Mučení vězňů dostalo v Izraeli zelenou, naštěstí odpůrců vládního rasismu stále přibývá

Izrael opět rozšiřuje možnosti mučení během výslechů vězňů. Knesset zapracoval na současné legislativě a povolil další prakticky nekontrolovatelné mučení lidí zadržovaných mnohdy v rozporu s mezinárodním právem. Současná legislativa umožňuje izraelským orgánům provádět výslechy administrativně zadržených osob bez videozáznamu výsledného průběhu vyslýchání. Bezpečnostní orgány mají v této zemi velký vliv. Usilovaly o to, aby se dočasná praxe nezaznamenaných výslechů ujala v izraelském právu natrvalo. Výslednou výjimku provádění vyslýchání a vyšetřování nakonec Knesset prodloužil. 

Výslechy bez vizuální dokumentce umožňují další mučení a týrání, kterého se izraelské bezpečnostní síly dopouštějí na zadržovaných osobách. Násilí je praktikováno také na zadržované mladé Palestince. Děti ve věku pod 14 let jsou brutálně mučeni a tyranizováni. Na tento průběh mučení upozornila například organizace Save the Childern. Ve jménu státní moci je porušováno právo na důstojnost, na tělesnou integritu, právo na spravedlivý proces, na svobodu a rovnost. Tohle všechno podporuje parlamentní prodloužení výjimky výslechů osob podezřelých z bezpečnostních trestných činů.

Rozšířený zákon již dávno odporuje mezinárodnímu právu. Jeho rozšíření pokřivuje mezinárodní právo ještě mnohem více. Proč Izrael neakceptuje mezinárodní právo? Povinností Izraele je podle mezinárodního práva zamezit mučení a ponižování zadržovaných osob. Zákon však podporuje mučení politických vězňů. Lidskoprávní organizace B’Tselem ve své zprávě uvádí, že téměř všichni zadržovaní Palestinci byli obětí psychického nebo fyzického mučení. Izraelské bezpečnostní síly používají mučení, i když Nejvyšší sou zakázal užívání mučení během vyšetřování  trestných činů. 

Kontroverzní zákon umožňující výslechy bez vizuálního záznamu, tak dává další netušené možnosti  tyranii. Zákon byl Knessetem prodloužen na další dva roky. Další dva roky bude probíhat doznání po nátlakem násilí. Ve středověku byly hony na čarodějnice následovány taktéž násilím. Vzpomínám si na tvrzení švýcarského inkvizitora, který prohlásil, že po torturou přivede každého k doznání se téměř k čemukoli. Na stejném principu jiných časů je založena staronová legislativa země Davidovy hvězdy. Čarodějnice jsou nahrazeny Palestinci, kteří jsou nezákonně zadržovaní na území jiného státu. Izrael nesmí zatčené Palestince zadržovat na jiném území. Izrael není Palestina, není to Gaza. Zadržování Palestinců ve věznicích v Izraeli, to je naprosté porušení mezinárodního práva. Stejně tak Izrael nesmí  bez odsouzení zadržovat tak dlouho palestinské občany, běžně se tak děje v tzv. administrativním zadržení.

Ostatně, mnoho izraelských zákonů působí velmi silně rasisticky. Například zákon z roku 2003  neumožňuje mísení mezi Palestinci žijícími na okupovaném území a mezi Palestinci žijícími na území Izraele. Mnohdy tak dochází k umělému rozdvojení rodin, kdy jsou díky dostavbě obranné zdi rozdělovány manželské manželské páry. Manžel pracující v Izraeli má potíže setkávat se s rodinou. Na tento fakt opět poukazuje mnoho mezinárodních organizací. Zamilované páry se nemohou ženit, protože zákon nedovoluje uzavření manželství mezi Palestinci žijícími v Izraeli a Palestinci žijícími na okupovaných územích. Získání takového povolení ke svatbě je téměř nemožné.

V podobném duchu došlo v Izraeli k uzavření tamější silnice číslo 443 před Palestinci. Najednou úsek silnice byl předurčen pro kohokoli jiného, jen ne pro Palestince. Pravidlo apartheidu získává další  rasistické nařízení, pro které je část území zcela veřejně k používání jen a jen pro nepalestince. Uzavření silnice pro Palestince bylo v roce 2002 považováno za dočasné řešení. Ta dočasnost existovala ještě šest let poté. Mnoho takzvaných dočasných řešení jsou najednou trvalými řešeními bez faktických důvodů, často také bez patřičných povolení s politickým přikrytím. K prodlužování provizorií v Izraeli dochází prakticky každý den. Ono provizorium vyslýchat zadržené bez videozáznamu, to bude určitě také rozhodnutí s delší platností.

V roce 2009 se proti uzavření silnice číslo 443 vyslovil Nejvyšší soud, který nařídil zrušení těchto rasových omezení. K jejich částečnému zrušení však došlo až v polovině roku 2010. V  Izraeli dochází ke zcela běžné praxi, ve které zákon vznikne v Knessetu, poté je časem zrušen nebo přeměněn Nejvyšším soudem, aby posléze Knesset znovu změnil rozhodnutí Nejvyššího soudu.  To samo o sobě hovoří o velmi podivné právní situaci v Izraeli. Ostatně, když Izrael vystavěl na 90 osad v okupovaných územích proti rozhodnutí státu, to již samo o sobě něco vypovídá. Netanjahu se snažil a snaží pomocí nových zákonů přepsat rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nařídil bourání nezákonně stojících budov v okupovaných územích. Izrael nechce 90 ostad bourat, a tak se snaží politici přepisovat nařízení pomocí nových zákonů.

Ostatně, k přepisování platných zákonů docházelo ihned po zahájení protizákonné okupace Gazy, Západního břehu a Golanských výšin. Již v té době byly dodatečně měněny v rozporu s mezinárodním právem izraelské zákony, které vytvářely z  této země nejrasističtější stát světa. Mnohdy jsou izraelské zákony stavěny v obecné rovině, aby vyhovovaly rasistickým a protizákonným praktikám. Rozdílný přístup k lidským právům v Izraeli byl jednou z příčin sobotních(7.7.2012) demonstrací v Tel Avivu.

V Izraeli se nyní střetávají dvě hodnoty: solidarita a tvrdý sionismus. Na jedné straně jsou demonstrující lidé požadující stejné dodržování povinností, aby proti nim stáli lidé dožadující se stejných lidských práv pro všechny. Společně s růstem občanských iniciativ usilujících o stejná občanská práva, roste také počet militantních sionistů, kteří touží po umlčení lidí požadujících skončení izraelského apartheidu. V Izraeli existuje hnutí J14, které usiluje za rovnoprávnost. J14 získává stále více podpory i od nepalestinského obyvatelstva.

Izraelský sionismus je založen na víře, že všichni Židé musejí stát při sobě, zejména v boji proti Arabům. Sionismus v Izraeli také znamená solidární držení basy vůči jim nepřátelskému prostředí, za tuto pospolitost dostanou sionisté jako odměnu “sociální stát”. Proto také sionisté dodržují takzvaně štábní kulturu, protože vědí, že čím dál více občanů Izraele porušuje základní principy sionismu. Stále více občanů nechce mít krev Palestinců na svých rukou. V Izraeli si nikdy muži a ženy nebyli rovni například v armádě, dokonce ani v civilním životě. V této zemi je zacházeno například odlišně s Aškenázi a Mirzachim Židy. Aškenázi židé pocházejí se střední a východní Evropy a tvoří 70 % světové populace Židů.( v Izraeli zastávají přibližně 48 % obyvatel). Mirzachim Židé pocházejí z arabských zemí jako je Irák, Sýrie nebo Libanon a jsou v Izaeli velmi silně diskriminováni.

V rasistickém Izraeli dochází k diskriminaci Falašů, Merzachim Židů, Palestinců a Berberů. Tyto skupiny obyvatelstva jsou v Izraeli diskriminováni a poukazují na to mezinárodní organizace. K přesvědčení, že v Izraeli není něco v pořádku může také stav neo-liberální ekonomiky, která se v Izraeli osvědčuje. Sionisté ztráceli najednou půdu pod nohama, když v Izraeli docházelo k privatizacím a škrtům ve zdravotnictví, bydlení, vzdělání. Armáda najednou ztrácí posvátný etos bojovníků coby ochránců státu Izrael.  Horní vrstvy obyvatelstva si uvědomují, že armáda není potřebnější než fungující ekonomika, nižší třídy ztrácejí práci. A tak tu máme dokonalé prostředí k prosazování lidských práv. 

Lidé chápou, že se musí mnohé změnit, protože rasismus a apartheid pouze zabijí Izrael samotný. Stále více Izraelců nesouhlasí s politikou své vlády a demonstrují za rovné postavení Palestinců a dalších minorit v zemi. V Izraeli roste aktivismus lidí za lidská práva. Zatímco aktivisté jsou potlačováni i za pomoci nových zákonů, jsou sionisté požadující rasovou segregaci podporováni vládou a vládními politiky. Podle zákona se nesmí kritizovat vládní počínání v okupovaných oblastech. Každý izraelský občan, který kritizuje vládní činnost v okupovaných územích, dopouští se trestného činu.

V inkriminovaných rocích 1990 a 2010, které jsou pro Izrael velmi klíčovými, stoupá taktéž počet ortodoxních Židů, kteří velmi zatěžují izraelskou ekonomiku. Hnutí J14 narušuje princip ekonomického neoliberalismu. Sionistická smlouva nedává sociální státní jistoty, a tak střední vrstvy vyšly do ulic, aby také prohlašovali narovnání společnosti. Střední vrstvy si uvědomují, že státní rasismus, který byl mnohými ignorován, je ve svém důsledku postavený také i proti středním vrstvám. Je to vůbec poprvé, kdy Izraelští občané mají v rukou plakáty obhajující Palestince a Berbery.

Izraelská vláda, jak jsem již naznačil, kriminalizuje počínání odpůrců starých pořádků. Je to boj v boji, ve kterém vláda bojuje proti odpůrcům rasismu. Ve kterém odpůrci bojují demokratickými prostředky proti vládě svého Izraele. Izraelská média samozřejmě zpracovávají většinu obyvatel tak, aby odsuzovali demonstranty jako kriminálníky zatěžující rajský Izrael. Aby odsoudili demonstranty požadující lepší sociální postavení Palestinců, středních a nižších tříd v izraelské společnosti. První stan odpůrců rasismu s požadavky po lepší společnosti stanul 14. července 2011.  Od té doby se počet aktivistů a demonstrantů ve prospěch lidských práv a změn neustále zvyšuje. Stále více představitelů izraelské inteligence požaduje změnu stavu v zemi a v izraelské společnosti. Tito lidé nazývají konečně celý stav správnými jmény. Ve světě je tak z úst jiných Židů stále více slyšet, že Izrael je rasistický, Izrael uplatňuje šikanu a tyranii na Palestince a ostatní menšiny, v Izraeli selhala levice, která se vykašlala na prosazování více sociálně rovnocenné společnosti.

Pokud dříve Izrael a skalní sionisté označovali každého kritika izraelského režimu za antisemitu, nyní není možné označovat jiné Židy antisemitismem. I když i o toto se snaží izraelská vláda. Zakazuje vstupy izraelským občanům. kritiky zatýká, vyslýchá, připravuje jim těžké chvilky. Příznivci hnutí  J14 jsou nepřátelé režimu a paranoidní režim zaútočí na každého, kdo hovoří pravdu o situaci v Izraeli. Je tu velká šance k prosazení lidských práv, ustanovení státu bez rasismu a porušování mezinárodního práva. Obávám se, že cesta J14 a celé izraelské společnosti k lepším zítřkům nebude snadná a bude trvat velmi dlouhou dobu.

Držím palce obhájcům lidských práv a doufám, že spravedlnost a cit pro mír zvítězí. Bohužel, zatím to tak v žádném případě nevypadá. Kladný je signál od ostatních obyvatel Izraele: “Palestinci a ostatní minority, nejste v tom sami. Všichni Židé nejsou stejní. Židé nejsou špatní, špatný je pouze režim jdoucí na ruku lobbistů, radikálních politiků milujících válku a pach krve, ” Vrcholní politici Izraele zahájili regulérní válku o vodu a území, bez ohledu na lidské životy. Vše je vytvářeno v obrazu rasismu, ve kterém se ztrácí humanismus a katolická vlastnost slitování a touhy po míru.