Počty okradených zdravotně postižených se zvyšují. Co se to s touto společností děje?

Zaútočit na zdravotně postiženého může opravdu jen lidská troska bez jakéhokoli lidství. Jak je jednoduché jít a okrást nevidomého. Jak je jednoduché sáhnout na člověka pohybujícího se o berlích. Jednoduché strčení a človíček třeba s obrnou již leží na zemi a nemůže se bránit, protože na to nemá dostatek sil. Vysílený chůzí myslí jen na svůj jediný cíl cesty. Z posledních vnitřních přepětí s potem na čele překonává poslední metry k domovu, když najednou z blízké ulice vyskočí grázl, svalí handicapovaného na zem a okrade ho o mobilní telefon. 

Takové případy se stále více objevují. Zdravotně postižení jsou v tomto případě velmi jednoduchým terčem. Nemohou se bránit, nemohou utéct, nemohou vůbec nic. Inu, takový zloděj je božský hrdina. Přepral jednoho človíčka, který se teď válí po zemi a nemůže sám vstát. Díky nízkým příjmům si nemůže dovolit koupit nový mobil, který pro něj může znamenat záchranu života.

Zrovna dnes jsem na zahraničním webu četl jeden otřesný případ, kdy jeden nevidomý člověk pomalu vystupoval z výtahu jednoho nákupního střediska a byl za svou loudavost napaden jedním člověkem. S ránou u pravého oka, se zlámanýma rukama ležel na chodbě nákupního střediska. Padesátiletý gauner jej napadl jen proto, že nevidomý nezvládl rychle vylézt z výtahu, ve kterém byl i násilník. Toto zdržení donutilo násilníka zmlátit jednoho nevidomého “loudala”. Poté co padl poslední kopanec do slepcova těla, vzal hrdina nohy na ramena a utekl domů.

Naštěstí policie  násilnického nedočkavce chytila a zavřela do vězení. Snad napůl vyšinutý blázen pobavil celou ulici, když křičel, že by to samé udělal rád znovu. Toto vůbec nechápu, kde se v lidech bere ta agrese? Nabízí se jednoduchý cíl, a tak hrdinové sáhnou nejradši k násilí na nemohoucí?

Je tomu pár let co jsem se s násilím setkal na vlastní kůži. Jel jsem na elektrickém vozíku. Byla to taková obyčejná letní procházka, tedy v mém případě projižďka. Naproti mě šli čtyři výrostci, tak ve věku sedmnáctiletých teeneagerů. Dva kluci a dvě holky. Jak procházeli kole mě, začali prohlašovat silně ošklivá slova plná různých nadávek. Vycvičený životními zkušenostmi, jsem celou skupinku ignoroval. Jeden z mladíků najednou přišel na nápad, že mě z vozíku shodí, a ten si přisvojí ke své zábavě. Z vozíku mě vyklopili, naštěstí z okna vyhlíželi místní obyvatelé a začali křičet ven na ulici. Mladíci se zalekli a utekli. Tenkrát někdo z protějšího baráku vyběhl ven na pomoc, protože sám bych v ten okamžik nepřelezl na elektrický vozík.

Skupinka mladých chtěla jen tak pro pobavení napadnout postiženého na ulici. Další hrdinství hloupých mozků. Kam se podělo to správné vychování, ve kterém je nejhorší podlost napadnout slabšího? Sáhnout na bezbranné, to je tak silný, naprosto  je nelidský, ohavný čin. Bohužel zloději a násilníci nemají svědomí a je jim jedno, koho okradou, hlavně že to bude představovat co nejméně práce. Co na tom, že postiženému hodně ublíží. Co na tom, že mu zničí důležitou asistenční pomůcku. Vím, že vláda kdysi uvažovala o zpřísnění trestů za napadení handicapovaných. Ani nevím, jestli tento návrh prošel.

Je mi líto, že těchto nechutných případů přibývá jako hub po dešti. Jen tak namátkou si vzpomínám na ukradení vozíku patnáctileté vozíčkářce z České Skalice. Mnoho handicapovaných je okradeno při cestě od bankomatu. To je to kouzelné místečko často bez  přístupu vhodného pro vozíčkáře. Vzpomínám si na jeden případ z Ústí nad Labem, kdy byl okradený nevidomý právě při cestě z bankomatu. Takové případy často končí velmi fatálně. Nevidomý nevidí tvář zloděje, nemůže útočníka popsat.

A na to právě spoléhají ty podivné duše chmatáků. Přepadením někoho se špatnou pamětí, přepadení někoho vysíleného. To je to nejsnadnější. Proč se na chvilku nezachovat jako hyena. Těmto zvířatům se omlouvám, protože tito lidé jsou něco mnohem horšího než hyena. Nejsou to lidé, ale naprostí dobytkové. Okradení člověka sedícího na vozíku, to je umění. Proč se stále opakují takové trestné činy?

Možná za to může liknavost policie, která mnohdy neodhalí pachatele. Možná je to také tím celkovým přístupem majority ke zdravotně postiženým. Některá část populace pohlíží na lidi se zdravotním postižením jako na nemakačenky bez ochoty pracovat. Mnoho lidí závidí pochybné výhody poskytované lidem s handicapem. Zvyšující se trend nacionalismu, zvyšující se slepota k extrémismu, nedostatek rodičovské péče u dětí, to všechno způsobí otupělost, ve které mohou zdravotně postižení být snadným terčem.

Kam jsme se to jako společnost dostali, když handicapovaní jsou na prvním místě zlodějské agrese? Je tomu tak týden, možná dva, kdy jsem byl opět obětí pokusu o okradení. Bylo to v jednom nejmenovaném hypermarketu. Seděl jsem na mechanickém vozíku, čekal v řadě v řeznictví. Tu náhle přiběhl tak třináctiletý klučina, chytl zaq moji tašku, ve které byl můj důchod. několikrát za tašku škubl. Naštěstí jsem tuto tašku měl dobře omotanou kolem zápěstí. Díky pohybování na vozíku a berlích mám v rukách celkem velkou sílu, a tak se klukovi s chmatáckými úmysly krádež nepovedla.

Lidé stojící v řadě před řeznictvím chtěli mladého delikventa chytit, ale ten již byl dávno pryč. Kdybych stál o berlích, nevydržel bych to a skončil bych zcela určitě na zemi. Malé dítě se rozhodlo okrást postiženého na vozíku. Co z toho tvorečka nakonec budě? Již dnes se nestydí svůj zlodějský um předvést na postiženém, co bude dělat ve dvaceti? Opravdu nevím kam tento svět směřuje.

Zlodějům aut již v žádném případě nevadí vykrást auto s jasně viditelnou cedulkou označující vozidlo sloužící handicapovanému. Existují také případy, kdy zloděj poničí ruční ovládání, které stojí od padesáti do sto tisíc korun, často ukradne třeba speciální sedačku do auta, která je upravena přesně pro potřeby postiženého dítěte. Dokonce si vzpomínám na případ, kdy paní na vozíčku ukradli všechny čtyři kola u auta.  Zlodějům nedochází, že auto je pro nás zdravotně postižené náhradou nemocných nohou? Je mi smutno z takové lhostejnosti.

Naštěstí moje auto bylo ušetřeno tak těžkých krádeží. Mně pouze jednou ukradli puklice od všech čtyř kol a udělali škodu 2500 korun. Takový zloděj by si měl uvědomit, že když ukradne handicapovanému auto, tak zároveň handicapovaný člověk musí úřadu vrátit dotaci, kterou dostal na pořízení automobilu. Lidé se zdravotním postižením jsou většinou velmi chudí, a tak nemají třeba 50 až 100 000. Tolik totiž může činit státní dotace na auto. Rodina okradeného je trestána hned dvakrát. Jednou tím, že nemá auto a jednak státem, že musí vracet peníze za něco, o co handicapovaný nepřišel vlastní vinou. Stát v tomto nevidí slitování. Pouze ministr může dát milost, ale to se stává málokdy.

Podobně je to také s kompenzační pomůckou, která je ukradena. Vzpomínám si na případ, kdy byl ukraden speciálně upravený notebook slepci a ten posléze musel platit onu státní dotaci. V tomto stát zaspal a trestá handicapované dvakrát.

Kde se zastaví zloději? Obávám se, že nikde. Handicapovaný je tímto dobrým darem, se kterým si zloděj může dělat co chce.