Zdravotně postižení na olympiádě

Oscar Pistorius nemá obě  nohy a přesto sportuje v běhu na 400 metrů. Im Dong-Hyun je prakticky slepý, vidí s obtížemi sotva na 10 procent na levé a 20 procent na pravé oko, přesto soutěží ve střelbě lukem. Natalia Partyka se narodila bez pravé ruky a předloktí, přesto na olympiádě zápasí se zdravými sportovkyněmi ve stolním tenise. To všechno tito sportovci provádějí na olympiádě  v Londýně ve společnosti takzvaně zdravých kolegů, kteří se nestydí a poukazují na to, že handicapovaný nemá na takovém klání mezi zdravými co pohledávat. Najednou, když je vidět dobrý výkon obou pánů, odchází sportovní duch fair play někam stranou a dovoluje pochybovat o kvalitách sportovce. Je možné neexistenci nohou pokládat za výhodu? Je možné u skoro slepoty hovořit o výhodě?  

Tito dva pánové porušují diskriminační klišé, ve kterém ten postižený se svými výkony musí být zařazený na paralympiádu. Tím nechci říct, že paralympiáda je podřadná, bohužel v mediálních očích tomu tak je. Paralympiáda nemá v mediální společnosti takovou důležitost. S posledním olympijským sportovcem končí veškeré přenosy.  Výkony handicapovaných paralympioniků zapadnou v menší důležitost. Není to náhodou velká škoda?

Proč nedostávají kvalitní handicapovaní sportovci stejnou šanci  na olympiádě jako ostatní? Nemyslím si, že by to bylo špatným nebo nižším výkonem. Jsou zdravotně postižení sportovci, kteří nemají problém s vyrovnáním se svým zdravým kolegům. Existuje pouze jeden sport, ve kterém by si všichni měli být rovni. Ten, kdo na to skutečně má, by měl také dostat příležitost. Zbytečná administrativní začlenění, jakési tabulky, skutečně zabraňují v šanci lidem, kteří by mohli kralovat v té či oné discplíně. Za celou dobu novodobých olympijských her startovalo na 11 handicapovaných sportovců společně se zdravými příznivci olympijského ducha fair play a smyslu pro spravedlnost.

Oscar Pistorius je vůbec první beznohý sportovec, který poběží v řádných olympijských hrách vedle zdravých, tedy nohatých sportovců. Jeho kolega , běžec Michael Johnson, nedávno vystoupil s velmi zvláštní obavou, ve které je beznohý sportovec na protetických pomůckách v daleko větší výhodě, než jakou má zdravý sportovec. Ano, nedávno na BBC běžel jeden dokument, který se zabýval běžci s protetikou. Angličtí vědci dělali měření a zjistili, že speciálně upravená protetika nepomáhá k lepším výsledkům. Přesto se někteří sportovci z obavy před nějakým nadstandardním vybavením poukazují na to, že ti s handicapem nemají co dělat  na sportovištích, na kterých jsou také zdraví sportovci.

Je to velmi smutné. Kde je sportovní morálka takového sportovce? Z obavy ze zhrzeného ega prohry s invalidou raději zdravý sportovec zahájí nesportovní útok. S podobnými diskriminačními chováními se museli potýkat taktéž všichni z celé jedenáctky statečných s handicapem. Vůbec prvním handicapovaným sportovcem se zdravotním postižením byl americký gymnasta George Eyser pocházející z Německa. Přes svůj handicap, jednu chybějící nohu, dokázal s dřevěnou protézou na olympiádě v Saint Louis získat několik medailí. George Eyser dohromady získal 3 zlaté, 1 stříbrnou a 1 bronzovou medaili.

Dalším velmi úspěšným zdravotně postiženým olympionikem v minulosti byl maďarský  hráč vodního póla Olivér Hallasy, který přišel ve svých 11 letech o polovinu své nohy. Olivér Hallasy startoval celkem na třech letních olympijských hrách, ze kterých si odnesl medailová ohodnocení(1928 Amsterdam stříbro, 1932 Los Angeles zlato, 1936 Berlín zlato). Zvláště na kontroverzní olympiádě v Berlíně dokázal Hallasy přímo před nadutými nacisty, že člověk s handicapem je také rovnocenným a plnohodnotným ve společnosti těch takzvaně zdravých. Olivér Hallasy byl taktéž v roce 1931 mistrem Evropy v plavání.

Sportovní duch dokáže překonávat omezení zdravotního postižení. Například Lis Hartel byla vůbec první ženou, které bylo dovoleno jezdit společně s muži v jezdecké drezuře. Byla postižena obrnou, kvůli které byla na obou nohou od kolen dolů ochrnuta. Naučila se novému způsobu ovládání koně. Díky svým sportovním výsledkům byla vybrána k reprezentaci Dánska na dvou olympijských hrách v Helsinkách(v roce 1952) a Stokholmu(v roce 1956), ze kterých si přinesla stříbrné medaile. Všichni tuto ženu podceňovali, nevěřili, že někdo s ochrnutýma nohama vůbec dokáže vyhrát nad naprosto zdravými. Vůbec nikdo nečekal nějaké medaile. Lis Hartel byla prvním důkazem , že ve sportu nezáleží na tom, jestli jste ochrnutý, nebo nikoli.

Ve svém výčtu zdravotně postižených sportovců na olympijských hrách nesmím zapomenout také na neslyšící maďarskou šermířku Ildikó Rejtö, která se v letech 1960-1976 zúčastnila celkem pěti olympijských her, ze kterých si přinesla 7 medailí: 2 zlaté, 3 stříbrné a 2 bronzové. Když ve svých patnácti letech Ildikó Rejtö začínala, její trenér jí psal veškeré poznámky na papír. Dalším handicapovaným je například americký placec ve volném stylu, Jeff Float,  který následkem těžké meningitidy ve svých třinácti měsících z 80 procent ztratil sluch na pravém a z 60 procent na levém uchu. Jeff se stal prvním neslyšícím Američanem, který získal na olympiádě v Los Angeles zlatou medaili. Na Světových hrách pro neslyšící v Bukurešti  získal Jeff Float v deseti plaveckých disciplínách rovnou 10 zlatých medailí.

Neroli Fairhall z Nového Zélandu je vůbec prvním paraplegikem, který na vozíku soupeřil s dalšími zdravými lukostřelci. Zároveň je Neroli Fairhall první sportovkyní, která startovala nejdříve na paralympiádě, aby později v lukostřelbě soutěžila na té takzvané velké, světem uznávané olympiádě. Tenkrát v Los Angeles obhájila pouze 35. místo, ale i tak její účast na olympijském zápolení byla dobrým vzorem pro všechny zdravotně postižené. Další vozíčkářkou je například italská lukostřelkyně Paola Fantato, která jako první v historii startovala ve stejném roce jak na paralympiádě, tak na olympiádě.

Terence Parkin je jihoafrický plavec, který je již od svého narození totálně neslyšící. Přes svůj handicap získal Parkin v roce 2000 na olympiádě v Sydney stříbrnou medaili. Nevidomá atletka ze Spojených států amerických, Marla Runyan, se v letech 2004 a 2008 účastnila dvou letních olympiád. Marla je prostě člověk, nad kterým je třeba smeknout pomyslný klobouk. Na své první olympijské zkušenosti v roce 2004 skončila Marla Runyan na krásném 8. místě v běhu na 1500 metrů.  Osmé místo navíc ještě v běhu se zdravými běžkyněmi, to je naprosto famózní sportovní výkon.

Natalie du Toit je jihoafrickou plavkyní. Má v životě ošklivou smůlu. Jako teenager jí těsně minula kvalifikace do jihoafrického olympijského týmu plavců. O rok pozděi ji srazilo auto . Při této havarii Natalie přišla o levou nohu těsně pod kolenem. Přes svou velmi tragickou nehodu pokračovala Natalie du Toit v plavání. V roce 2008 skončila na olympiádě šestnáctá. Paralympiádě v roce 2004 získala pět zlatých a jednu stříbrnou medaili.

Další šampionkou, zdravotně postiženou soutěžící na olympiádě se zdravými sportovci je polská stolní tenistka Natalia Partyka, která se zúčastnila jak olympiády v Pekingu, tak dnešní olympiády v Londýně. Tato sportovkyně se narodila bez pravé ruky a předloktí. V Pekingu 2008 v soutěži družstev odehrála tři zápasy bez výhry. Blízko k vítězství byla v utkání se světovou desítkou Tchie Ja-na z Hong Kongu, které prohrála 2:3. Natalia Partyka byla první stolní tenistkou, která startovala jak na paralympijských, tak na olympijských hrách.

Jak vidíte, zdravotně postižení mohou soutěžit spolu se zdravými na jednom soutěžním ringu. Dokonce Polka Natalia Partyka bude soutěžit jak na olympiádě, tak na paralympiádě. Je pravdou, že úspěchy polské stolní tenistky budou pravděpodobně lepší na olympiádě pro zdravotně postižené. Je správné, že tato žena dostala svou příležitost. Im Dong-Hyun dokonce přes svůj velmi vážný oční handicap vystřílel lukem další světový rekord. Terč vnímá jako rozmazané barvy, přesto se trefil ze všech lukostřelců do žlutého středu terče nejlépe. Im Dong-Hyun vyhrál zlato na olympiádě v roce 2004  v roce 2008.

Zdravotně postižení by měli dostávat na olympiádách stále více příležitostí. Je sice krásné, že existuje paralympiáda, zdravotně postižený by měl mít možnost startovat na obou akcích, pokud o to bude stát.