Ach ten článek 27…. Ústava ČR je skutečně nepřesná a dá se vykládat všelijak

Ano, Ústava České republiky a její článek 27, to je díky zatčení Ratha hlavní téma u některých lidí. Je správné se o této věci bavit, ale ví opravdu mnoho lidí o čem skutečně píše? Nejsem právník, jen se zabývám amatérsky politilogií a politikou, zkouším vnímat věci v kontextu. Někteří lidé se zlobí nad zmínkou, že naše Ústava může mít různé výklady. Ono je třeba pro pochopení této nejednotnosti výkladu Ústavy sáhnout až do doby jejího vzniku.

Tenkrát se Ústava vytvářela takřka na koleně z kousků prvorepublikové ústavy roku 1920 a dalších zákonů jako byl například německý Základní zákon podle něhož vznikl například článek 9. Tenkrát například Klaus odmítal přijetí Listiny základních práv a svobod kvůli článku 17. této listiny(upravuje přístup k informacím…). Již tenkrát se Ústava psala s vědomím, že není dokonalá a všechno neupravuje. Psala se s tím, že její výklad bude závislý na mnoha kontextech a úhlech pohledu.

Autoři se naivně spoléhali na nějakou formu politické slušnosti a kulturnosti. To, že se tenkrát zákonodárci spletli, to je možné vnímat na každém kroku. Viz. prezidentské veletoče kolem podepisování zákonů, kdy Klaus opět využil nejednotnosti výkladu nejvyšší právní normy a zákony nepodepsal. Podobně se jednou zachoval také dnes již zesnulý prezident Havel. Jak se tenkrát poslanci vztekali a vykládali Ústavu po svém.  Snad tenkrát mohl i naprostý laik, třeba jako já, uvidět, že Ústava není pevně stanovený daný právní základ. Nedokonalost Ústavy můžeme vidět také v neodvolatelnosti poslance z jeho mandátu a třeba z pojmu poslanecké imunity, která vychází z prvorepublikového pojetí Ústavy.

Proto někteří ústavní právníci mohou mít různé pohledy na Ústavu a její výklad. Myslím si, že tady není třeba ohánět se nějakými profesory, protože každý profesor může mít různé názory. Jediným správným a skutečně oprávněným vykladačem Ústavy je Ústavní soud, který má v popisu práce chránit náš nejvyšší zákon, a který má také v popisu práce upřesňovat některé nejasnosti Ústavy.

V dobách vzniku Ústavy České republiky se předem počítalo s tím, že se někdy v budoucnu  tato nejvyšší norma změní ve funkčnější prvek. Bohužel se tak do dnešních dnů nestalo. Různé části Ústavy tenkrát připravovali různí právníci. Pokud vím,  návrhu Ústavy se také říká Karlovarský návrh, na kterém se podíleli například Cyril Svoboda. Ostatně tyto informace jsou dohledatelné třeba i na Wikipedii.

Ono je jednoduché podlehnout politické hře plné demagogie ve víře, že mnoho lidí neví, že Ústava České republiky má tu a tu povahu. Nemusíte být právníky ani znali práva, abyste alespoň z obecného pohledu pochopili smysl a vývoj nejvyššího právního kodexu. Ve školách se lidé učí o jednotlivých částech Ústavy, vzniká tím zjednodušený dojem, že tyto části jsou přesně dané a jedině jedním způsobem vykládatelné. Ale tak tomu v praxi není.

Co tedy onen článek 27 říká:

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.
(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Mediálně je nejvíce propíraný pátý odstavec kýženého článku Ústavy České republiky. Různí profesoři ústavního práva vystoupili a začali hovořit o jeho nejednoznačnosti. Jde především o to, jestli Ratha může vyslýchat a trestně stíhat policie bez souhlasu Sněmovny. Někteří ústavní právníci říkají, že policie nesmí Ratha vyslýchat ani stíhat. Jiní říkají pravý opak. Sama státní zástupkyně v médiích uvedla, že své počínání konzultovala s několika právními experty na ústavní právo, a ti jí sdělili, že poslanec Rath může být stíhaný i bez souhlasu Sněmovny.

Zkrátka, je tady jedna další nejednoznačnost. Další to jednoduché poukázání na nedokonalost Ústavy České republiky. Máme tady další prostor pro spekulace. Média skočí na jednoduchou hru, na tu vodu pro mlýn milovníků Sociální demokracie a poslance Ratha. Ti nyní budou hovořit o mnohem větším komplotu. Nejsem právník, nebudu tady psát jestli má ten či onen nějaké právo stíhat poslance, když je ten dotyčný poslanec přistižený při činu nebo bezprostředně po činu. To ponechám na povolanějších. Já můžu použít pouze zdravý selský rozum pro celé posouzení věci.

Ono z právního hlediska ani není jisté co znamená chycený při činu nebo bezprostředně po něm. Klidně se může objevit další právník, který může tvrdit, že Rath nemohl být zadržený, protože nejsou jisté ty dva pojmy při činu a bezprostředně po činu.. Opravdu těch nejasností je v článku 27 Ústavy ČR mnohem více a zkušený právník by mohl poukazovat na více skutečností. Stejně tak právníci, jako ústavní expert Pavlíček, mohou tvrdit, že odstavec 4 stále platí a do jisté míry  ruší odstavec 5.

Zkusme se nad celou věcí zamyslet selským rozumem. Pokud pátý odstavec článku 27 Ústavy ČR říká, že předsedkyně sněmovny může dát souhlas k tomu, aby byl poslanec, pokud je zadržen při činu, postaven před soud, pak nezbytnou podmínkou k tomu, aby před soud mohl být postaven, je, aby byl obviněn. Tedy k tomu, aby byl obviněn, musí být poslanec nebo senátor podroben policejním výslechům a procesu dokazování. Bez těchto procesů nelze někoho postavit před soud. Pokud by ústavní expert Pavlíček měl pravdu, byl by poté pátý odstavec zbytečný a poslanec by byl posléze vždy stíhatelný jen se souhlasem Sněmovny.

Najednou se ocitáme na poli právní teorie, která může připouštět mnoho variant řešení a pohledů na onen odstavec. Určitě existuje ještě mnoho dalších různých právních náhledů na celou problematiku. To ovšem nedává prostor k nějakým konspiračním teoriím o bezprávním jednání na osobě poslance Ratha. Zvolený postup státní zástupkyně a následný postup předsedkyně Sněmovny, Němcové, je také správný a vychází z logiky věci. V tomto bych nehledal nějaký ideologický podklad, ve kterém by Vláda ČR nebo vysoký představitel ODS chtěl potopit poslance z opoziční strany.

Hlavním viníkem je tady ta mnohokrát zmiňovaná nedokonalost Ústavy umožňující několik výkladů. V tomto chaosu se běžný občan ztrácí a jednoduše tak snadno propadá případným zpolitizovaným tvrzením na míle vzdáleným od skutečné pravdy bez ideologického zabarvení.

Na konci mého článku bych chtěl pouze zdůraznit, že David Rath se dopustil podle důkazů policie trestného činu a nic na tom nemění žádné dohady o výkladech Ústavy ČR. Na to bychom měli pokaždé především myslet.