Slyšíš, slyšíš mě? Nikdy to nevzdávej, protože ty jsi mnohem silnější než vůbec tušíš

“Slyšíš, slyšíš mě? Nikdy to nevzdávej, protože ty jsi mnohem silnější než vůbec tušíš. Podívej se jakou dlouhou cestu máš za sebou, uprostřed boje se neutíká”, vyhrkla se slzami v očích a utekla z místnosti někam pryč od problémů.  Dlouhé černé vlasy se jako rozbouřené moře vzdouvaly, dokreslovaly tu podivnou atmosféru emocí a naštvanosti. Obyčejné:” lásko jak se cítíš”, vyvolalo vlnu sentimentu. Možná za to může ten včerejší výlet do šediivě ponuré nemocnice.

Další den, kdy si člověk připadá jako pokusné morče. Jedno píchnutí, další čtyři zkumavky, na které se vyplýtvá dvacet jehel. “ukažte ruku, aha, teď nemůžu nabrat krev, zkusíme to tady…..”  Živý jehelníček na kolečkách zase přijel na návštěvu do oficiálně uznané mučírny. Veselé tváře sestřiček, méně šťastný pohled doktora, no prostě další zkažený den. Jako malé děcko se uvnitř Petr klepe. Vedle stojí jeho bohyně v kratičké sukýnce a srdíčky potištěném tričku, přiklekne k vozíku a jen tak před vstupem do ordinace říká : “neboj, já půjdu s tebou dovnitř”. Telepatie  dvou duší zabrala. No, možná to byla láska.

Podporovatelka, utišovatelka, ošetřovatelka, skvělá kamarádka, výborná milenka v jedné osobě, teď opět nezklamala. Není se za co stydět. Však se říká, že chlap je přerostlým dítětem. Rýmička, každé zakašlání je v mužském podání morem, u kterého je nutné malinké konejšení. Jo, jenže tady nešlo o rýmičku. Kdyby tomu tak bylo.  Ponurá nálada se okamžitě zlepšila. Jako malé děcko se Petr lehce pousmál a jen tak pro sebe pod neexistujícími vousy zamumlal: “ještě že tě lásko mám”. Za tuto hlášku si zasloužil malinké políbení na rozpálenou tvář.

Takže jde se na to. Další potupné sezení a držení se za ruku černovlásky s pěknými ďolíčky ve tvářích. Konejšivý hlas co zní jako ukolébavka uklidní rozburácené tělo snažící se utéct při první možné příležitosti. Další sada lékařských rozsudků vyvolávající slzy v oku sličného doprovodu. Decentní utření kapičky rosy ukapávající z předlouhých řas a lehce se chvějící rty s lejstry v ruce dokreslovaly zvláštní situaci. Dekameron o nekonečných pokračování nabízel cokoliv, jenom očistec nebyl zatím k mání. Mladík s nevěřícíma očima neustále opakoval tam hluboko v dušičce “dva měsíce života, nebo operace”. V pořadí již druhé randevu v chladné místnosti a možná také další kratičké setkání u nebeských bran.

Těžké nadechnutí mezi neposlušnými tóny srdce narušovala jen salva co kdyby. První operace selhala a nyní je poslední šance. Pokud nevyjde, všechno se ztratí. Kratičké, předchozí několikatýdenní ochrnutí vystřídaly srdeční potíže. Vyčerpané tělo a rozedraná duše procházela dalším zatěžkávacím obdobím.  “To přece nemůžu znova zvládnout. Nechci zažít další operaci bez anestezie. Nechci vidět jak z šesti doktorů je dvanáct. A když se tohle povede, co přijde potom? Jak k tomu přijde moje Lucie? Je mladá, nezaslouží si takový život”, říkal si v duchu Petr po celou cestu domů.

“Jsem prostě magor, mám skvělou holku, musím se znovu duševně dát dohromady, ona tady sedí, hladí mi ruku, říká jak mě miluje, že mě potřebuje, možná tuší o čem uvažuju. Včerejší návštěva nemocnice, to byla poslední rána, dokážu být bez mého anděla?”, skončit ten podivný příběh v období dvou měsíců, to byla mantra několika posledních hodin doznívající jako africké bubny Petrovou duší. Zatímco si Lucka lehla na bok vedle přemýšlejícího Petra, levou rukou si hrála s jeho vlasy, pokračovala v rozhovoru. “miláčku kdybych mohla, dám ti moje srdce abys mohl žít, víš jsi pro mě největší poklad. Za celou dobu jsi mi neřekl co si myslíš, celou dobu mlčíš nebo jen tak prohodíš pár slov. Lásko, jak se cítíš?”, prohodila s notnou dávkou slziček, které stékaly jako maličký potok přímo na polštář.

Černé linky pod očima připomínaly rozmazané uhlíky, krásné oči byly plné uplakaných červených žilek. Sytě rudá rtěnka také zažila pár změn. Černá očka, ve kterých by se člověk utopil, teď visela na Petrových ústech. Nastala hodina upřímnosti. “víš, Luci, já už nemůžu dál, prostě, víš, já….”, zasekl se Petr při pohledu na bortící se mimiku Luciiny tváře. Její oči ztrácely stále více barvy, skrývaly se za hlubokým neštěstím. Nenechala Petra ani domluvit. Posadila se a s naprostým rozčilením do celé místnosti zařvala: “Slyšíš, slyšíš mě? Nikdy to nevzdávej, protože ty jsi mnohem silnější než vůbec tušíš. Podívej se jakou dlouhou cestu máš za sebou, uprostřed boje se neutíká”. Jak to dořekla, zmizela někde v jiné části rozlehlejšího bytu.

Petr najednou zůstal sám. V naprosté ignoraci dlouhé dva týdny. Přesně takový čas měl Petr na konečné rozmyšlení. V to ráno do osamoceného bytu plného bordelu, ponožek válících se na zemi a špinavého nádobí na kuchyňské lince vkročila Lucka. “No teda, tady to vypadá. Tak vstávej, pomůžu ti oblíct a jedem do tý nemocnice. A neodmlouvej, já tě miluju a nenechám tě umřít.” , křehká květinka byla náhle za tu nejsilnější skálu. Papíry vyplněné, za čtrnáct dní je nástup. Další šestihodinová operace s významnou vadou na kráse.

Srdce je natolik slabé, že celková anestezie by znamenala smrt. Takže vše proběhne jako minule. Ty dva týdny utekly jako nic. Byly alespoň plné lásky, péče a porozumění. Když nastal soudný den, Lucka jela s Petrem do Prahy. Jako doprovod v sanitce. Během předlouhé cesty Prahou dostal Petr srdeční příhodu. Možná ze stresu navštívila mladé tělo nevítaná návštěva:  tachykardie. Odporné pálení, nafialovělý nádech, to všechno nasvědčovalo pravdivosti doktorských ortelů. Když houkající sanita dorazila do nemocnice, venku stáli lékaři, kteří ve spěchu Petra odváželi na jednotku intenzivní péče, kam Lucka nemohla.

Nervózní, opět uplakaná kmitala chodbou jako náměsíčná. Lékaři jeden po druhém vcházeli do JIPky. Petr sváděl těžký boj. Jako v nějakém batiskafu cítil velmi nízký tlak. Nemohl mluvit, nemohl se hýbat, všude z něj vysely kabely a různé hadičky. Najednou cítí nějaký chlad. Myslí na Lucinku, v duchu se s ní loučí, potom už o sobě neví. Srdce mu na minutu přestalo být. Zatímco uplakaná Lucka během dvou hodin nachodí na chodbě nemocnice doslova kilometry, lékaři se snaží vrátit zpátky předčasně ukončený život. Elektrické šoky, několik adrenalinových injekcí a život je zase zpátky.

Když přišel doktor k Lucce, byla to tentokrát ona, ve které by se nikdo krve nedořezal. Uplakané oči, kapesníčky v roztřesených rukou a hlas, který se bál na cokoli zeptat. To byla ona, troska, uzlíček nervů, neschopná čehokoli. Když ji doktor uviděl, řekl vše v klidu a bez emocí, raději Lucce píchl injekci na uklidnění a povolil na pár minut lehké setkání Petra a Lucky. Další dojemné setkání podobné přehraným hollywoodským slaďákům. Vyčerpaný Petr připomínající spíš robota před oživením a Lucka tolik šťastná, že to její láska přežila.

Jediné, na co si Petr v ten těžký okamžik pamatuje, je to Lucčino: “Slyšíš, slyšíš mě? Nikdy to nevzdávej, protože ty jsi mnohem silnější než vůbec tušíš”, tato slova mu neustále zněla v hlavě. I v ten okamžik, kdy Petrovo srdce vypovědělo službu. Byla to opět ona, kdo mu zachránil život. Láska překonala hranice světa živých i mrtvých, aby vyvedla z náruče smrtky jednoho mladíka. I když nadcházející operace byla velmi riziková, proběhla v pořádku.

Na chvilku se odehrál happy end. Ona ho drží za ruku , on na ní může oči nechat…… Bohužel happy end trvá věčně pouze ve filmech. Ale to je zase jiný příběh, který sem nepatří……

 

SDÍLET