takzvaných skupinkách nespokojených jsou extrémisté, neonacisté a milovníci totalitarismu.  Neholduji výlevům typu: hodíme je do Vltavy, uděláme defenestraci. Ne kvůli tomu, že bych sympatizoval s některým z politiků, ale především proto, že jednak neám rád násilí, ale také proto, že to jsou holá nic neříkající hesla.

Takové to demonstrování s určeným datem, hlavně o víkendu, aby nebyl narušený nějaký koloběh práce, to nikomu nevadí. Politici jsou pěkně doma v teple. Tu chvilku to vydrží. Dnešní den se neodehrává demonstrace lidí, ale demonstrace odborů, které chtějí demonstrovat svou sílu a sílu své sesterské ČSSD. Odbory jsou jako děti v mateřské školce, jeden si hraje písečkem a kbelíčkem, další si staví z kostek komín a třetí si hraje s cínovými vojáčky. Z dálky vidíme krásnou partu, která si hraje jednotně na zelené louce, ale zblízka, když se podíváme blíže, uvidíme nesourodý celek rozhádaných děcek. Stejné jsou ty odbory i ty občanské iniciativy.

Jenže kolik lidí má tu možnost uvidět partičku odborářských hráčů z takové blízkosti? Kolik lidí ví o členech občanských iniciativ? Kolik lidí opravdu ví o pozadí celého dění? Lidé raději uvěří vykládaným pohádkám o tom jak co vypadá. Realita je mnohdy o něčem jiném. Tyto mikrodemonstrace o pár tisících lidech nic neznamenají. Tento národ potřebuje celonárodní, nikoli celoodborářský způsob projevení nesouhlasu. Tento národ potřebuje velkou generální stávku po celé zemi trvající nejméně týden. Tato země potřebuje vyhlášení neomezené občanské neposlušnosti.

Poté by se něco dělo, ale při těchto výletech do Prahy se nic závažného dít nebude. Změny ve společnosti chtějí celonárodní zapojení všech, nikoli pouze vyvolených.

SDÍLET