Senátoři vábí na neexistující pravomoci. Jsou obchodníci s deštěm

Chcete se pobavit? Zapněte si zpravodajský kanál, vystupují tam novodobí baviči. Druhé kolo senátorských voleb přeměnilo většinu kandidátů na novodobé supermany a Jánošíky ochotné navrhovat zákony, přijímat nová, ještě lepší pravidla této už tak podivné společnosti. V jeden okamžik patnácti minut vykouzlí parta kravaťáků tragikomické monology nadlidí plné ichovských forem, ve kterých se sny mění ve skutečnost. Parta ochotných bít se za kohokoli z nás vytváří v přímém přenosu Potěmkinovské vesnice plné odhodlání, odvahy a nekonečně velkých snů. Společnost na krátký okamžik získá bodyguardy.

Na milisekundu se přiblíží dva nesourodé světy politiků a obyčejných lidí. Na jedné straně jsou bozi, zatímco na druhé jsou jejich uctívači. Jednotlivé tábory nesmiřitelných zkoušejí najít co nejsnadnější cestu do svých myslí.   Ten tajemný okamžik blízkých setkání skončí vhozením posledního lístku do volebních uren. Potom se opět spící jezevci schovají ve svých norách, aby si mohli hrát na tajuplné ochránce demokracie. Konečně Senát získal opodstatnění. Už to není jen ta krásná špeluňka odkud se krásně vychází do Poslanecké sněmovny. Bez ochránců koňské jízdárny bychom nemohli volit prezidenta republiky.

Jaká by to byla škoda. Prastaré sídlo králů by okamžitě ztratilo mocnářský nádech, tu patinu nadpozemské důležitosti, ve které se jako zmije demokracie tak rádi zvěčňují neonacistické krysy dávno potápějící se lodi. Novodobí kandidáti na senátorský kabátek ztrácejí s prvními záblesky televizního osvětlení jakékoli znalosti o nejvyšším zákoně, který by měli ctít a ochraňovat. Najednou si přisvojují pravomoci, které mají leda tak ve svých představách. Novodobý senátor jako kouzelná víla může navrhovat zákony, on dokonce může usilovat o přijetí toho či onoho právního předpisu. Jasně, lidé jsou stejní hlupáci, a proto na chvilku uvěří na pohádku o Jeníčkovi a Mařence.

Mnohem přijatelnější je role lobisty. Ano, senátor může lobovat za přijetí toho či onoho. To je asi tak všechno co může senátor dělat. Může může ještě vracet Poslanecké sněmovně. To bylo keců o oranžové přesile nahlodávající  pravicová úsilí modré Poslanecké sněmovny. Levičáci se okamžitě přeměnili na vykladače snů, ve kterých Bohuslav Sobotka jako přerostlá zoubková víla vykládal příběhy z mechů a kapradí. Pohádky byly pohádkami, aby se ve výsledku všichni občané přesvědčili o tom, jaká je pravda. Senát nedokázal vůbec nic. To se jen věčně usmívající Zděneček vyvaloval před kamerami, aby přinesl další ještě horší příběhy o zlém černokněžníkovi a stádečku statečných.

Naši milí senátoři by z fleku mohli odjet do Papuy. Mohli by tam z fleku přijmout místo hlavních šamanů. Rituálně zatančí, poprosí o trochu deště, o kousek jídla pro nebohé vesničany. Vymyslí nové způsoby lovů. Oni přeci mile rádi hovoří o tom, čemu ani omylem nerozumějí. Lidé v některých regionech raději uvěří populismu. Čunkysmus nebo Okamurova náklonnost k řešení cikánské otázky. To na mnoha místech trollismem ovlivněných voličů mvůbec nevadí. Jen aby se voliči posléze vzteky nevytrhali všechny vlasy na hlavách. Zájezdní taškařice česko-korejsko-japonského exmluvčího cestovních kanceláří zabrala. Srdceryvné etudy na téma nechtěného dítěte prokládaná historkami o pojídání pinďourků ukázaly kvality správného politika. Pan Okamura se vžil do role lady Tatcher. Napsal knihu se stejným názvem. Okamura, ten umí vládnout, však to jako senátor neukáže.

Zkrátka senátoři jsou obchodníci s deštěm bez reálné odpovědnosti.