Turecko chystá v Sýrii především válku proti syrským Kurdům

Turecko svou intervencí v Sýrii zabije dvě mouchy jednou ranou. Této zemi přeci tolik záleží na dodržování lidských práv. Proto také neustále svými vojsky podniká akce namířené proti Kurdům. Tyto vojenské výpady se odjakživa odehrávaly i na jiném než tureckém území. Takový Irák a dokonce i Sýrie může hovořit o tureckém vměšování se na své území.  Je zajímavé, jak světová média přehlíží kurdský problém. Turecko přijímá syrské uprchlíky, Turecko přesouvá své vojáky na syrské hranice, aby zachránilo světový, tedy syrský mír. 

Skutečnost bude ale zřejmě úplně jiná. Turecko uvažuje o vytvoření jakési nárazníkové zóny uprostřed syrského území. Atatürkova vlast využívá existenci Kurdů na jihu Sýrie k ospravedlnění vojenského zákroku. Likvidace místních Kurdů tak může začít třeba za podpory západních vlád a možná někdy v budoucnosti také západních armád. Syrské neštěstí tak nějak zakrývá skutečné cíle a zájmy, se kterými se Turecko připojuje do dění proti Assadovu režimu.

V roce 1991 tak například turecký prezident Ozal požádal tehdejšího amerického prezidenta Bushe o pomoc v řešení kurdské otázky. Iráčtí Kurdové prchali kvůli  zvěsti do Turecka. Tenkrát kolovala v regionu pověst o Saddámovo chuti zaútočit na kurdský region. Američané spolu se svými spojenci měli zabránit pronikání Saddáma na jich Iráku, a tak se do měsíc trvající vojenské operace zapojila stovka amerických, britských, německých a francouzských letounů. Celá vojenská eskapáda měla pro Turecko jeden jediný úkol. Oslabit pronikání Kurdů na turecké území. Tehdejší politici se řídili jednoduchým pravidlem: čím více Kurdů na jejich území, tím více zzůstane v Turecku těžko řešitelných problémů.

Turecko se mohlo alespoň na malý okamžik v globálním měřítku ukazovat jako ochránce kurdského světa. Všichni v devadesátých letech minulého století dobře věděli, že se jedná o lacinou naprosto trapnou pózu. Američané tenkrát vyhlásili oblast na sever od 36. rovnoběžky a na jih od 32. rovnoběžky za bezletovou zónu, ve které měly irácké stíhačky zakázáno létat. Všechny pozdější turecké vlády dělaly všechno pro obnovování bezletové zóny v kurdské oblasti Iráku. Tato bezletová zóna zde trvala do americké invaze v Iráku v roce 2003.

Bezletová zóna tak de facto vytvořila jednoduché podmínky k vytvoření samostatného kurdského státu, který může být jednoduše kontrolovatelným třeba samotným Tureckem. Turecký premiér Erdogan spolu s jeho ministrem zahraničí hovoří stále častěji o nutnosti vytvoření nárazníkové zóny uprostřed syrského území. Tato nárazníková zóna má jeden jediný oficiální úkol: zabránění pronikání syrským uprchlíkům do Turecka. Jen minulý rok v Turecku vyhledalo azyl přes 100 000 Syřanů. Podél syrských hranic vznikají nové a novější utečenecké tábory. Syrská příhraniční města pod správou opozičních syrských vojsk jsou předávána do rukou turecké samosprávy. Takovým městem je například příhraniční město Jaralbis. Turecko zatím ve stínu televizních kamer a mediálního zájmu podniká na území Sýrie pozemní akce. Přebírání příhraničích měst do tureckých rukou ukončilo všechny turecké pozemní akce, tedy až na dvě jediné.

Podle některých informací existuje americký vládní program v součinnosti v Katarem a Tureckem, mající za úkol přesvědčit vysoké vojenské představitele Osvobozenecké syrské armády k přeběhnutí do Turecka. Toto přesvědčování by mělo podle některých nezávislých zdrojů probíhat formou úplatků. Tito vysocí představitelé rebelů poté mají pod tureckými rozkazy bojovat na příhraniční třísetkilometrové oblasti. Kurdové žijící v příhraniční oblasti tak budou pod přímou kontrolou Syřanů, kteří budou dělat to, co jim Turci přikážou. Syrští Kurdové ale nejspíš chtějí využít nastalého zmatku v zemi, a tak se zvyšuje podle různých mediálních zdrojů také kurdská aktivita u syrsko-tureckého pohraničního pásma.

Turecký premiér Erdogan tak stále více hovoří o nutnosti posílení vojenské aktivity v příhraničních oblastech. Neoficiálně se hovoří o pásmu až 480 kilometrů, do kterého by mělo být vysláno mnohem více tureckých vojáků. Ankara se také pokouší přesvědčit prezidenta iráckého regionu Kurdistán Masoud Barzáního, aby se stal partnerem syrských Kurdů, a to i těch přidružených ke Kurdské straně pracujících, která je v Turecku zakázána. kurdská strana pracujících totiž podle slov tureckých analytiků ovládla velkou část kurdské Sýrie, což je pro samotné Turecko velmi nebezpečný stav. Pokud by Kurdové přijali řízení z politického tábora umístěného v Iráku, mohlo by tím dojít k potlačení separatistických snah syrských Kurdů, kteří podnikají vojenské akce také proti Turecku. Podkopáním moci Kurdské strany pracujících se oslabí protiturecké nálady mezi kurdskou menšinou.

Sílící moc Kurdské strany pracujících a její územní zisky v severovýchodní Sýrii vyvolávají novou živnou půdu pro podnikání mnohem odvážnějších a krvavějších útoků na Turecko. Proto také turecký premiér Erdogan hrozí vojenským zásahem v severovýchodní Sýrii, která se stává odrazovým můstkem pro bojovníky Kurdské strany pracujících.  Turecko podle slov Erdogana nebude přihlížet situaci v severní Sýrii, proto také vojensky zasáhne. Turecko obviňuje Assada a jeho režim z podpory Kurdské strany pracujících.

Turecko bude bojovat proti Assadovi, zatímco samo bude válčit hlavně proti Kurdům.