Tomio Okamura využívá stupiditu amnestie především ke svému prospěchu

Tomio Okamura využívá příležitosti, aby národu ukázal, že není jen hloupým rasistou a populistou toužícím po souhlasném přitakání ultranacionálních čtenářů. Nasadí statečný etos o amnestiích, snad aby na chvilku neviditelnou mlhou přetřel svou obhajobu nácovského plánu na vysídlení Romů z České republiky. Nepragmatický senátor s neskonalou touhou po Pražském hradě zkouší hry na pragmatickou politiku, ve které na prvním místě stojí jen a jen ten poctivý český občan, za kterého je ochoten mediálně známý populista ztratit tu nejmenší kapku potu.

Václav Klaus daroval další zbraň do arzenálu blogerských politiků. Okamura jako budoucí prezident zajisté nevyužije amnestie, protože nový styl nacionální politiky si alespoň ze začátku žádá lehké mazání medu kolem úst. Klausova amnestie je zajisté plivancem do tváře policistů a příslušníků mašinérie pozemské spravedlnosti. Je to stejný plivanec, jaký Tomio Okamura pravidelně vtíral do obličejů využitých voličů v senátorských volbách. Vysoké hlasy najednou nebyly ničím. Neopravňovaly k pražádnému naplnění předsenátorských slibů, které český Japonec  tak dokonale popisoval ve svých blogerských příspěvcích. Proto potřeboval a stále potřebuje Tomio Okamura prezidentské místečko, pro které je určený antiamnestijní příspěvek.

I kdyby Ústavní soud nevrátil dalšího z populistů zpátky do prezidentského klání, jsou tady přeci další prezidentské volby, pro které poslouží každé kladné slovo ochraňující ty bezvýznamné podhradní bytosti. Ministerstvo vnitra neuznalo dostatečný počet hlasů, a proto se Tomio Okamura obrátí na nejvyšší soudní instituce. Je to podobné, jako kdyby se patnáctiletý chlapec rozčiloval nad osmnáctiletou hranicí opravňující k vyhazování volebních lístků do trojbarevné urny.

Dětinské hry na neschopné začínají. Snad si nikdo nevšimne nestátnického chování pragmaticky nepragmatického senátora. Však ten silou nadaný podnikatel bojuje jenom sám za sebe. Tak jako vždy, dochází i zde k vymazání bezvýznamných Čechů, kteří by mohli populismus postavit na mnohem vyšší metu. Okamura nepotřebuje voliče. Okamura potřebuje soudy, které ho jako bumerang vrátí zpátky do politického dění. Nenávidění poslanci a senátoři přestávají být pro Tomia obtížným hmyzem. Tu tam jsou nějaké youtubovské hrátky na komentování kroků svých politických kolegů.

Ještě za senátorské éry Okamura potřeboval každičký hlas bezvýznamných, aby následně škemral v poslaneckých kuloárech nad podpisem jednotlivých “zaprodaných a nepoctivých” poslanců. Vzdělaný Tomio si vzpomíná na řeckého filosofa Platóna. To je milé. Doufám, že si stejný Tomio vzpomene na Platóna také v jiných situacích, než je boj o jeho vlastní pozadí. Platón také prorokoval návrat extrémismu a tyranie po letech “demokracie”. V tomto Tomio Okamura zajisté naplňuje platónské vize. Extrémista považující Národní stranu za neškodnou získal senátorskou funkci, aby nyní “bojoval” za získání prezidentské, ještě teplem oplývající sesličky.

“Zavřete oči a zapomeňte na zloděje”…..jakoby Tomio deklasoval svůj poslední občanský návrh cizineckého zákona. Gazdík s Okamurou tehdy představovali návrat ke kuvajtské verzi zahraniční politiky. Zavřete oči a pusťte sem ty nejbohatší cizince, kteří státu přinesou co nejvíce peněz. V občanském návrhu pana senátora chyběla tak jako vždy lidská práva. Chudí a bezvýznamní mohou klidně propadnout peklu, zatímco ti bohatí a veledůležití připlují na zlatých lodích.

Slova o nevinných odsouzených a zaprodaných lotrech vypadají v Okamurových ústech poněkud komicky. Nepřemýšlel podobným způsobem s Gazdíkem také zlínský senátor Tomio Okamura? Amnestie v podání Václava Klause představuje podivný podnik. Je to jako kdybyste dynamitem trhali na rozkvetlé louce fialky. Amnestie není protiústavní. Amnestie je hloupým dinosaurem pradávných časů. Je zvláštní, že právě Tomio Okamura hovoří o ústavních porušení , když to byl také on sám, kdo navrhoval protiústavní verze velmi důležitých zákonů. Inu, není porušení Ústavy jako jiná porušení Ústavy, že?

“Češi si ani nevšimnou, že je země bez prezidenta”, a proto dělá Tomio Okamura všechno možné, aby se vrátil zpátky do vyviklaného sedla? Kdyby to místo bylo tak bezvýznamné, proč by zlínský senátor ohrožoval prezidentské volby? Z politikovy minulosti je zřejmé, že o nějaké zásady ani v nejmenším nejde. Okamura se přeci domáhá jen svých práv. Okamura chce to, co mu patří. Jako kdyby stejný Okamura jednal podle upraveného samurajského kodexu, ve kterém politik dávno předem rozebírá nezadaná místečka. Umění vlády přeci jen spočívá v něčem jiném, než jen v “okupačním rozebírání” drobků na polorozbitém talíři.

Tomio Okamura touží po Hradě a minimálně do příštích voleb udělá cokoli, aby ochutnal božskou manu českých králů.