Eutanázie byla používána také pro vraždění zdravotně postižených

Adolf Hitler a jeho stoupenci započali největší zrůdnosti, kterých se kdy člověk dopustil. Touha po eugenice, touha po čistém národě vzala za své a z lidí se stala pouze evidenční čísla bez duše, bez důvodu a práva na život. Současná média hovoří o Židech, Rómech, ale zapomněli, že oběťmi šílených fašistů byli také zdravotně postižení.

Toto nesmyslné období je dobou, ve které zemřela kulturnost, zemřely všechny hodnoty vyspělého světa. Slepota lidí, ochota přijmout demagogii, násilí a zlo ve jménu osobního úspěchu byla přijata. Nacismus hrál ve dvacátých letech a v pozdějších etapách evropského vývoje významnou roli. Ano je tomu už dávno, ale je třeba zvláště v dnešních časech připomínat jak co bylo. Protože stále více lidí tíhne k ultrapravici, nacionalismu a rasismu.

Každému, kdo sympatizuje s takovými nesmyslnými hodnotami by mělo být ukázáno a vysvětlováno k čemu ten jejich nacionalismus a rasismus vedl. Národní uvědomění bylo natolik vysoké, až zbortilo vše jako domeček z karet. Lidé přestávali být lidmi. Zavírali oči před zvířecími praktikami, mlácení staré babičky kdesi na ulici oficírem v kožených botách bylo normální. Všichni raději zavřeli oči, než aby poukázali na to co se děje. Násilí se nikdy nesmí dát cesta. Kdo dal právo nad někým se povyšovat? Kdo dal právo zabíjet ve jménu politiky? Toto období se nikdy nesmí opakovat.

Pokaždé když někde vystoupí nacionalisté a ti šílenci náckové, tak je dobré, ba přímo žádoucí všem připomenout kam taková chování v minulosti vedla. Nechceme tady přeci další holocaust, nechceme zabíjení slabých a bezbranných. Proč také společnost zapomněla na zdravotně postižené, kteří ve jménu rasové čistoty šli na řadu jako první? Na nich byly otestovány techniky systematického vraždění. Život se ve Třetí říši posuzoval podle toho jestli je nebo není rasově čistý. Tolik dnes diskutovaná eutanázie byla použita jako milosrdná vražda zdravotně postiženého.

Sám jsem zdravotně postižený, a tak si při tomto slově milosrdné smrti vzpomenu na německý vládní program. Ihned si uvědomím jak tento institut dokáže být zneužitelným. Je nutné dodat, že program eutanázie označovaný krycím názvem T4 byl postavený mimo tehdejší zákony. Tomuto programu T4 předcházel v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 program nucených sterilizací zdravotně postižených, toto byl první předstupeň ke konečnému řešení otázky kolem handicapovaných.

Na základě pošetilých nápadů národního socialismu bylo rázem zneužito Darwinových teorií. Zdravotně postižený ničil genový fond a tak handicapované ženy musely být i proti své vůli v zájmu čistoty národa sterilizovány. Sterilizační techniky používali proti zdravotně postiženým již v roce 1907 například lékaři v USA. V ústavech pečujících o osoby s postižením byli tito lidé kastrováni.  Například americký spisovatel Jenny Morris ve své knize nazvané Pýcha proti předsudku zmiňuje takové chování proti handicapovaným. Stejná praxe kastrace lidí s handicapem probíhala například v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, Jugoslávii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku a Turecku.

Bohužel také v naše Československo mělo svůj sterilizační program pro zdravotně postižené. Tedy i my coby demokratický svět jsme podlehli bludům tvrdícím poškozování genetického fondu národa. Handicapovaní byli tenkrát považováni za zbytečné zboží kazící obrázek celé společnosti. Nacismus pouze využil tohoto společenského postoje a označoval ty nemohoucí, ty nechodící, nemluvící, neslyšící za zbytečné užírače peněz a kapacit státu. Nacistický režim nehodlal zůstat pouze u obecně používaných sterilizací. Točil s handicapovanými filmy, fotil je a poté nacismus vyráběl fotky s výsměšnými texty a komentáři. Na videích lidé mluvili o smrti. Hovořili o tom jak krásné by bylo kdyby zemřeli.

Samozřejmě handicapovaní ve filmech byli k těmto doznáním donuceni násilím, nebo byli přesvědčeni lepším jídlem. Později těmto lidem vystupujícím v propagačních filmech bylo slíbeno, že nebudou zahrnuti do programu eutanázie a zůstanou na živu. Samozřejmě kat nakonec nesplnil sliby a zdravotně postižení herci byli zlikvidováni přednostně.

Od srpna 1939 do konce roku 1945 docházelo k registracím zdravotně postižených. Zkrátka takový člověk byl pozvaný spolu s pečující osobou ke svému obvodnímu lékaři a ten vyplnil kartu, ta následně byla odeslána na vedení. Poté byl zdravotně postižený pozvaný znovu a dostal třeba poukaz na lázeňskou péči. Rodina celá šťastná z toho, že Hitler myslí na postižené souhlasila. Zdravotně postižená osoba však nebyla odvezena do lázní, ale do speciálních ústavů zabývajících se likvidací.  V takovém zařízení to šlo jako na drátkách. Postižený přijel a do velmi krátkého období byl zlikvidovaný. Napřed se používala praktika smrti výfukovými zplodinami, poté následovaly kulky a když se zjistilo, že toto je plýtvání střeliva a benzínu stojí říši mnoho peněz, tak se vymyslely plynové komory, které byly zkoušeny právě na zdravotně postižených.

Při vraždě automobilovými zplodinami se do předem připravené místnosti nastrkali donaha svlečení handicapovaní, do místnosti vedla hadice napojená na auto. Spustil se motor a ti nenávidění zdravotně postižení byli zabiti. V případě plynových komor vymýšleli inženýři smrti důkladnější verze. Od těch, ve kterých jejich handicapované oběti umírali hodiny až po ty s rychlejšími účinky. Zkoušely se i otravné látky, které byly později na příkaz říše vyráběné v tehdejším Československu. Doktor vyplnil falešný úmrtní list, na kterém bylo třeba, že ten člověk zemřel na zápal plic nebo něco podobného. V tomto programu eutanázie nazvaném T4 podle místa vedení eutanázií v Berlíně Tiergartenstraße 4 byli vedle handicapovaných vražděni také homosexuálové, lidé s epilepsií a nevyléčitelně nemocní.

Příbuzní takto zavraždných lidí nevěřili důvodům dokládané smrti. Protestovali, chtěli znát pravdu. Mnohdy tak potížisté pozůstalí skončili v koncentračních táborech jako nepohodlné osoby. V celé říši bylo na 6 velkých center eutanázie. Nejznámější a největší byl hrad Hartheim v Rakousku a Hadamar blízko Wiesbadenu v Německu.  Poměrně zajímavá je role církve v těchto masakrech. Církev o všem věděla a také někteří zástupci církevních organizací spolu s několika pozůstalými protestovali proti tomuto programu eutanázií. Právě tyto protesty měli za následek papírové ukončení projektů eutanázie v roce 1941.Ale jak později uvidíme, tak postavení církve bylo podivné.

Na papírech neexistoval projekt eutanázie, ale v pozadí fungoval dál. Neustále docházelo k registracím nových handicapovaných také z okupovaných území. Druhá etapa vraždění zdravotně postižených pokračovala usmrcováním předávkováním léky nebo se jednoduše zdravotně postižení nechali zemřít vyhladověním. V naprostém utajení se vraždili ti, kteří ničí rasovou čistotu národa.  Velmi strohé odhady hovoří o tom, že takto bylo popraveno na 275 000 zdravotně postižených. Toto jsou však velmi přízemní odhady, podle mnoha pramenů budou čísla zavražděných osob se zdravotním postižením daleko vyšší.

Naznačil jsem, že církev neměla jednotný postoj.

Spisovatel Richard Grünberger ve své knize Sociální teorie Třetí říše hovoří o postoji církve a církevních představitelů vůči eutanázii na zdravotně posižených. Někteří kněží a členové církve souhlasili s programem eutanázie. Naopak někteří jako třeba kardinál Clemens von Galen vedl i před Hitlerem kázání, ve kterých odsuzoval važdění zdravotně postižených. Říká se, že právě Galenova kázání donutila Hitlera dočasně zastavit projekt eutanázie, který se znovu rozjel v roce 1942 a pokračoval až do posledních dnů roku 1945.

Nacistické Německo bylo zvláštním společenstvím. Na jedné straně se zabíjeli statisíce zdravotně postižených a na drhé byli vojenští váleční hrdinové uznáváni a podporování a to i přesto že tím pádem byli také postiženými. Říše znala tedy dva druhy zdravotně postižených. Ty, kteří musí být vyhlazeni do jednoho jako veš na německém národě a poté ty, kteří dělají Německu reklamu jako váleční hrdinové.

Zkrátka vraždy formou eutanázie v nacistickém programu T4 znamenaly pokusy ve jménu masového nasazení těchto technik na širší část obyvatelstva. V roce 1942 se dokonce na tajné schůzce nacistických pohlavárů o tomto úmyslu přímo mluví.

Proč dodnes svět neuznal poctu zdravotně postiženým obětem holocaustu? Tito lidé zemřeli strašnou smrtí. Vraždění nemohoucích je to nejhorší, co kdy člověk může udělat. Nikdy na světě nesmí dojít k něčemu podobnému. Každý člověk věřící v rasismus, každý člověk věřící v nacionalismus, nebo dokonce ve fašismus by měl mít před očima tyto, ale i další důsledky jejich přesvědčení. Nic není cennější než lidský život. Všichni na Zemi jsme si rovni, všichni máme stejné právo na život.

Prosím hledejme to co máme společné a nedopusťme nikdy taková masová vraždění.