V Izraeli roste radikální nacionalismus, hlavním nástrojem nové vlády bude nadále strach i demagogie

Ještě před necelými deseti lety, v roce1993, byla izraelská společnost unavena uměle udržovanou válkou mezi diskriminovanými Palestinci a izraelskou vládou. Tehdejší premiér Rabin Yitzakh byl před vážným problémem. Sekularisté, pragmatici i mladí lidé toužili po změně, která by přinesla náznak normálnosti a prosperity. Poprvé se mezi lidmi objevil nový výraz: post-sionismus, který měl ukončit zbytečné násilí a napětí eskalující do špatného hospodářského vývoje. Jak je tomu dnes? Po nějakém post-sionismu není ani památky. Snad abychom jej hledali jako jehlu v kupce sena. Nejsou tu touhy po míru. Výsledky nových voleb v Izraeli mohou naopak celou situaci ještě mnohem více zhoršit. Současná koalice tvrdého práva spojená s praktikami krajní pravice  bude nahrazena ještě většími fanatiky židovských nacionalistů, kteří se zavázali v urychlení vypořádání se s otázkami palestinských území. 

Občanská hnutí po celou dobu volající po zániku izraelského politiky teroru a násilí budou nejspíš po těchto volbách upozaděna zájmům nových koaličních partnerů. Najednou se jako mávnutím kouzelného proutku v izraelské politice rozzářili dva ultrapravicoví extrémisté, Moše Feiglin z Likudu a Naftali Bennett z politické ultrapravicové strany Židovský domov.  Oba dva představují obrovské bezpečnostní riziko pro samotný Izrael. Přesto jejich sláva stoupá jako slunce nad rozpálenou krajinou.

Moše Feiglin z Likudu by se zajisté zalíbil českému prezidentskému kandidátovi Miloši Zemanovi. Je totiž také islamofob, který mimo jiné prohlásil nechutně rasistická provolání k Palestincům a státu Izrael: “Dva tisíce let Židé snili o židovském státu, nikoli demokratickém státu. Demokracie by měla sloužit hodnotám státu … Nemůžete učit opice mluvit a nemůžete učit Arab být demokratickými“.  Moše Feiglin protestoval v devadesátých letech proti Mírovým dohodám z Osla a je zakladatelem izraelské občanské neposlušnosti, které pořádalo protesty proti Oselským dohodám. Několikrát byl odsouzen za podněcování k veřejně prospěšným pracím. V březnu 2008 byl Feiglinovi dokonce zakázán britským ministrem zahraničí vstup do Spojeného království s odůvodněním, že by to nebylo prospěšné veřejnému zájmu.

Naftali Bennett z politické ultrapravicové strany Židovský domov je izraelským podnikatelem a politikem, který založil ultrapravicovou stranu Židovský domov a je jejím předsedou. Židovský domov získal popularitu a nyní má 80 000 členů. Na svědomí má také think thank Můj Izrael. Naftali Benet sloužil v elitních jednotkách Sajeret matkal a Maglan, kde se stal velitelem čety. Jako rezervista se nadále pravidelně účastní činnosti v armádě. Dosáhl hodnosti majora. Účastnil se Druhé libanonské války a po jejím skončení se stal ředitelem týmu Benjamina Netanjahua, kde působil v letech 2006 – 08. Mimo jiné řídil tým, který připravil Netanjahuovu reformu školství. Vedl také Netanjahuovu kampaň na předsednictví Likudu v srpnu 2007. Benet se v roce 2010 stal generálním ředitelem Rady židovských osad Judee, Samaří a Gazy a vedl kampaň proti zmrazení osad v roce 2010. V lednu 2012 se své funkce vzdal. V dubnu 2012 založil hnutí Izraelci, pomocí něhož hodlá prosadit centralistické provedení pravicového sionismu. Benet je také autorem tohoto výroku: “Když Arabové stále lezli po stromech, měli jsme židovský stát tady“.

Oba dva pánové jsou velkými islamofoby představujícími krajní pravici izraelské politiky. Jak je možné, že jejich nenávist získává na stále větší síle?  Popularita radikálů a jejich hrozných způsobů řešení je dána především demografií izraelské společnosti, která se nejvíce rozrostla od devadesátých let  dvacátého století. Náboženští nacionalisté, ultra-ortodoxně smýšlející lidé a přistěhovalci ze Sovětského svazu obohatili z dvou pětin dnešní izraelskou společnost. Populační boom nastal právě v těchto třech společenských skupinách Izraele. Ostatně, hovoří o tom také oficiální izraelské demografické statistiky.

Radikálně smýšlející lidé obohatili společnost, která nyní vítá krajně pravicová řešení.  V Izraeli existují občanská sdružení a občanské spolky odmítající ultrapravicové činy vlády, ale ty jsou uměle umlčovány pomocí policejních a vojenských zastrašování jejich členů. Naopak ultrapravicová cítění a nálady jsou oficiálními orgány podporována stále více. V Izraelcích roste pesimismus a cynismus. Tehdejší naděje Procesu z Osla byly zmařeny jednáními v americkém Camp Davidu v roce 2000. Tenkrát se nevyřešilo vůbec nic, a tak sionisté získali další munici k devastaci vlastní země a vlastního lidu.

Sionismus je tady i v roce 2013, kdy výsledky hlasování ve volbách naznačují na budoucí vývoj Izraele. Sionismus Benjamina Netanjahua a Naftali Bennetta má především kořeny v nekonečném strachu. Demagog doposud držící v rukou okovy premiérství bude nejspíš na svém postu pokračovat v dalším volebním období. Benjamin Netanjahu velmi dobře zná cenu strachu. Jeho politika se strachem neustále operuje. Strach je voodoo panenkou Likudu a dalších izraelských politických stran. Kdyby Netanjahu neměl Írán, musel by si jej vymyslet. Pomocí zlého, doslova satanského Íránu straší Netanjahu své spoluobčany.Íránská atomová bomba, palestinský teror a mezinárodní antisemitismus jsou hlavními strašáky současné i té budoucí izraelské vlády.

Netanjahu spolu se svými politickými přáteli kritizoval také kroky Bílého domu, který vyzýval zemi Davidovy hvězdy k mírnějšímu a smírnějšímu postoji vůči Palestině a Íránu. První slova, na která si demagog Netanjahu vzpomněl, bylo ujištění o vyřešení íránského problému. Netanjahu, Benett i Feiglin po celou dobu volební agitace přesvědčovali potenciální voliče o tom, že Izrael je trýzněnou osamocenou zemí v nepřátelském světě, kterému musí budoucí vláda všemi dostupnými prostředky čelit. Demagogickými žvásty se nemilí politici pokoušeli zlegitimizovat appartheid i rasismus v izraelské politice. Zkoušeli odehnat voličovy oči od dalších problémů Izraele. Jedním z nich jsou státem vyživovaní ortodoxní Židé a tím druhým problémem jsou vážné ekonomické a sociální potíže izraelské společnosti.

Důvěra občanů v politiku je na historickém minimu. Za posledních dvacet let privatizací a deregulací je Izrael nejméně rovnostářskou zemí západního světa. Chudoba, velké rozdíly mezi bohatými a chudými, zvyšující se ceny všeho možného, nejdražší podmínky bydlení, zvyšující se nezaměstnanost……to všechno vytváří obrovské napětí, které může v části obyvatel znamenat větší podporu a toleranci extrémismu, což je také vidět na výsledku současných izraelských voleb. Odchozí ministr zahraničních věcí Lieberman čelí obvinění z podvodu. Izraelská společnost je více roztříštěná, a tak hledá pomyslné lepidlo v agresivní formě nacionalismu. Izraelská politika stále více ohrožuje sebe sama a uměle v rozporu s mezinárodním právem podněcuje násilí na palestinských územích, kde Palestinec neznamená pro izraelské úřady skoro nic.

Izrael promítá svou nejistotu ven, kde se snaží hledat jednotu především v boji proti domnělému nepříteli, jakým je například Írán nebo kterýkoli jiný stát světa kritizující nezákonná jednání izraelské vlády. Izrael se již dávno snaží krýt rozkol ve společnosti pomocí válek proti Palestincům doprovázených nenávistí vůči všemu demokratickému.

Stále sílící nacionalismus ohrožuje také mír a bezpečnost na Blízkém východě. Zástupci ultraortodoxních Židů, kterým se také říká Charedim, usilují o šíření jejich víry na kohokoli dalšího, zatímco ostatní ultrapravicoví Židé vyprávějí o Velkém Izraeli, jehož ideály a rozlohu se snaží prosazovat a hájit. Ve jménu Velkého Izraele Netanjahu vytváří válečné konflikty, ve kterých ti ortodoxní nemusejí umírat, zatímco ti ostatní umírat mohou. Ortodoxní Židé nemusejí v Izraeli pracovat a nesmějí být v armádě, což vede k velkým rozkolům ve společnosti, která nechce Charedim nadále podporovat. Byl to především Ariel Šaron, který varoval před dosahováním Velkého Izraele za každou cenu. Jak všichni můžeme vidět, Benjamin Netanjahu coby šéf izraelské vlády Šarinova slova totálně ignoroval a zavedl Izrael do vážných, nejen hospodářských potíží.

Izraelský národ, který po generace trpěl v dávné historii pogromy a vypalováním synagog, nyní přihlíží k ničení Izraele samotného. Dopouští se na Palestincích stejného násilí, jaké kdysi bylo podnikáno na izraelském národě. Budoucí vláda bude chtít zahladit šrámy na jednotě Izraele, a tak zahájí mnohem větší míru násilí, mnohem více se budou v Izraeli pošlapávat lidská práva. Rozšiřování strachu a demagogie bude nadále pokračovat.