Mír v Sýrii? Západ dávno počítá s vojenskou operací Turecka

Americká zahraniční politika je protkána mnoha napůl legálními a utajovanými skutečnostmi, které jsou posléze zveřejňované na WikiLeaks. Jedna jediná síť Juliana Assagneho působí na americkou diplomacii jako rudý prapor na býka. Američané ve jménu porušování demokracie a práva na informace zahajují hon na čarodějnice. Bradley Manning je jako jediná dosavadní oběť doslova grilován v podivném procesu. 800 dní je držený bez soudů, bez spravedlivého nezávislého procesu. Americký plán zákulisní politiky je díky jednomu Australanovi přístupný prakticky komukoli. 

Američtí velvyslanci se tak nestávají pouhými služebníky státu. Dokonce brojí různé plány na vraždění amerických nepřátel. Bondovský svět kde vražda není vraždou, kde únos není únosem, se často stává dennodenní realitou kdejakého amerického ambasadora. Tak například americký velvyslanec v Hondurasu, John Negroponte, vymýšlí vedle své činnosti politiku financování vražedných komand. Dokonce přemýšlí nad celým systémem školení jednoduchých vražd namířených proti levicovému povstání v regionu. Negroponte se v systému vražedných jednotek stává doslova přeborníkem.

S podobnými plány Negroponte působí také v Iráku, kde dochází k financování a školení milic provádějících sektářská násilí namířená psředevším proti sunnitským odpůrcům americké přítomnosti v Iráku. Jednotliví velvyslanci jsou de facto šéfy vražedných komand. Ovlivňují dění v místě své činnosti, a to klidně za pomocí nezákonných teroristických akcí. Co je terorismem pro ostatní, je v americkém podání naprosto správná a dokonalá akce zaručující nikdy nekončící mír na celém světě.

Peníze amerických daňových poplatníků jsou zneužívány k terorismu. To je také jedna z hlavních pravd, které zveřejňuje WikiLeaks. Proto je zahájen lov a hon zaměřený na Assangeho a každého, kdo se veřejně odhodlá seznamovat občany po celém světě s praktikami těch takzvaných světových demokracií. Média sledují dění v Sýrii a vůbec si neuvědomují celé politické pozadí syrského problému. Přitom zde figurují Saúdská Arábie ve společnosti svého amerického ochránce. Zatímco veškeré nepokoje v zemi zahajuje Saúdská Arábie, do Sýrie přichází v lednu roku 2011 nový americký velvyslanec Robert S. Ford.

Nový pan velvyslanec na začátku velkých protiassadovských protestů opět za peníze amerických daňových poplatníků najímá zahraniční bojovníky, kteří mají destabilizovat situaci v Sýrii. Hlavní prací pana velvyslance je tedy vytvořit takové prostředí, které by sešikovalo co nejvíce protivníků vůči stávajícímu syrskému režimu. Hlavním Fordovým úkolem je zdestabilizovat Assadův prohamássovský režim. Tolik nenáviděný Írán má najednou ztratit jednoho ze svých velkých spojenců.  Zatímco americká administrativa zabila vycvičenými jednotkami v Iráku mnoho tisíc sunnitů, v Sýrii se rozjíždí projekt  pověstné triády USA x Saúdská Arábie x Izrael. Jediný cíl je vytvoření takového prostředí, které vyvolá bez ohledu na životy civilistů pád Assadova systému.

Saúdové společně s Američany tvoří hlavní architekty při vytváření protiassadovské opozici.  Saúdská Arábie v Sýrii podplácí jednotlivé vládní, armádní a jiné vysoké představitele syrského režimu k přeběhnutí na stranu protivládních bojovníků. Samotný šéf jedné ze saúdských tajných služeb, Bandar bin Sultán, je doslova opěrným bodem jak pro CIA, tak pro izraelský Mossad. Americký dopisovatel The Washington Post, David Ignatius, velmi dobře zná dění ve světě zpravodajských služeb. Uvádí tak například ve svém článku že : “CIA pracuje se syrskou opozicí několik týdnů pod speciální směrnicí, která umožňuje Spojeným státům vyhodnocovat protivládní skupiny a pomáhat jim ve velení a kontrole. Desítky izraelských zpravodajských důstojníků také působí podél hranic Sýrie“. Američané spolu s Izraelem již dávno spolupracují na odstranění režimu spolu s prezidentem. Jako finanční síla zde v arabském regionu působí Saúdští Arabové a jejich tajné služby, které využívají arabské sounáležitosti k uchvácení co nejvíce syrských vládních odpadlíků.

Syrský válečný konflikt je tedy souhrou zpravodajských činností USA, Izraele a Saúdské Arábie. Syrského problému využívá k řešení kurdské otázky také Turecko, které stále více hovoří o nutnosti posílení vojenské aktivity v příhraničních oblastech. Neoficiálně se hovoří o pásmu až 480 kilometrů, do kterého by mělo být vysláno mnohem více tureckých vojáků. Ankara se také pokouší přesvědčit prezidenta iráckého regionu Kurdistán Masoud Barzáního, aby se stal partnerem syrských Kurdů, a to i těch přidružených ke Kurdské straně pracujících, která je v Turecku zakázána. Kurdská strana pracujících totiž podle slov tureckých analytiků ovládla velkou část kurdské Sýrie, což je pro samotné Turecko velmi nebezpečný stav. Pokud by Kurdové přijali řízení z politického tábora umístěného v Iráku, mohlo by tím dojít k potlačení separatistických snah syrských Kurdů, kteří podnikají vojenské akce také proti Turecku. Podkopáním moci Kurdské strany pracujících se oslabí protiturecké nálady mezi kurdskou menšinou.

Sílící moc Kurdské strany pracujících a její územní zisky v severovýchodní Sýrii vyvolávají novou živnou půdu pro podnikání mnohem odvážnějších a krvavějších útoků na Turecko. Proto také turecký premiér Erdogan hrozí vojenským zásahem v severovýchodní Sýrii, která se stává odrazovým můstkem pro bojovníky Kurdské strany pracujících.  Turecko podle slov Erdogana nebude přihlížet situaci v severní Sýrii, proto také vojensky zasáhne. Mimochodem, s Tureckem se také počítá jako s prodlouženou rukou USA, ostatně, tom si povíme o pár řádků níže.

Po vyvolání protiassadovských nálad Kurdové využívají svého času, a tak na scénu přichází Turecko. Nicméně daleko předtím v březnu 2011 díky Fordovi dochází v městečku Daraa k prvním ozbrojeným střetům mezi vládními a protivládními jednotkami. USA a jeho spojenci z NATO využívají lidové egyptské protesty k podpoře syrských pravicových povstání, které ve skutečnosti bylo vyvolané složitými hrami tajných služeb. Liga arabských států, Evropská unie a Spojené státy zahajují salvu hospodářských sankcí namířených na syrský režim. Syrská libra díky ekonomickým restrikcím klesá o rovných padesát procent. Válka tajných služeb je doprovázena především válkou ekonomickou. Syrští exilanti dostávají americké peníze a stávají se součástí Syrské národní rady, která se stává hlavním zahraničním táborem odpůrců syrského Assadova režimu.

Burhan Ghalioun jako nejvyšší představitel Syrské národní rady sám médiím, respektive americkému Wall Street Journal prozradil, že hlavním úkolem Syrské národní rady je otevřít Sýrii Západu. Jinými slovy, dnešní povstalci mají ukončit proíránskou zahraniční politiku, kterou nyní Assad prosazuje. To je také hlavní důvod zpravodajských her. NATO a USA stupňuje své zapojení do syrského problému.  Bývalý agent CIA, Philip Giraldi, připustil již v prosinci 2011, že se USA podílejí na celém dění v Sýrii, doslova řekl: “ NATO se již tajně zabývá syrským konfliktem spolu s Tureckem, které udává tón jako zástupce USA. Turecký ministr zahraničí, Ahmet Davitoglu, otevřeně přiznal, že jeho země je připravena na invazi, jakmile bude vytvořena dohoda mezi západními spojenci. Intervence by být založena na humanitárních zásadách, obraně civilního obyvatelstva na základě “odpovědnosti ochrany” doktríny, která byla taktéž ospravedlňovala zásahy v Líbyi. Neoznačená vojenská letadla NATO vojenská letadla se nacházejí na tureckých vojenských základnách v blízkosti syrské hranice. Tato letadla jsou osazena zbraněmi z arzenálu zesnulého Muammara Kaddáfího. V Turecku se nacházejí vojáci z francouzských a britských speciálních jednotek, kteří výcvikem pomáhají syrským rebelům, zatímco CIA a americké speciální jednotky poskytují komunikační zařízení a výzvědnou činnost. …

Již dávno tedy dochází k aktivní podpoře syrské opozice. Osvobozenecká syrská armáda má základny v Turecku, je financovaná Saúdskou Arábií a Katarem a skládá se většinou z přeběhlíků syrské armády. Spiegel Online uvádí, že v jordánském Bejrútu bylo spatřeno několik set zahraničních bojovníků, kteří se stavěli ke Osvobozenecké syrské armádě.

První těžké boje v hlavním městě Sýrie, Damašku, byl zahájeny v březnu. Došlo k výbuchu plynovodu, díky jemuž zahynulo nejméně 27 lidí. Syrská vláda poté oznámila, tento útok je dílem zahraničí. ocházelo následně k únosům a vraždám.

Bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan v březnu 2012 navštívil Sýrii na příkaz OSN a Ligy arabských států. Annanovým úkolem bylo vytvořit mírový plán. Annan ani OSN nejsou v celém konfliktu nestrannými. Vzpomeňme si co podle bývalého agenta CIA Giraldiho NATO a potažmo i OSN plánovala. V roce 2004 dal Annan souhlas k intervenčnímu zásahu USA, Francie a Kanady k sesazení haitského prezidenta Jean-Bertrand Aristide. Prezident musel být sesazen kvůli humanitární katastrofě. Podobný zásah se konal v roce 2006  na Pobřeží slonoviny, kde pro změnu zasahovala francouzská armáda. V Sýrii vyzývá Annan k mírovému řešení, zatímco před hranicemi Sýrie stojí stíhačky, zatímco dochází k vytváření a podpoře syrské opozice těmi státy, které veřejně volají po míru.

Sýrie se 27. března 2012 dohodla s Annanem na příměří 27. Opozice i syrská vláda toto příměří ve sutečnosti odmítla. Střílelo se na obou stranách. Při dubnovém setkání v tureckém Istanbulu, americká ministryně zahraničí vyzvala Damašek k jednostrannému zastavení bojů. Poprvé veřejně hovořila o 25milionové podpoře poskytuté syrské opozici, která zahrnovala zaktéž pomoc se satelitní komunikací mezi povstalci. O zbraních se zatím mlčí, i když všichni vědí, že Saúdové i Katar zbraně povstalcům dávno poskytuji.

Zkrátka, svět si hraje na důležitost míru v Sýrii, přitom Západ dávno počítá s vojenskou operací Turecka.