Tomio Okamura je ultranacionálním populistou využívajícím neznalosti svých spoluobčanů

Tomio Okamua je ultranacionálním populistou ochotným podpořit dokonce i náckovské plány Národní strany. Nějaké to vyhánění Romů do Indie nebo do jiných končin světa není podle českého Japonce ničím trestuhodným. Dokonalý podnikatel ukazuje své umění vládnout. Dvě křesla, touha pod dvou vyhřátých místečkách…to je plán zajišťující panu Okamurovi několikaletý pobyt ve vysoké politice. Tomio Okamura ať se snaží jak se snaží, vypadá jako člověk, který neví co chce. Dvojí hra na senátora a prezidenta je novou životní etapou bývalého mluvčího cestovních kanceláří.

Ambiciozní podnikatel a bravurní vykladač vtipů o Romech s klausovskou formou kleptomanie by si měl vybrat kým vlastně chce být. Je to prezident? Je to senátor? Obě dvě funkce se totiž ani omylem neslučují. Když se Okamura stane senátorem, nemůže být zároveň prezidentem. Na druhou stranu, když se nestane prezidentem, zůstane nadále senátorem. To je celkem dobrá pozice zaručující ultranacionálnímu blogerovi slušnou existenci ve vysoké politice.  Tuny nereálných slibů, hry na senátorského supermana nyní zastiňuje Okamura příspěvkem pro agenturu ČTK.

V něm Tomio zapomněl na svůj heroický volební úspěch a degraduje senátorskou funkci na pozici naprosto zbytečného úřadu, který novodobému senátorovi posloužil jen jako testovací základna pro rozhodnutí zda kandidovat nebo nekandidovat na pozici prezidenta republiky. Z pozice řadového senátora nemá Tomio Okamura šanci prosazovat svůj volební program, a tak nastává další druhé volební kolečko, tentokrát s jasným a předem definovaným cílem. Supermanské vlastnosti senátora jsou hloupostí, a tak populismem nadsazený okamurovský plán přetaví ambiciozní politik do prezidentské kampaně.

V Parlamentních listech Tomio Okamura sám doznává, že tentokrát nemůže prohrát. Utratí sice miliony, ale pokud nebude zvolen, zůstane v politice tak jako tak. Sám Okamura o své prezidentské kandidatuře v Parlamentních listech zvesela vypráví jako o nějakém testu, aníž by si uvědomoval co skutečně říká: “I když nebudu zvolen, tak prostě skutečně zmapuju terén a všichni uvidíme, kolik občanů za mnou – za senátorem Okamurou – v republice stojí. I kdyby to bylo jen 15 procent – tak je to víc, než mají leckteré parlamentní strany. V takovém případě mám daleko silnější mandát než prostý senátor a daleko lépe budu také prosazovat svůj program”.

V předchozím rozhovoru pro agenturu ČTK Okamura říká, že mu senátorský mandát nedává možnost k prosazování jeho senátorských plánů, aby následně v Parlamentních listech zahájil sadu pohádek na téma: “když nebudu zvolený prezidentem , uvidím kolik lidí za mnou stojí a tohle procentuální číslo mi pomůže prosazovat to, co jinak nemůžu”. Těmto slovům opravdu někdo uvěří? Tomio Okamura si protiřečí a opět používá prášilovské floskule nemající se skutečností pranic společného. Veleúspěšný senátorský “čekatel” v Parlamentních listech nepřímo pošlape své voliče v senátorských volbách, aby nakonec povýšil voliče jiné ve volbách prezidentských. Heroický počet hlasů posílající Okamuru do Senátu nestačí jako pádný důkaz o případném mandátu opravňujícím bývalého mluvčího cestovek k uplatnění jeho volebního programu?

Jaké hry hraje Tomio Okamura?

Senátorský mandát se po prezidentských volbách nenafoukne. Není to nafukovací panna z úsměvných taškařic Okamurova zájezdního cirkusu na kolečkách, se kterým nezábavný bloger objížděl Českou republiku. Senátor Tomio Okamura má šest let na to, aby prosadil co nejvíce ze svého naprosto nereálného volebního programu. Pozorný čtenář Okamurových komentářů sám rychle rozklíčuje, že ani samotný Okamura nevěří v možnost prosazení jeho slibů. Prostý senátor Okamura bude muset pracovat, aby naplnil veškerá očekávání voličů. Nyní nestačí obyčejné tlachání na blogu. Nyní nestačí pouhý populismus a vlezdoprdelkovství do pozadí rasismem a ultranacionalismem obdařených komentátorů Okamurova blogu. Přemění se nově zvolený senátor do role skutečného politika, nebo zůstane jen ultranacionálním tlachačem nereálných lží?

Tomio neustále mlží a ze senátorské funkce dělá ještě více neschopného ignoranta, než jím ve skutečnosti je. Podívejme se například na online rozhovor Tomia Okamury se čtenáři tohoto serveru.  Zde se jeden čtenář dotazuje, jak bude Okamura prosazovat změny z pozice prezidenta. Ten odpovídá takto: ” Změny – zákony, ale také například změny institucionální – budu prosazovat jednáními se zástupci politických stran, veřejnou diskuzí, s pomocí veřejného tlaku. Pokud budu chtít, abychom změnili obchodní zákoník a vložili tam povinnost pro veřejné činitele spravovat řádně svěřený majetek, a tím docílit i jejich hmotnou a trestní odpovědnost, tak o tom budu jednat s maximem poslanců, s vedením stran, a to veřejně .”

Neměl by náhodou tohle všechno dělat ten “obyčejný” senátor? Proč Okamura přiřazuje senátorské pravomoci prezidentské funkci a zároveň nepřímo odkazuje na to, že tohle všechno senátor dělat nemůže? Je to hra na potencionálního voliče absolutně neznajícího Ústavu České republiky.  Ten neználek tam v těch českých městech ani pořádně neví co všechno může dělat senátor a jaké pravomoci přísluší senátorské funkci. Proč toho nevyužít ke svému prospěchu? Podívejte se, Okamura s přehledem získal křeslo zlínského senátora a přesto není schopný prosadit jeho program. A proto jej milí občané musíte zvolit prezidentem, aby byl schopným politikem. Tohle všechno Tomio Okamura říká nepřímo všem občanům. Co na tom, že je to lež.

Ten Okamura, který nikdy neměl problém se zviditelněním jeho myšlenek, najednou jako kouzelným proutkem bude v senátorské funkci neviditelným? Zlín a jeho obyvatelé byli jen pokusnými králíky v Okamurově pokusné laboratoři. Byli pouhými stupínky, pomocí kterých může Tomio Okamura vystoupat ještě výš do nebes k Pražskému hradu. Nechutná a neschopná veteš, kterou kdysi samotný Okamura opovrhoval, bude v případném lednovém úspěchu jako raketa nosné lodi odhozena do nehostinného moře nepotřebnosti. Zlíňané si posléze mohou začít drbat hlavy nad tím, koho si to vlastně zvolili.

Ach ano, pokud se za svým prezidentem přijedou podívat japonští turisté, postačí jen polovina ze 130milionového národa za celé pětileté prezidentské období a stát si s obvyklou třítisícovou denní  útratou Japonců přijde na 108 miliard korun. To už je sakra s velkou dávkou ironické nadsázky pádný důvod, proč by Tomio Okamura měl být českým prezidentem. Stará rasismem prosycená atrakce v podobě Klause opustí Hrad, aby ji vystřídala stejná, v některých ohledech ještě horší persona?