Civilní vláda v Egyptě je snem. Armáda se své vlády nevzdá dobrovolně

Směřuje Egypt opravdu k větší demokracii? Prezidentské volby vyhrál Mohamad Morsi, člen Muslimského bratrstva. Je to vítěz prvních svobodných prezidentských voleb, poprvé vzešel prezident z voleb, nikoli z nařízení světových velmocí nebo diktátu vojenské diktatury, která de facto stále ovládá celý stát. Přesto se 22. červen 2012 stal dnem nových protestů a demonstrací. Jsou to opět vojenští představitelé spravující Egypt, kteří vyhnali svými rozhodnutími lidi do káhirských ulic. 

Nejvyšší rada ozbrojených sil si osvojila to, co jinak nepatří nikdy na světě žádné armádě. Rozpalcelovaný Egypt mezi generály a další vojenské představitele, to je mnohem cennější než osud a přechod Egypta do skutečné formy demokracie. Carterovo centrum, jedna z mála zahraničních pozorovatelských misí v zemi, poukazuje na celkem férový průběh prezidentských voleb. Jako největší problém vidí ve volebním zákoně, který neřešil mnoho velmi důležitých otázek.

Úředníci, kteří nakonec řídili průběh voleb tak museli přicházet s vlastními návrhy řešení, které se nemuseli každému zamlouvat. V egyptském ovzduší prezidentských voleb poletují například podezření z manipulace s voličskými seznamy. K těmto podvodům nemuselo dojít, ale bylo tady prostředí, které to umožňovalo. Neprůhledný přístup k voličským seznamům. Úřady tak podle některých lidí mohly podvádět.

Volební účast byla 51 %, zhruba 800 000 hlasů bylo neplatných. K volbám bylo registrováno  zhruba 50,95 milionů voličů. Ze zhruba 90 milionů obyvatel Egypta, se prezidentských voleb zúčastnilo na 26,4 milionů obyvatel. Zhruba dalších 8 milionů Egypťanů žije v zahraničí. Odlehlé oblasti venkovského jihu byly místy s menší volební účastí. Lidé měli daleko do volebních místností. Chudí lidé neměli dostatek finančních prostředků, aby se dopravili k volbám, a tak raději v prezidentských volbách nehlasovali.

Evropská média, dokonce i zahraniční tiskové agentury přeceňují existenci nového prezidenta. Prezidentské pravomoci jsou značně omezené. Tento člověk není tím, kdo bude udávat nový tón v novém Egyptě. Vojenské vedení státu rozhodlo teprve týden před začátkem voleb o velmi důležitých změnách v egyptské ústavě. Prvotní snahy vojenské dočasné vlády byly spíše o co největším okleštění prezidentských pravomocí.

Celá politická situace v Egyptě směřuje do těžko řešitelného patu. 14. června 2012 Nejvyšší ústavní soud rozhodl o neplatnosti parlamentních voleb. Bylo to v období, kdy islamisticky laděné strany získaly většinu v egyptském parlamentu. Veleslavné parlamentní volby byly najednou v rozporu s egyptskou ústavou. Předání moci do rukou nevojenských poslanců se nekonalo. Přechod k pomubarakovské demokracii bylo také odeslané do věčných lovišť. Stařičký systém vojenského vlastnictví nad Egyptem byl dokonale obnovený. On vlastně nikdy nebyl zničený. Obranná rada vstala z popela, aby opět řešila obranné otázky severoafrického státu.

Prezident má stále pravomoc sestavovat vládu s výjimkou ministerstva obrany, kde bude stále šéfovat maršál Tantawi. Maršál Tanrawi je zároveň hlavounem číslo jedna v  Nejvyšší radě ozbrojených sil. To jsou ti “dočasní” vládci nad Egyptem. Ministr vnitra je také de facto osůbkou dodávanou z vojenského prostředí. Revoluční skupiny v Egyptě volají po ukončení takové nekalé praxe. Mimochodem, civilní kontrola nad policií a zpravodajskými složkami byla v roce 2011 hlavním požadavkem povstaleckých skupin. Jen si vzpomeňme na slova demonstrantů na náměstí Tahrir.

Z evropského hlediska je současná situace v Egyptě poněkud matoucí. Egyptský president může vydávat zákony pomocí jím sestavené vlády i když neexistuje parlament. Určitě vojenská zpráva bude dělat cokoliv, aby do nových zákonů dostala také svůj vlastní vliv a zájmy. Funkční období prezidenta bylo stanovené na 4 roky. Jediný úspěšný projev egyptské revoluce jsou prezidentské volby, které ve svém důsledku mají pouze  formální charakter.

Egypt připravuje novou ústavu. Otázka je, kdy tato ústava bude v písemné formě hotova. V posledních několika týdnech se jednotlivé politické strany snaží dohodnout na podobě nové ústavy. Muslimské bratrstvo do nového ústavodárného shromáždění dosazovalo samé islamisty, na což si stěžovaly ostatní politické strany, dokonce Nejvyšší ústavní soud poukázal na nelibost vůči takovému politickému postupu. Muslimské bratrstvo se za svůj prohřešek omluvilo. Následně současná vojenská správa Egypta v tomto výboru pomocí pozměňovacích návrhů získala faktickou kontrolu nad novým ústavodárným shromážděním. To celé znamená jediné. Vojáci si budou upravovat ústavu podle svého gusta.

Opět selhává jakákoli civilní moc i nad tvorbou nejvyššího zákona v zemi. Ústavodárné shromáždění má ještě jeden poměrně vážný problém. Bylo schválené především dnes již sesazeným parlamentem, který byl shledán jako neústavní. Členy ústavodárného shromáždění jsou totiž bývalí poslanci, o kterých se neví, jestli v této komisi mohou nebo nemohou zůstat. Pokud by nemohli zůstat, poté by se takové shromáždění muselo volit znovu. Kdo by se na takovém volení podílel? No to není až tak moc složité. Opět se k moci dostane armáda.

Představitelé vojenské správy si všeho jsou velmi vědomi. Dokonce médiím oznamují, že pokud setřídí a shromáždí všechny současné kroky, mohla by opět armáda vlastnit i z oficiálního pohledu znovu celý Egypt jen a jen pro sebe samotné. Vojenské uzurpování moci po stále větších krajících ohrožuje zejména lidská práva v Egyptě. Poukazuje na to například Amnesty International. Armádní vedení odmítlo v ústavodárném shromáždění jakákoli ústavní omezení armády.

Civilní kontrola a demokracie arabského stylu jsou naprostým snem. Prozatím se veškerou moc snaží ubírat do rukou armáda. Armáda je taktéž jediná, kdo je zodpovědný za porušování lidských práv v Egyptě.  Armáda stále více ukazuje svou snahu zůstat nad zákonem, stále více ukazuje, že armádě nezáleží na lidech a už vůbec ne na lidských právech. Armáda také šlape po právním státě. Muslimské bratrstvo kontroluje prezidentský úřad, des již sesazený parlament a částečně ústavodárné shromáždění.

Egypt zcela jistě čekají velmi krušné chvíle. Ano, došlo ke zvolení prezidenta. Média po celém světě informovala o jednom dosaženém cíli lidových povstání Tahriru. Analytici, jako Nathan Brown, poukazují na to, že Egypt teprve čekají velmi těžké časy. Harmonogram řádného přechodu z vojenské na civilní správu byl přerušený. Je zároveň nepravděpodobné, že by Muslimské bratrstvo vyšlo znovu do ulic. Muslimské bratrstvo je spokojené s dosaženými výsledky. Mají celkem vysokou podporu v národu, obsadili prezidentský post a mají jisté menší slovo v ústavodárném výboru.

Muslimské bratrstvo nevyhledává střety s vojenskou správou. Pokud dojde k řešení celé situace, bude se nejspíš jednat o soudní proces, ve kterém se budou tyto dvě strany soudit. Prezident Morsi ve svém vítězném projevu vyzýval k jednotě. Řekl, že bude prezidentem všech Egypťanů a že bude dohlížet na odstranění všech forem diskriminace, tedy i té ženské diskriminace, která egyptskou společnost trápí na velmi bolestivých místech.

Prezident Morsi je konfrontován s těžkým úkolem. Jeho hlavním úkolem je dostat egyptskou ekonomiku pod kontrolu. Musí zajistit reformu dotačních projektů, musí také zajistit mnoho nových pracovních míst pro mladé Egypťany. Jsou to právě mladí, kteří jsou nejvíce sužováni chudobou a nedostatkem práce.

Jedním z možných vlivů na vojenskou správu Egypta může mít právě zahraničí. Pokud bude situace v zemi stále více nestálá a nebezpečná, nepohrnou se do země žádní investoři. Egypt naopak potřebuje mnoho zahraniční pomoci a zahraničního kapitálu. Egypt potřebuje také dárce, kteří by pomohli zemi pyramid dostat se z dusného bahna.

Přerod Egypta do civilní správy je ještě hodně daleko. Takový přerod bude velmi bolestivý a možná se neobejde bez dalších obětech na životech, neobejde se bez dalších Tahrirů. Egypt je zdárným důkazem jak moc je vítězství v revoluci pomíjivé. Důležité je především to, co se bude dít posléze. Vládnoucí elita byla v mubarakovském Egyptě především armáda, která zůstala a je jí stále v kontinuálním sledu. Ta se nebude chtít zbavit svých obrovských územních a mocenských vlivů.