Církev by ráda bránila rozvoji společnosti, naštěstí k tomu nemá dostatek sil

Společnost se vyvíjí, zatímco církev zůstává jako nebohý dinosaur neměnnou odmítající jakýkoli modernizační ráz. To je celkem trapné, nezodpovědné chování od někoho, kdo chce nadále patřit do moderní společnosti. Nedávno si biskupové stěžovali, že vliv církve slábne, ono se není čemu divit. K církvi se stále více obracejí extrémisté a ultranacionalisté, kteří se snaží ve víře najít nový středobod svého žumpou nasáklého světa. Zatímco prezident Klaus vidí v církvi nějaké stoletími ověřené tradice, většina společnosti si naštěstí myslí úplně něco jiného.

Zkostnatělé hlášky starozákonných předpisů v žádném případě nereflektují na současnou moderní dobu. Odporují skutečným potřebám skutečných lidí. Toto ostatně zcela jistě vědí i církevní představitelé, kteří se často ve skrytu svých domovů chovají v rozporu s jejich učeními. Církve, zvláště ta římskokatolická, jsou pořádně pokryteckými institucemi. Zatímco prvohorní církevní aparát jako jeden muž souhlasí s hradními nadávkami směřujícími k homosexuálním občanům, jsou to také sami farníci, kteří často projevují svou homosexualitu. Podívejme se například do zahraničí. Tam římskokatolická církev brojí proti uzákonění homosexuálních sňatků.

Proč církevním představitelům vadí svatby osob stejného pohlaví? Homosexualita nikdy nebyla ničím novým. Je to zcela přirozené normální chování určitého procenta lidí. Proč se má odsuzovat něco, co je normální? Homosexualita patří do lidské společnosti a homosexuálové mají právo na stejná občanská práva jako všichni ostatní. Copak se nacházíme ve středověku, ve kterém je svatá církev skutečně tou, která bude mít hlavní slovo při vykládání základních pravidel lidské svobody?

Na jednu stranu církevní představitelé doslova šílí, pokud představitelé jiných církví vydají nějaké centrální doporučení, přitom je to právě církev, která se mnohdy často chová velmi extrémisticky. Předseda konference francouzských biskupů André Vingt-Trois vydá novou národní modlitbu, ve které odsuzuje zrovnoprávnění části občanů. Opravdu má být takový přístup něčím dospělým, naprosto moderním? Církev je naštěstí bez jakéhokoli vlivu, a tak vydá jakési národní modlení v touze po pošlapání základních lidských práv. Pokud někdo pošlapává lidská práva, nebylo by nejlepší takovou instituci raději ignorovat?

Církev vehementně kašle na práva lidí. Jde si po svém hlavním zájmu. V Čechách jsou to například církevní restituce. Opět po několika letech se zkusí vůle politiků. Již mnohokrát žádosti o majetek selhaly, tak nyní by vše mohlo vyjít. Zatímco církevní představitelé ještě v devadesátých letech odmítali restituce jako zničující prvek dehonestující církev na poslední stupínek soudnosti. Dnes ti stejní naopak natahují ruce pro vymyšlené miliardy.

Stát nemusí přeci platit církevní hodnostáře, a tak by měl každičký občan republiky držet ústa. Co na tom, že veškerý seznam majetků není podložen a jedná se de facto o lživý seznam naprostých nekřesťanských hodnot. Najednou tady máme církev, která na jednu stranu volá po zkostnatělém světě, aby na druhé straně ty samé tradice pošlapávala jako kus urousaného hadru. Najednou se francouzský kardinál Vingt-Trois schází s novým francouzským prezidentem Françoisem Hollandeem, abychom se všichni dozvěděli, že ta svatba není až zas tak nic neznamená a vlastně ani nejde o nějaké stvrzení lásky třeba před Bohem. Svátost svatby, jeden z pilířů západních církví, je v jeden den pošlapána jenom proto, aby byla pošpiněna svatba homosexuálů.

Jak můžeme vidět, základní církevní hodnoty nejsou až tak moc základními, když s nimi manipulují církevní hodnostáři podle toho, jak chtějí. Francouzský premiér Jean-Marc Ayrault  má naštěstí zcela jiný názor na rovnocenná pravidla ve společnosti. Zcela s Ayraultem souhlasím, homosexuálové mají právo na svatby a mají také právo na adopce dětí. Tak to má být, tak je to naprosto správné. Homosexuálové nesmějí být diskriminováni. Církev nemá problémy s obhajobou diskriminace lidí. To ostatně samotná církev dokázala na celém světě během celých století. Církev dokonce ve jménu získání svých majetků neměla problém spojit se s diktaturami, autoritářskými režimy, které jim často dovolovaly výměnou za podporu nelidského režimu mnohem větší svobody, větší moc ve společnosti a svobodnější zacházení s majetkem.

Naštěstí dnes se nenacházíme v gotice, a tak nemusíme naslouchat církevním lžím o jedné neskonalé pravdě. Církev tak zatím působí jako překážka ve vývoji moderní společnosti.