Postižení nejde odhodit jako starou bundu

Postižení nejde odhodit jako nějakou starou bundu. Mnozí lidé si myslí, že různými styly chování prostě odhodím to svoje postižení. Najednou se budu tvářit jako samotný Budha a pomyslím si, že nejsem zdravotně postižený. Mám práci, mám postavení, nejsem jako ten jiný postižený, jsem lepší než ti ostatní. Jo v jak velkém omylu někteří žijí.

Skrývají svůj problém za mnoha věcmi. Jedni jsou happy a cool jenom proto, aby si vytvořili svůj vesmír, kde je všechno v pořádku, přitom někde vespod je to zdravotní postižení schované. Jasně, majetek, peníze, nebo vzdělání dělají z lidí lepší a důležitější na tomto podivném světě. Och bože, jak je tento postoj mylným a tak zvláštním. Před světem se budu tvářit OK, před světem budu tím pohodářem, abych v sobě vyvolal iluzi, že se nic neděje. Ale ono se děje.

Postižení nejde odhodit jako obnošenou bundu. Dnes je sobota, tak si sednu a odložím na půl hodiny to postižení, jsem přeci člověk se zdravotním postižením. Mám trochu pocit, že stále mnoho lidí chce žít ve světě iluzí, přání, ve kterých skutečnosti odsunujeme. My přeci nemůžeme patřit do stejné skupiny, ve které jsou i ležáci a nemohoucí. No a co, jsem postižený, nestydím se za to. Kašlu na to být takový, jaký bych měl podle médií být.

Neumím se chovat stádově. K čemu budu lhát společnosti o skutečném životě postižených, když stejně cítím bolesti, když je život lidí s postižením takový jaký je. Místo slov lidé zdravotně postižení, budeme raději hledat různé substituty snažící se navodit něco nereálného. Vytvoříme různé náhrady omlouvající naše zdravotní postižení. Česká slova nahradíme anglickými výrazivy, ostatně proč ne, je to tak moderní a in. Za tím se skryje ta podstata, že jde o lidi s postižením.

Takový název jako člověk s handicpem je mnohem lepší než člověk zdravotně postižený. Na první pohled nikdo nerozklíčuje, že jde o ty postižené. Co kdybychom psali o problematice zákonů a nízké podpory státu na zdravotně postižených. Lidé by si mohli spojit postižené v něco jiného, takto vše zůstane na těch jiných handicapovaných. Budeme tedy pokrytci snažícími se vyvolat nějaká nová zdání.

V těchto lidských myšlenkách se zobrazuje takový ten vyčítavý postoj, co kdyby něco, já přeci musím vypadat jako člen toho stádečka, musím stejně bečet, co kdyby se potom celé moje pojmenování vymklo z chápání většinové společnosti? Jsme jen zdravotně postižení, o nic nejde. Mám takový dojem, že mnozí nepochopili o co v životě jde.

Pokud třeba na internetu chceme informovat o skutečnostech a pravém životě zdravotně postižených, nemůžeme si hrát na tu hru o tom kdyby co by. OK, jednou jsem zdravotně postižený, mám takové a takové potíže, většinová společnost se chová takto a takto, je třeba zlepšit to a to. Takový postoj je správný. Se zdravotním postižením žiju celý život. Celých 24 hodin denně. Naco budu vyvolávat zdání, že se nic neděje? Ano, díky postižení se nepodělám z každé hlouposti, v něčem jsem méně citlivý, v něčem zase naopak citlivý až příliš. Mám bolesti, nemohu všude ve městě, protože město není přístupné, nemůžu spoustu věcí a přesto se snažím.

Proboha na co si chceme hrát? Toto je život a pokud chci vyprávět příběh o zdravotně postižených, pokud chci přiblížit tento svět lidem, nemohu mainstreamově lhát, nemohu zamlčovat, nemohu si hrát na věčného pohodáře. Ano, společnost ocení, že tentokrát ten s těmi těžkými nemocemi udělal to a ono. Ocení to více než obyčejné dennodenní zázraky. To, že se dokážu sám otočit na posteli, to, že jsem se po týdnech naučil sám najíst, to, že jsem ušel o dvacet centimetrů navíc, to, že jsem opět přišel do světa živých z komatu, to ti venku nedocení, protože jsou zvyklí na to, že postižený je ten, kdo má život bez problémů.

Vedle extrémních dovedností zdravotně postižených  se musí hovořit také o těch šedých myších normálního života. Život není o skocích na vozících, není to o tom, že ten či onen díky známým a společenskému styku získal zajímavé pracovní zařazení, život není o školách. Život zdravotně postiženého je především o boji sám se sebou , o boji se svojí nemocí, o malých zázracích a pomalých zlepšeních. Toto je totiž hrdinství dennodenního světa. Zdravotně postižení jsou velmi často sami, chybí jim lásky a takové to jiné objetí. Ano i tomto se mlčí.

Se zdravotním postižením se velmi často nabaluje citové strádání, těžké hledání životního partnera. Ale, co to tady píšu, v každém pořadu o postižených je nějaký zdravotně postižený mající milenku nebo manželku. Každý jsme jiný, zdravotně postižení nejsou lidé podle nějaké šablony, ale velmi velká část lidí s postižením má potíže v milostném životě. O tom se přeci nemluví. Budeme si opět hrát na svět kde je všechno dokonalé.

Ti bohatí zdravotně postižení chytnou manýry těch, u kterých pracují, přestanou chápat potřeby zdravotně postižených. Sednou na lep vládě. Jedni zdravotně postižení si budou hrát na to, že oni jsou leší. I podle nich ti ostatní kradou, jen oni jsou těmi čistými na nebi poskvrněných. Připomíná to stejný stav, jaký byl v USA v éře otroctví. Bohatí otroci se necítili být otroky, protože páni jim dovolili být těmi lepšími. Pokud to trošku přeženu, tak stejné je to se zdravotně postiženými. Jedni se vytahují nad druhými.  Přitom jsou těmi stejnými.

Zdravotní postižení je stálé a nejde odebrat a všichni zdravotně postižení jsou na jedné lodi. Jakékoli spory o pojmenování zdravotně postižených jsou naprosto zbytečné a malicherné, pouze zastiňují skutečnost.

SDÍLET