Mírové bombardování změnilo Libyi…..je to změna k lepšímu?

Americký velvyslanec spolu s dalšími třemi spolupracovníky přišel o život po raketovém útoku v libyjském Bnghazí. Jaká je to ironie. Byla to právě Amerika, která mírovými raketami ničila a takzvaně zachraňovala severoafrickou zemičku od tolik nenáviděného diktátora. Kaddáfí, který ještě před časem patřil mezi nejvítanější hosty britských, francouzských, amerických a italských politických desputací, byl najednou největším satanem, kterého je třeba odstranit. Svět se rozhodl “zachránit” jeden lid oplývající ropným bohatstvím. Jaká zavládla atmosféra v Tripolisu? Mírové snahy odstřihly statisíce lidí od elektřiny. Voda byla nedostatkovým zbožím, právo bylo odsunuto na vedlejší kolej. Ale to je jedno, svět získal pocit zachránce. 

Najednou obyčejný libyjec neměl žádnou cenu.  Svět si rozdělil  libyjskou společnost na dobré a špatné. Nějaké kmenové zvyklosti, jejich aliance, boj o moc v zemi…….to všechno nebylo pro letadla NATO podstatné. Podle zprávy Human Right Watch zemřelo pochybením spojeneckých vojsk “jen” 72 lidí. 24 dětí nikdy nedospěje, 20 žen už nikdy neuvidí své děti dospělými, nikdy nebudou mít svou rodinu. Tragédií zmítané lidské osudy pro účastníky leteckého zájezdu nic neznamenají.

Jak vnímají celou situaci samotní Libyjci? Většina lidí hovoří o přechodu z větší stability do chaosu. Ceny rapidně vzrostly doslova raketovou rychlostí. Zvětšila se míra násilí. Viz. například únos libyjského olympijského výboru. Prozatimní vláda nedokázala ukočírovat milice bojovníků, kteří si v rámci protikaddáfjskému běsnění vyřizovaly vzájemné protiúčty. Jih země byl podobnými bojůvkami oslaben nejvíce. Kdysi naprosto dostupné věci jako elektřina, nebo obyčejná voda bývají  pro Libyjce nedostatkovým zbožím. Libye nabízela oproti sousedním zemím svým občanům přeci jen vyšší komfort živobytí. Tohle všechno je velkou minulostí.

Životní úroveň Libyjců prudce klesla. Z bohaté, poměrně solidně prosperující země se stala závislá, naprosto nesoběstačná kolonie zahraničních obchodníků a spřátelených vlád. Po takzvaném osvobození mnoho Libyjců poprvé pociťuje jaké je to mít hlad. Jaké je to nemít vodu. Jaké je to žebrat o kousek jídla na další den. Pádem Kaddáfího režimu nastává také problém menšin. Přes 250 000 Tuaregů se hlásí o svá práva. Pokud nový režim nevyhoví nárokům nejen Tuaregů, může být znovu Libye uchvácena do dalších ještě krvavějších bojů.

Oblasti obývané menšinami patří k těm s největší mírou chudoby, se kterou nic nedělá ani nově jmenovaná vláda. Mnoho Tuaregů slouží v libyjské armádě. Už to samotné by v případě etnických střetů mohlo vyvolat velmi vážné potíže. Libye se nachází na zvláštním milníku, ve  kterém je vláčena vnitrostátními obtížemi, možnými etnickými střety a zájmy jednotlivých skupin vítězů nad severoafrickým tyranem. Tisíce Tuaregů nemají žádné doklady. Nemají libyjské občanství, přesto trvale žijí na území Libye. To je velmi vážný politický problém, který by se nové Libyi nemusel v žádném případě vyplatit.

Neexistence jakýchkoli dokladů vytěsňovala Tuaregy ze zapojení se do voleb. Významné minority tak nemohly v žádném případě volit. Režim nadále diskriminuje minority. Dělá to stejně, jak to dělala Libye za éry Kaddáfího. Bohužel v tomto směru se nic nezměnilo. Jenže tenrát existovala silná armáda a systém utlačování svobodných myšlenek menšin. Dnes tomu tak není. Pokračování ve stejném politickém vzoru vládnutí je špatným vzorcem, který by mohl ve výsledku znamenat nové vzplanutí bojů. Co potom udělají světové velmoci? Budou následovat nová bombardování? A kdo bude odstřelovaný a hájený? Například Tubu komunita nemá žádné doklady totožnosti určující státní příslušnost. Tubu komunita funguje na kmenovém principu.

Jednotlivé minority v Libyi nemile sledují směřování společnosti. Obklopeni nedostatkem navíc nezískají minority žádné zastání v politické reprezentaci státu.V mozcích nových poslanců dokonce sílí myšlenka zahrávající si s násilným vysídlením Tuaregů z Libye někam jinam. Vzrůstající separatistické nálady společně s rostoucím nacionalismem vládnoucích vrtev vytvářejí další potenciální tavící kotel, který by se mohl kdykoli převrhnout.

První svobodné libyjské volby se zpozdily dokonce o celý měsíc. Průběh samotných voleb byl celkem poklidný. 200 míst v libyjském parlamentu bylo v červenci tohoto roku obsazeno celkem bezproblémově. Pouhých 80 křesel je obsazeno zástupci politických stran. Dalších 120 míst obsadili takzvaní nezávislí. 39 křesel získala politická strana vedena Mahmúdem Jibrilem, který sám o sobě prohlašuje, že jeho cílem je sekulárně liberální, mírně islamistická povaha politiky. 17 křesel získalo Muslimské bratrstvo a zbytek ve volbách získaly další menší politické strany.

Kam bude směřovat nová libyjská politika? Zrodila se z “mírového” bombardování, ale nikdo neví ke komu se přikloní 120 nezávislých kandidátů. Opravdu je takový počet takzvaně nestranicky nezávislých dobrou zárukou k lepší formě demokracie. Nezávislí politici nikdy nesou, takže je spíše otázka ke komu se 120 lidí přidá raději. Budou to politické ideály Jibrila nebo Muslimského bratrstva? Vyrobí snad nezávislí z nějaké menší parlamentní strany partaj s naprosto velkým významem? Na volebním klání se podílelo jen 60 % oprávněných libyjských voličů.

Mezinárodní organizace jakoby neviděly všude vládnoucí chaos a sílící násilí eskalující do vražd, okrádání a střílení nevinných civilistů. To jsou oběti dalšího porevolučního období Libye. Voliči volili především hlavní představitele  protikaddáfíjských bojovníků. Jibril byl jedním z těch velehlasných bojovníků  se samopalem v ruce, který spolupracoval se Západem na odstranění bývalého vůdce. Libyjci nejsou zvyklí na nějaké islamistické strany a nevědí co od takových partají očekávat. Vkládají do nich příliš nadějí, které zatím přicházejí vniveč. Lidé volili především jednotlivé hlavní exponenty protivládních směrů. Jibril měl v místní televizi velký prostor, proto se také dostal do nového libyjského parlamentu s největším počtem křesel obsazených parlamentními stranami.

Jibril ukázal Libyjcům svou otevřenost světu. Přesně takovou otevřenost požadovali lidé od Kaddáfího. Je otevřenost světu opravdu tou jedinou zázračnou léčbou vedoucí nový libyjský národ do přístavu ztracené, podivně využívané prosperity? Vytvoří se nová ústava, přemění se politické způsoby a mravy, tedy alespoň na papíře. A co lidé, Kdo odstraní chudobu, Kdo odstraní vysoké ceny potravin? Kdo zlepší přístup k vodě? Kdo zajistí bezpečnost v celé Libyi? Na jedné straně je krásné, že bude existovat vláda a parlament nakloněný Západu, ale neměla by vláda a parlament hlavně sloužit svému lidu a své vlasti?

Země byla  a doposud je řízena centrálně z Tripolisu. Přerod libyjské společnosti vyžaduje především její decentralizaci. A to by mohl být zásadní problém. Hlavním nebezpečím jsou minority, o kterých jsem se již zmínil. Problémem bude také vytváření lokálních rozpočtů a efektivní způsob samosprávy. To je něco, na co Libye není připravena. Na východě Libye navíc rostou nálady dožadující se autonomie. V tom by také mohl být problém. Autonomii východních oblastí podporuje totiž velmi málo Libyjců. Pokud vzrostou separatistické nálady ve východní Libyi, může vzniknout další boj za získání autonomie, který může rozkolísat situaci v celém státě.

Nová vláda bude muset změnit politiku ochrany, nebo spíše neochrany lidských práv. Zatímco Nova, Prima nebo dokonce BBC přenášely jednotlivé relace o bojích těch správných nad zlými, byli to právě ti správní, kteří unášeli a mučili příznivce Kaddáfího. Nekontrolované milice ohrožovaly vývoj samotné Libye. Libyjci jsou zvyklí na diktátorský režim. Opravdu obyvatelé severoafrického státu chtějí demokracii? Politici říkají, že  ano. Ale skutečnost může být úplně jiná.

Navrátí se Libye do období soběstačnosti a prosperity?