Zdravotní postižení je především o překonávání sama sebe

Ani miliony slov poskládaných přehledně jedno po druhém, nevypoví nic o tom, jaké to je být zdravotně postižený. Mohu vám tady vyprávět stohy příběhů, miliony zážitků, přesto mi nemusíte uvěřit. Je mnoho věcí, které pochopíte teprve tehdy, až budete na stejném břehu jako já.  Měl jsem tu životní smůlu, po mém porodu se lékaři spletli, udělali chybu a ze zdravého kluka se stal ten postižený s dětskou mozkovou obrnou. V životě mnohdy stačí jediná vteřina, ve které může být celý váš život totálně změněný. 

Ta lidská pouť prapodivným světem má opravdu velmi zvláštní smysl pro humor. V hlavince, v té studnici myšlenek, střádáte jednu krásnou představu za druhou. Vystudujete, zamilujete se, budete mít rodinu, práci, strávíte celý životní koloběh v tom ráji z mlhy a peří. Vyrůstáte a pomalu zjišťujete, jaký jste byl utopista věřící v podivné pohádky o princi a princezně kdesi na pomezí říše pohádek a reality.

Vyjdete ven na ulici, srazí vás auto, dostanete vážnou chorobu a veškeré plány jsou pryč. Jste konfrontováni s většinovým ideálem života zdravotně postiženého. Nakonec to budete jenom a jenom vy, kdo se setká s bolestivou realitou. Zjistíte, že obyčejné obouvání bot, oblékání ponožek je pro vás výkon doslova nadlidský. Musíte se neustále překonávat. Být zdravotně postižený, to je jenom o tom být vnitřně dostatečně silný.

Je to o tom po prvním držkopádu neztratit důvěru v sebe samotného. Je to o té síle zvednout se a znovu bojovat o svou existenci. S postižením žiju třicet jedna let, věřte, že vím o čem mluvím. Moc dobře vím , jaké to bylo, když jsem jako malý byl na pískovišti sám, protože ostatní maminky nechtěly, aby si jejich děťátka hrála s tím postiženým klukem. Moc dobře vím, jak v duši bolí být okolím nechtěný. Miliony vyplakaných slz, miliony výčitek proč právě já, proč já jsem takový, že nedokážu sám chodit. Jo, ty časy jsou dávno pryč.

Hloupé dokazování, že dokážu to samé jako ti zdraví. Neustálé přemáhání do krve rozedřené ruce při pokusu o delší chůzi. Smutek nad tím, že mi odumírají nervy ve svalech a já nemůžu alespoň na vozíku jezdit po ulici. Představa totální paralýzy po zbytek života a souboj v mysli třináctiletého kluka, který uvažuje nad ukončením života a zároveň touží toho ještě dokázat hodně. I v tomto se skrývá to zvláštní být zdravotně postižený.

Zatímco ostatní děti si hrají s míčem, vy ležíte v nemocnici, dostáváte se zpátky od těch věčných bran, na které jste klepali nespočetně krát. Když tohle přežijete a vrátíte se do školy mezi žáky, zastaví vás na chodbě učitelka a vyčte vám proč chodíte do její školy mezi zdravé děti. Vy tam podle ní nepatříte, protože jste mrzák. I takové jsou ty chvilky. To mediální ” já jsem postižený” v sobě skrývá tohle všechno. Tady nejde o žádné dávky, tady jde především o život. O boj získat z mála co nejvíce i za cenu dalších zdravotních rizik. Těžké vyrovnávání se sám se sebou, těžké vyrovnání se s faktem, že vy jste jiný a nikdy nemůžete zvládnout to co ostatní.

Být zdravotně postiženým je také o tom psychicky zvládat nápory zdraví. Ráno vstanete, je vám špatně, přesto musíte hrát svou životní roli. Musíte se vykašlat na to, že jste díky bolestem celou noc nespali, musíte zapomenout na hučení v hlavě, protože teď je bílý den a vy musíte něco dělat, abyste se odreagovali.  Tabletky na bolest, ty dryáky nechce užívat tak často, a tak zkoušíte svou nervovou soustavu co vydrží. Z tolika léků máte po mnohaletém užívání pokažený žaludek i ostatní orgány, vaše tělo chřadne, ale mysl je stále svěží a nehodlá zavřít krám života.

Čím jste starší, tím více toužíte po lásce, po náručí, po vzájemném pochopení. Získáváte zkušenosti s partnerskými karamboly. Zažíváte odmítání kvůli postižení. Ztrácíte sebedůvěru a odvahu oslovit opačné pohlaví. Přesto zavřete oči a zkusíte to znovu a znovu. Zažijete pár měsíců, pár týdnů ráj na Zemi. Srdce máte plné lásky, ale předsudky o vozíku a berlích jsou silnější. Ta vyhlídnutá bohyně se podívá a mnohdy raději uteče pryč.

Máte velmi nízký invalidní důchod, ze kterého nemůžete bez cizí pomoci žít. Počítáte, jestli si tento měsíc můžete dovolit koupit léky, jestli si můžete dovolit zaplatit hloupých třicet kaček u doktora. Neustálá snižování finanční podpory zdravotně postiženým vám dělají nové a novější starosti. Nemůžete dlouho sedět, neustále zápasíte s únavou, jakákoli soustavná činnost vás psychicky vyčerpá. Čtyři hodiny v práci jsou pro vás jako dvanáctihodinová šichta. V tom dnešním pracovním trhu jste de facto nezaměstnatelný. Když veřejně upozorníte na okrádání postižených, jste ihned napadán milovníky vlády, milovníky libertariánství, neonacisty, rasisty a egoisty, že pořád jen natahujete ruce a oni musejí dávat.

Být zdravotně postižený, to je velká škola života, ve které pochopíte, že jediná cennost v životě je láska, úcta a pochopení druhých. Je to o pokoře. Je to o tom snažit se dostat i ze zdánlivě neřešitelných situací. Já osobně ve svém životě jsem zažil několik polovičních cest na druhý břeh. Srdce přestalo sloužit a já byl u věčných bran, odkud jsem se zatím vrátil. Moje životní cesty ze mě udělali člověka nesnášejícího rasismus, xenofobii a povyšování se nad ostatní.

Se zdravotním postižením se nikdy nesmíříte. Pokaždé zůstane část nesmiřitelného, která vás požene dál, udělá vás silnějšími. Vidíte tolik nespravedlnosti. Vidíte, jak svět okrádá ostatní handicapované a ti ze strachu raději mlčí. Rozčílíte se, použijete svou energii a začnete psát pravdu. Ihned jste napadán jako někdo, kdo chce výhody jen pro sebe. Ale tak to není. Život zdravotně postiženého není happy ani free. Devadesát procent takového života představují ty ošklivé věci, vy se musíte naučit radovat z těch zbylých deseti procent štěstí. Musíte věřit, že dnešek mohl stát za kulové, ale zítřek bude určitě lepší.

Musíte se naučit překonávat nepříznivé doktorské ortely. Musíte si vytvořit tam hluboko v duši svůj svět, ve kterém odložíte ty nejhorší starosti. Musíte věřit, že tam někde žije vaše druhá polovička duše a vy ji někdy najdete. Musíte jen hledat a hledat. V jeden velmi těžký okamžik si slíbíte, že kdyby se všechno zhoršilo, tak všechno skončíte. Stejně víte, že to jsou jen slova, a že budete bojovat do posledního nádechu. Žijete ve vysoké výšce na železné traverze a očekáváte s naivitou sobě vlastní, že nikdy nespadnete dolů. A pokud ano, doufáte, že se dokážete vrátit zpátky do použitelného stavu. Zázraky se stanou zcela běžnou realitou běžných dnů.

To všechno a ještě víc znamená být zdravotně postižený. Jako křižák musíte vyhlásit válku sám sobě, abyste mohl žít v tomto světě. Svádíte bitvu, ve které neexistuje hra na možná……