Letní cestování s handicapem má v Čechách vážné nedostatky

Ano, cestování s handicapem…Pokaždé když slyším toto společensky otřepané klišé, musím se smát. V paměti se mi zobrazují poloromantické výjevy lidí na vozíku z těch přeslazených reklam ze země Oz. Handicapovaní mohou žít normální plnohodnotný život. Ano, s tím souhlasím, to je pravda. Jenže tohle většinou píšou ti, kteří nevědí o čem to zdravotní postižení je. Stavět zdravotně postižené do jedné linie jako nějaké kousky stavebnice Merkuru, to je hloupost. Tak jako nejsme stejní povahově, tak také nejsme stejní po zdravotní ani majetkové stránce. Ono, abyste mohl vyrazit za letním cestováním, musíte k tomu být jednak zdravotně připravení a jednak musíte mít také vyšší finanční zásobu nutnou pro nocleh a další záležitosti.

 

Mnohdy se stává, že speciální služby, bez kterých nemůžete absolvovat dovolenou v hotelu , to si prostě dané zařízení počítá zvlášť jako nadstandartní služby. Často jsou hotelové bezbariérové pokoje v hotelích dražší  než pokoje ostatních. Třeba dnes večer v místních večerních zprávách testovali reportéři kvalitu jednoho kempu. V popředí kamer seděla jako jeden z hostů vozíčkářka. Jejda podívejte se, tahle postižená je i tady na kempu, no vidíte, cestování zdravotně postižených skutečně funguje. Co na tom, že opodál byly rodiče, bez kterých by ten handicapovaný človíček nikdy nedorazil na kemp.

Mám spoustu kamarádů v cizině, a tak vím, že cestování v US, Kanadě nebo Austrálii není pro vozíčkáře takřka žádný problém. Tam si můžete sbali svých pár švestek a vyrazíte. Všechno je bezbariérové. Všechno je připravené pro vozíčkáře. U nás v České republice jsme opět pěkně pozadu. Kemp, hotel, ubytovací zařízení , to všechno je oficiálně označené jako zařízení vhodné pro vozíčkáře, mnohdy se však stane, že před zařízením je obrubník, cesta k tomuto zařízení je s mnoha bariérami. Na to také mediální svět zapomíná. Ještě dnes si vzpomínám na jednu tragikomickou příhodu. Zařízení bylo označené jako přátelské pro vozíčkáře. Autem jste se dostal tak půl kilometru, možná kilák před ubytovací zařízení. Vylezl jste z auta, připravil vozík. Fajn, nájezd na chodník z parkoviště byl super. Jenom někdo zapomněl do propagačního plánku uvést, že ten chodník je pro vozík sjízdný jen s vojenskými úpravami.

Takže když jste sám, nemáte nikoho, kdo by vám pomohl, tak potom jste pořádně namydlení. Stojíte tam jako hlupák a přemýšlíte co dál. Poprosíte kolemjdoucí, kteří sice mile rádi pomohou, ale ještě po několika metrech mezi výdechem a nádechem poznamenají: “sakra co vás to napadlo, takhle sem jet na dovolenou”. To jistě přidá na náladě. Ale co, pokoj je bezbariérový, jen ta cesta k autu je složitá. Když na nedostatek upozorníte personál, jste ihned za někoho, kdo neví která bije. To je další lekce z praktičnosti toho cestování s handicapem.

Lidé jsou většinou vstřícní, ale……to ostatní tak nějak vázne. Česká republika není místem, kde by se člověk se zdravotním postižením mohl pohybovat bez jakékoliv pomoci, asistence. Ne každý má ochotné kamarády, ne každý má asistenta, ne každý má rodinu, která by ráda pomohla…….

Miluju ty zasvěcení plky lidí neználků typu: “podívej se, zdravotně postižení lezou po skálách, zdravotně postižení sportují, zdravotně postižení dělají to či ono”, to je sice krásné, ale zdravá část společnosti zapomíná, že ti postižení to mohou dělat, protože s nimi jezdí asistenti, s nimi jezdí spoustu dalších lidí, protože sami by nic z toho nezvládli. Taková organizace většinou stojí hodně peněz, asistent, cesta, celý tým lidí, to něco stojí. Zdravotně postižení nemají nic zadarmo. Všechno si musí buď plně, nebo částečně hradit. Ti více šťastnější buď mají sponzory, nebo jsou členy sdružení, která již sponzora mají. Sponzora dostanou jen ti, kdo jsou známí, nebo za sebou mají známé lidi.

Organizace sponzorsky zajištěné, ty mají většinou pevně omezený počet členů. Dostat se tam je docela složité. Majoritní společnost žije v obrovském omylu. Paraple je pro ně zařízením, kde postižení dostanou vše zadarmo. To také není pravda, i zde si handicapovaní platí za služby.  Žijeme bohužel ve světě, kde peníze hrají hlavní roli. Nic neexistuje pro postižené zdarma. Cestování je pro zdravotně postižené velmi složité. Zatímco je doprava vlakem dobrodružstvím pro otrlé, je cestování autobusem taktéž trošku adrenalínovou disciplínou.  Kolikrát zdravotně postižený během cestování uslyšel: “nemůžeme vás vzít, protože nemám místo na vozík?”, nebo “s tím vozíkem do autobusu nemůžete”.

I taková nastává situace. A to nemluvím o bezbariérových autobusech. Jejich počet se sice zvyšuje, ale pořád jich není dost. Lidé jsou krmeni pohádkami o krásném světě zdravotně postižených. Realita je úplně o něčem jiném. Nejen to letní cestování je o penězích. Kolem peněz se otáčí celý svět handicapovaných. Zkrátka, kolik máš peněz tolikrát budeš svobodným. U zdravotně postižených platí kolik máš peněz, tolikrát můžeš vést normální život. Nemáš na kompenzační pomůcku, nemůžeš dělat, to co dělají zdraví lidé. To, za co zdraví lidé nemusejí platit, to musí člověk s handicapem platit, protože potřebuje asistenta, potřebuje pomůcku, která by handicapovanému umožnila  to či ono.

Společnost by měla konečně vědět o skutečném, nikoli pohádkovém světě zdravotně postižených.