Zdravotně postižení jsou dennodenně obětí diskriminace

Postavení zdravotně postižených je v České republice zvláštní. Pravicová vláda se rozhodla z mnoha zdravotně postižených udělat ty nejchudší a nejvíce ohrožené. Pracovní trh prakticky neexistuje. Být zdravotně postižený, to také znamená mít problémy s prací a získáním práce. Ano, opět se ozvou ti, kteří pracují a začnou se možná vysmívat těm, co mají problém se sehnáním práce. Pracovní trh je plný diskriminace. O tom bych mohl povídat hodiny a hodiny. Postavení handicapovaných lidí ve společnosti je také zvláštní.

Na jedné straně se postoj majority k handicapovaným zlepšuje. Naštěstí je stále mnoho lidí, kteří rádi pomohou, kteří vědí, že nejdůležitější nejsou peníze, ale pomoc těm, kdo to opravdu potřebují. Je mi 31 let, jsem zdravotně postižený díky lékařské chybě. Mám dětskou mozkovou obrnu a ještě několik nemocí, které nejsou pro tento článek důležité. Handicap není něco, co můžete sundat a obléknout, když to potřebujete.

Být zdravotně postižený, to není jenom o souboji s vlastním zdravím. Je to také problém psychického srovnání se s přístupem okolí. Jdete ven s vozíkem, kousek ujdete o berlích a ihned se lidé začnou na vás dívat, jako kdybyste byl atrakce pro okolní pobavení. Ta paní tamhle naproti zrovna sleduje nový objekt na vozíku. Během 31 po dennodenní zkušenosti velmi rychle rozluštíte toto chování. Jako teeneager jsem s tímto míval problém. Ostatně, problém s tím mívá mnoho handicapovaných.

Česká společnost není schopna přijímat odlišné lidi. Buď je mlčky sleduje, polohlasem komentuje všechno co například v restauraci nebo v nějakém místě děláte. Mnohdy jsou lidé přirozeně zvědaví a začnou se vyptávat co se stalo, proč jste na vozíku proč jste postižený a jaké to je. Já vím, je to normální a v určitém slova smyslu možná i nevyhnutelné. Pokud ale takový přístup zažíváte celý život, jste na takové dotazy alergičtí. Raději rezignujete a otevřeně hovoříte proč jste postižený.  Nejhorší je, když rodiče říkají dětem: “tam nekoukej”, místo aby svému děcku vysvětlili, že ten zdravotně postižený je nemocný, a tak nemůže chodit.

Přijímání handicapovaných je problematické. Není to jako v cizině, kde neřeší, jestli jste postižený. Tam zaměstnavatele zajímá, jestli umíte nebo neumíte ten svůj vystudovaný obor. V České republice první, k čemu dojde během pracovního pohovoru je dotaz na postižení, poté jestli dokládané dokumenty o studiu jsou pravé. V České republice není kupodivu důležité, jestli máte to či ono vzdělání. Můžete třeba vystudovat vysokou školu, stejně budete přijímáni v podřadném pořadí. Nejdřív podnikatel vybere zdravého člověka, teprve poté se rozhodne o vašem přijetí. Máte na čele Kainovo znamení, kvůli kterému jste v pracovním prostředí podřadný.

“Přijeďte, máme pro vás pracovní místo. ” , když na dané místečko dorazíte, zaměstnavatel si vás změří pohledem a první čeho si všimne je ta kára pod zadkem. Ihned je pracovní místo obsazené a vy odjíždíte opět s nepořízenou.

O zdravotně postižených se říká, že tito lidé dokáží mnohem lépe a kvalitněji pracovat než zdraví lidé. To je samozřejmě pravda. Absolutně s tím souhlasím. Ona totiž společnost nutí handicapované, aby všechno dělali za mnohem obtížnějších podmínek. Celý život jsem navštěvoval školská zařízení se zdravými dětmi. Základní, střední i vysoká škola byla pro mě výzvou. Za mých časů na základní škole nemusel ředitel přijímat handicapované adepty do svých zařízení. Bylo pouze na úvaze ředitele, jestli dá šanci děcku s nějakými vážnějšími zdravotními omezeními. Dnes každý ředitel má povinnost takové děcko přijmout. Což je správně a mělo tomu být odjakživa.

Na základní i střední škole jste nuceni vynakládat mnohem více práce. Učitelé vás známkují mnohem přísněji. Je na vás jako na zdravotně postiženého kladen mnohem větší důraz. Již předem jste podceňován, každý kantor klidně prohlásí na začátku školního roku, že z matiky budete mít čtveráka, protože to nezvládnete. Nespravedlivý, nerovnocenný přístup ke studentům z vás může vykřesat to nejlepší, zároveň vás může pohřbít, protože neobstojíte vysokým nárokům, které nejsou kladené ani na zdravé děti. Handiapované děti mívají často deprese. To všechno jenom proto, že neunesou nespravedlivě nastavený systém.

Vysoká, to je totálně jiné kafe. Tam naštěstí panuje normální přístup bez rozdílů. Škola se snaží vyjít vstříct. Existují sociální programy napomáhající handicapovaným. Bohužel vysoká škola je velmi časově a zdravotně náročnou záležitostí. Velmi často dochází k výraznému zhoršení zdravotního stavu. Mnohdy zdravotně postižený musí vysokou školu opustit kvůli zdravotnímu stavu. O tomto se také nedozvíte z médií. Tam mají místo jen ti úspěšní studenti se štěstím. Mnoho zdravotně postižených nedokončí svá studia. Ne kvůli studijním výsledkům, ale kvůli zdravotnímu stavu.

Pokaždé si vzpomenu na hloupá slova pravicového radikála Macha ze strany Svobodných občanů. Tento člověk prosazuje diskriminaci v podnikatelském prostředí. Tam je to podle něj v pořádku. Jak by se tento ultraliberál zatvářil, kdyby byl v pozici zdravotně postiženého? Nechal by se diskriminovat? Jasně, on je bohatý a vzdělaný, on by se i jako postižený zcela jistě o sebe postaral. To je velmi směšné a hloupé. Pokaždé si vzpomenu na hloupá slova schvalující diskriminaci Romů kopáčů a Romů odborníků. Mám mnoho přátel mezi těmi výše vzdělanými Romy a mohu potvrdit, že i u nich dochází k velké diskriminaci. Podobné je to u zdravotně postižených.

Celý svůj život jsem pracoval řekněme na těch lepších místech. Byl jsem úředníkem na úřadě práce, zastával jsem funkci manažerské, byl jsem programátor a správce serveroven a počítačových sítí. I na manažerském postu dochází k diskriminaci. Šéf se tváří jako na někoho, kdo by mohl být potenciálním problémem. Celoživotně jste nucený k vyšším pracovním výkonům, protože chcete dokázat, že i když jste postižený, nemáte problém držet krok se zdravými spolupracovníky, dokonce můžete být ještě lepší. Tady pan Mach může být spokojený. Diskriminace na pracovním trhu dokonale funguje.

Proč musejí handicapovaní pořád něco dokazovat? Jsou to normální lidé s normálními sny a touhami. Mají zdravotní postižení, ale duši a srdce mají normální jako každý jiný člověk. Proč jsou nuceni většinovou společností k mnohem náročnějším a složitějším výkonům? Být zdravotně postižený v České republice, to znamená být také obětí diskriminace pronikající do všech součástí životů zdravotně postižených.

SDÍLET