Zamilované přátelství

Vídali jsme se pravidelně na škole. Ona krásná mladá holka, já jenom jeden z kluků. Zkrátka takový týpek na vozíku, na kterého se ta krasavice během stěhování národů jenom podívala, lehce usmála a šla dál. Byla to holka odvedle. Taková zvláštní, neměla moc kamarádek. Milovala okultno, chodila zvláštně oblečená, vlasy měla nabarvené snad každou jinou barvou.

Na krku nosila velký stříbrný kříž, který byl po škole doslova pověstný. Učitele doslova doháněl k hysterickým scénám, a tak často místo na krku té dívčiny, končil v uzamčeném kantorském šupleti. Každý jsme byli jiní, přesto tolik jsme si byli něčím blízcí. S ní se také moc nebavily ty třídní slepice. Věčně usedaly jako nějaký roj ukdákaných kvočen v rohu třídy a probíraly kluky a mimo jiné také i mě. Mysleli, že ta jejich slova nedozní až ke mně. Seděl jsem v první řadě, akorát u okna. Měl jsem celou lavici pro sebe. Žádná ze slečen neměla dostatek odvahy, aby si usedla, natož aby s tím šprtem začaly nějaký smysluplný rozhovor.

To bylo jenom samé: “ahoj, pomohl bys mi s úkolem z matiky?” , u této prosby ještě samozřejmě ta náctiletá slečna nezapomněla udělat některou z póz platících na kluky. Rozepla si límeček, hrála si s vlasy, nebo jen tak si během své žádosti povytáhla sukni. To víte mladý náctiletý kluk na vozíku je tále klukem, a tak ten postižený hlupák, se kterým se nikdo nebavil, opět udělal té reklamně na hloupost domácí úkol. Po krátké epizodě zájmu jsem byl záhy, skoro ještě za mými zády tím kriplíkem, který naletí na ženské vnady.

O přestávkách jsem proto radši o berlích došel k lavičkám na chodbě, sedl jsem si tam a četl si svou oblíbenou knihu. Návazat jakýkoli rozhovor s někým v okolí byl doslova nadlidský úkol. Kluci si mě moc nevšímali a holky stály o někoho jiného. Maximálně nějaká omylem políbená holka si přisedla, aby mi jenom řekla: “uhni”. Občas kolem mě šla tato barevná kráska. Tmavě červené rty, přebarvené oči, dodnes nechápu, jak jsem se mohl do ní zakoukat. Možná mě lákalo naše společenské vydědění. Prostě mě přitahovala.

Slýchával jsem o ní spoustu takových zvěstí. Holky ji pomluvily snad celou. Jedinou nit nenechaly na ní čistou. Když jsem slýchával salvu výmyslů, pokaždé jsem se v duchu škodolibě zasmál tomu, jak pomlouvají i mě. Vždy jsem si říkal, že kdyby pánbůh dělal znovu ženu, nemohl by ty kvočny použít jako vzor, protože by ženské pokolení začalo snášet vajíčka a bylo by také líné pomoci potřebným. Pokaždé, když mi měly pomoci s přesunem do nové třídy, dělaly ksichtíky a jejich rodiče si následně stěžovali řediteli školy. Mně poté nezbývalo nic jiného, než se přemístňovat sám.

Takové přemístňování trvalo tak dvacet, třicet minut. Kupodivu mě vyučující ani nikdo z děcek nepostrádal. Jednou, když jsem se přesouval, šla okolo tato holka, byla vyhozena za dveře kvůli jednmu z jejích prohřešků. Ona byla rebel, přesný opak mě. Uviděla kluka pomalu se přesunujícího se ke schodišti. Na zádech jsem měl školní tašku. Spíš než do okolí, koukal jsem na zem, abych se nezapletl a nespadnul na zem. Ono by se nic nestalo, někdo z okolních tříd by vyběhl ven, aby mi šel pomoci, nebo jen tak zalezl zpět do třídy.

Tahle holka byla přesný opak, přšla ke mně a řekla: “ahoj, nechceš pomoc? Pojď dlabu na tu krávu, půjdem pomalu”, tedy šli jsme. Nevěděl jsem, jestli mám koukat na ni, nebo na ty schody. Pusa jí pořádně jela. Za těch dvacet minut jsme stihli snad prokecat všechno. Jo, tohle byl ten okamžik. Srdce se totálně zbláznilo, zamiloval jsem se. Na posledním schodu jsem se příliš zakoukal do jejích nádherných očí a zavrávoral. Ona držíc mojí tašku ihned reagovala, tak trochu jsem skončil v jejím náručí.

Začalo naše zamilované přátelství. Tedy zamilované z mojí strany, nevím jestli byla zamilovaná ona. Asi ne, když po vyřčení mých citů odešla a skončila naše přátelství. O přestávkách jsme se spolu začali bavit, za pár dní dokonce za mnou přišla do třídy,sedla si na lavici a bavili jsme se. Třídnímu kdákavému údolí málem upadly čelisti. Ten ubožák má najednou někoho, kdo za ním chodí. Pak jako náhodou šéfová slepičince přišla jen tak mimo ke mně a prozradila novinku, že moje kamarádka je pod obojím, tedy že je na kluky i holky. Jo, ony chtěly ublížit, nevím jestli to byla pravda, ani mě to moc nezajímalo.

Vznikaly zvěsti, že spolu chodíme a dokonce si ty kravičky vymýšleli, že spolu děláme to či ono. Do rukou se mi dostal papír, ve kterém bylo napsáno: “kriplík a teplouška spolu chodí a dělají spolu prasárny, to vše bylo samozřejmě doplněné patřičným grafickým ztvárněním. Bál jsem se, aby to má láska neuviděla. Bál jsem se zbytečně, ona dávno všechno věděla a radila mi, abych to nechal být. Pokaždé, když jsem ji viděl, chtěl jsem říct: “ahoj, miluju tě”, místo toho jsem řekl: “ahoj, jak se máš?”.

Když jsme spolu po škole vyrazili, tedy já na vozíku a ona coby sličný doprovod, byl jsem nejšťastnější na světě. Jen tak z legrace si sedla na klín a rychle jsme jeli městem. Díky jejímu zjevu tak na sídlišti vznikly pomluvy, že chodím s feťačkou, což ona vůbec nebyla. Několikrát mě vzala k sobě domů, tedy do jejího pokoje.  Výzdoba vypadala úplně přesně jako její vizáž. Všude plakáty a všelijaké řetízky. V ten okamžik jsem se bláhově cítil jako v ráji. Na vozíku jsem seděl vedle gauče a ona pár metrů seděla ode mě. Vykládala mi karty.

Docela se i trefila, podle ní jsem potkal novou lásku, ani nevíte, co to ve mně dělalo, málem ze mě vyhrklo: “ano potkal, tou láskou jsi ty”. Lehla si na gauči na břicho a vykládala dál, měla jednoduché tričko s lebkami, ze kterého z výstřihu čouhala krajkovaná černá podprsenka. To bylo něco pro náctiletého středoškoláka. Ve vší počestnosti jsme se bavili dál přátelsky. Oba dva jsme měli počítače,  a tak do desíti noci jsme si chatovali o všem možném.

Kolikrát jsem jí místo: “jsi krásná holka, nemáš se za co stydět”, chtěl napsat: “víš, jak jsi byla nade mnou nakloněná, chtěl jsem tě políbit” , nebo: “když jsi mi seděla na klině, nechtěl jsem tě pustit”, místo toho zvítězila opět moje slušňácká povaha. Sršel jsem rádoby vtipem. Hlavou se mi míjely úpně jiné myšlenky. Tolik jsem ji chtěl, tolik jsem toužil vyjádřit jí, co cítím. Seděl jsme v cukrárně, bavili se o čem se náctiletí baví. Zrovna jsem jí četl moje básně, ve kterých ve skrytých alegoriích vystupovala ona.

Pokaždé, když jsem jí četl mojí básničku, tak se na mě dívala a pravou rukou si pohrávala s naušnicí, lehce růžověla na tvářích, básničku pochválila a sdělila mi, že jsem nevyléčitelný romantik. Jednu z mých básniček o kamaráství měla špendlíkem přišpendlenou na své výstavní zdi nad postelí. Moje pokleslé básnické dílo viselo vedle Ozzym a dalšími hrdiny hudebního světa mojí lásky nelásky.

Několikrát jsme spolu prohodili pár obecných témat na lásku, sex a milování mezi vozíčkářem a zdravým. Tenkrát jsem byl ještě bez zkušeností, ona už ne, dva kluky prý měla. V myšlenkách jsem si pohrával s touhou z obecné lásky vše přehrát na nás oba. Touha říct jí: “miluju tě” stále sílila. Při výpravách za naším tahem městem mi pomáhala i s oblékáním. Tedy s oblékáním ponožek, bot. To mi moc nejde. Trochu jsem se styděl, že mi pomáhá, zároveň mi to dělalo dobře.

Navzájem jsme o sobě věděli mnoho osobních věcí. Navzájem jsme se pustili do vlastních světů. Ona pochopila, že jsem sám a často nešťastný. Když mi nebylo dobře, tak udělala skvěle vychlazenou šťávu a pili jsme ji. Já ji poslouchal a ona povídala a povídala i ruku mi podala. Ty nádherné hebounké prstíky s masivními prsteny a černými nehty. Nebo si při mých zdravotních karambolech sedla přímo ke mně do postele a hladila mě po vlasech, zatímco druhou rukou mi držela tu mojí upocenou dlaň.

Neutekla a náš vztah nevztah pokračoval. Až jednu noc jsem se rozhodl, že ji vyzradím co cítím. Ten den jsem nervozitou nespal. Ráno zazvonila, aby si mě ráno vyzvedla, jeli jsme spolu do školy. Ona jako vždy stepovala nervózně mezi dveřmi a povídala cosi  o nedostatku času. S námi do školy jela i moje maminka, protože jsem jel autobusem, který nebyl bezbariérový. Obě dvě mě následně dostaly do autobusu a následně ven z něj. Celý den jsem přemýšlel, jak jí to mám říct.

Občas jsme ve městě chodili na koktejly. Pozval jsem ji, ona souhlasila. V hlavě jsem si srovnával, jak se jí vyjevím. Sedíme u stolku, pijeme koktejl, vykládáme si o tom, jak vedoucí třídního slepičince přišla o svého kluka, když v tom jsem ji chytil za ruku a říkám: “víš, já , já , no , já jsem se do tebe zamiloval, miluju tě od samýho začátku”, najednou je pořádné ticho. Všude se lidé baví, jen u nás, kdyby tenkrát hodili hřebíkem, tak uslyšíme jeho dopad.

Po chvilce její ruka vyklouzne z mojí. Ta holka nic neříká jen kouká a polyká. Její fialový pruh vlasů se nonšalantně houpe nad pravým okem. Rukou si ho přehodí za ucho a zeptá se: “a to myslíš vážně? Ty mě opravdu miluješ? Jako miluješ?” Teď jsem zase nevěřícně a nechápavě koukal já. Odpověděl jsem:” ano, od první chvíle tě chci políbit, chtěl bych tě mít na svém klíně, chci ti snést i modrý znebe, chci jenom tebe”, nechápavá holka se na mě dívá, jako kdybych byl nově vydané cdéčko její oblíbené kapely.

Oběma rukama si projela své dlouhatánské vlasy. Ze židle vzala svoji bundu a řekla: “tak pojď, to je hodin. Jedem domu” Říkám jí: “a ty mi na to nic neřekneš? Ta krasavice stála nademnou s výrazem už ne tak vstřícným. Svraštila čelo, sedla si na okraj židle a prohlásila konečný rozsudek: “hele, víš, já , já…… Jsi super, hodnej, citlivej, máš smysl pro humor, je s tebou legrace, ale já nejsem holka pro tebe. Já, víš líbíš se mi, ale nejsem na to připravená…..já tě mám jako bráchu… Jestli chceš, budu ti dál pomáhat ve škole, ale jinak se spolu nebudeme setkávat”

Během sekundy mi moje srdce bylo vyrváno přímo uprostřed města v nejmenované cukrárně. Ta holka ho těmi svými botami rozšlapala na kusy a poté ho zahodila do protějšího odpadkového koše. Pomoc ve škole jsem odmítl. Opět zvítězila podivná mužská ješitnost a moje paličatost. Ta holka se mi vyhýbala a já se stal obětí posměchu třídního slepičince. Vznikaly lživé zprávy o tom, proč jsme se rozešli. Ona prý má holku a já na to přišel, a tak mě odkopla.

Pravý důvod nikdo nevěděl. Jenom já a ona dotyčná. Po dvou týdnech promílání, karikatur a pomluv, se vše uklidnilo na starou úroveň. Byl jsem pro změnu ten divný co se tahal s teplouškou a proto může být taky teplý a ještě k tomu je postižený. Rozšířil se seznam spolustudentů, kteří mě měli za černou ovci oblasti. To ovšem neznamenalo, že kvočny nepřicházely za radami při domácích úkolech. Tenkrát jsem byl hlupák, neuměl jsem říct ne. Byl jsem zlomený a nešťastný. Moje školní přesuny se opět odehrávaly většinou v mojí režii. Kolikrát jsem tedy do třídy dorazil na konci hodiny. Opět jsem byl jedním z přebytečných studentíků majících každý rok vyznamenání. Jo, život není spravedlivý, ale i o tom je ten podivný život.

SDÍLET