Jít k psychiatrovi nebo psychologovi není ostudou

Jo, ten pojem psychiatr nebo psycholog. To je podle mého zbytečné démonizování něčeho úplně normálního. Každý z nás se může dostat do situací, kdy prostě sami nedokážeme vyřešit svoje problémy. Tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc. Nechápu proč se vždy hovoří o každém, kdo vyhledá psychiatra, psychologa, jako o bláznovi. Zdravotnictví, hlavně společnost podceňuje péči o duši a duševní zdraví. Víte, není slabý ten, kdo vyhledal péči psychiatra nebo psychologa. Slabý je ten, kdo má potíže a jen kvůli společenským konvencím trpí sám nad těžko řešitelnými potížemi. 

Není se třeba nějak distancovat nad lidmi, kteří užívají psychofarmaka. Nevíme jaké měli životní trampoty. Mohou to být osoby, které byly znásilněné, zneužité, proto potřebují pomoc s depresemi a posttraumatickými stavy. Jen se vysmívejme takovým lidem. Budeme hlupáky bez citu, bez jakéhokoli lidství. Duševní nemoc je jako každá jiná nemoc. Není třeba ji tajit nebo se nějak nedej bože za ni stydět. No a co, ten člověk má nemocnou prostatu, ten má zase srdce po operaci, tak tamten další má deprese, trpí bipolární poruchou, maniodepresivní psychózou….. To jsou také nemoci stejně plnohodnotné jako každé jiné.

Radši nemít záznam v kartě pacienta, radši aby nikdo nevěděl, že já a já chodím k psychiatrovi. To je přeci hloupost. Já osobně jsem u psychiatra byl dvakrát v životě kvůli vozíku. Tenkrát bylo nutné udělat šetření jestli jsem psychicky způsobilý řídit elektrický vozík, inu co kdybych to do někoho nabořil v patnáctikilometrové rychlosti, to by bylo neštěstí a mrtvých. Dnes se tomu několikahodinovému sezení musím smát.  Kvůli řidičáku na auto jsem nemusel mít psychické posouzení a na vozík ano. Inu, svět je někdy zvláštní.

Vraťme se ale k tématu dnešního článku. Není náhodou ten společenský pohled na péči o duši nějak zvláštní? Také se podivíme nad člověkem, který si zajde k urologovi, nebo nad ženou, která prodělala operaci prsu? Proč se divíme zrovna u každého člověka, který má psychické potíže? Nemáme snad také duši? Minulý režim se díval na lidi s psychickými potížemi skrz prsty. Ti co se léčili na psychiatrických léčebnách byli blázni. Ti, co vyhledali odbornou pomoc v ordinacích psychiatrů, psychologů byli divnými, skoro nebezpečnými lidmi.

Jak jednoduché a naprosto trapné zjednodušení. Takový pokus udělat z lidí bytosti bez duše, která v žádném případě nezasluhuje jakoukoli péči. Jakékoli posmívání se lidem s psychickými potížemi chápu jako projev naprosté idiocie a neskonalé hlouposti. Vždy si také říkám: “počkej, ty se jim teď směješ a sám můžeš skončit ještě hůř”. Přiznejme si to, někdy jsou tak složité životní situace, kdy by psychiatrická nebo psychologická péče přišla vhod, například úmrtí v rodině, zvládání těžké nemoci, ztráta práce, rozchod v partnerském vztahu…Prostě těch příležitostí je mnoho.

Pokrytectví, které je v tomto ohledu běžné, jenom způsobí mnohem větší, složitější škody na duševním zdraví. To, že jdu k psychiatrovi nebo psychologovi ještě neznamená, že jsem blázen. Osobně chápu to slovo blázen jako plejorativní nic neříkající nadávku. To, že máte problém, to že máte psychické potíže, to přeci není že jste blázen. Do psychiatrické léčebny se může dostat každý. Lidská duše je křehká nádoba, která se může snadno rozbít na milion kusů. Následné slepování je posléze velmi složité a bez pomoci třeba i farmakologie se neobejde.

Na druhou stranu je pravda, že se psychiatrie, zvláště v českém prostředí, více podobá šarlatánství, kdy jsou jedny a stejné pilule předepisovány všem pacientům. Česká psychiatrická péče v psychiatrických léčebnách snad také díky společenskému nezájmu, patří k těm horším v Evropě. Čeští psychiatři v psychiatrických léčebnách nejsou mnohdy erudovaní v nejmodernějších postupech léčby psychických nemocí a poruch. Často tak používají stejný styl léčby u všech pacientů. Personál těchto léčeben je často laxní, nechá dokonce pacienty ležet na zemi bez povšimnutí. Mnozí vězni se mají mnohem lépe než psychicky nemocní v psychiatrických léčebnách. Mnoho psychofarmak má těžké vedlejší účinky, a tak je mnohdy neuvážené jednotné dávkování pro všechny pacienty léčeben. Psychiatři na psychiatrických léčebnách často ani nevědí o nových lécích na tu či onu psychickou potíž.

K uklidnění pacientů je volána policie, doktoři ani personál psychiatrické léčebny často laxně nerozpoznají přicházející se zhoršení psychického stavu. Naštěstí existují doktoři, kteří chtějí být erudovaní, kteří chtějí změnit třeba systém monitoringu psychického stavu pacienta, bohužel tyto lékařské snahy psychiatrů zdravotní pojišťovny nehradí. Ministerstvo zdravotnictví na psychiatrické péči šetří, tedy šetří na nepravém místě. Psychiatrie tak dostává špatný dojem šarlatánské pavědy neschopné pomoci člověku. Bohužel psychiatrická péče v psychiatrických klinikách mnohdy člověku více ublíží a prohloubí duševní potíže, než aby je vyléčila.

Existují ale také například léčebny na léčbu závislostí, kde si pacienti pobyt chválí a dokonce si pobyt rádi opakují. Ona psychiatrická ústavní péče je závislá hodně na penězích, takže některé ústavy s lehčími případy mohou mít třeba lepší péči.  To ovšem nic nemění a tom, že navštívení psychiatra, popřípadě psychologa je naprosto normální jev, naprosto normální návštěva jako když navštívíte zubaře, gynekologa, kardiologa nebo jiného odborného lékaře.

Nikdo by se nikdy neměl stydět za svoje potíže. Mít duševní potíže není ostuda. Ostuda je tyto problémy neléčit a nevyhledat pomoc.