Může být vysvěcena osoba se zdravotním postižením?

Může být vysvěcena osoba se zdravotním postižením? Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením se stále snaží, aby lidé se zdravotním postižením mohli plně využívat svých práv v celém segmentu lidské společnosti. Tato Úmluva dává naději na důstojný život bez výrazných legislativních a společenských omezení. Jak je na tom katolická církev? Přistupuje stejně ke všem adeptům na kněžský stav? Kodex kanonického práva katolické církve zrušil některá omezení, která byla v církevních předpisech před rokem 1917. 

Podle tohoto Kodexu je konečné rozhodnutí o vysvěcení  ponecháno na biskupovi. Kánon 1029 Kodexu kanonického práva říká, že ke svěcení mohou být přijati ti, kdo:

mají podle moudrého úsudku vlastního biskupa
nebo příslušného vyššího představeného po
zvážení všech okolností neporušenou víru, jsou
vedeni čistým úmyslem, mají patřičné znalosti,
těší se dobré pověsti, jsou bezúhonných mravů,
osvědčeni ve ctnostech a mají i další tělesné a
duševní vlastnosti vhodné pro přijetí svěcení

Církev nechce působit podle slov biskupů diskriminačně, přitom mnohá ustanovení církve působí zcela jinak. Biskupové často na kněží pohlíží jako na vzor ve společnosti , a proto rozhodují o vysvěcení kněží individuálně podle zdravotního stavu jednotlivých adeptů. Zdravotní postižení může být překážkou pro vysvěcení. Samotní biskupové to bez problémů přiznávají. Hluchý, či němý kněží není pro církev žádné terno. Stejně tak by mohl být problém ve vozíčkáři nebo člověku, který má díky postižení zdeformované horní či dolní končetiny. Posuzuje církev možné kněží diskriminačně? Proč by měl vadit handicap rukou nebo nohou? Pokud by budoucí kněží nemohl mluvit, nebo pokud by neslyšel, mohlo by toto omezení být vážnou mezerou ve výkonu kněžských povinností. Zde je církevní požadavek zcela pochopitelný. Proč ale církev považuje možná postižení končetin za překážku v kněžské kariéře?

Biskup může požadovat po adeptovi na vysvěcení další psychiatrické či jiné lékařské nálezy, které biskupskému kléru dodají více informací o adeptově zdraví a jeho omezení. Má církev morální právo takové doklady požadovat? Copak Kristus dělil ovečky boží na ty “schopné a zdravé” a ty “neschopné a nezdravé”? A proč není církev stejně důsledná k psychologickým profilům jinak zdravých adeptů na vysvěcení? Stále vzrůstající počet pedofilů a dalších úchylných osob v církvi spíše dokazuje nedůslednost biskupa a jeho lidí při posuzování psychického zdraví kněžských adeptů. U zdravých lidí se na to kašle a u handicapovaných je církev mnohem důslednější? Proč jsou zdravotně postižení lidé Vatikánem chápáni jinak?

Vatikán si dává právo rozhodovat podle rozpoložení biskupa. Co když v církvi bude ibskup, který nesnáší zdravotně postižené a následkem svých antipatií zahájí diskriminaci všech zdravotně postižených adeptů bohosloví? Neexistují přesná pravidla, tudíž neexistuje právní nárok na ochranu před diskriminačními jednáními biskupa. Přesto všechno církev jako kafemlýnek dokolečka tvrdí, že takové chování církve není ani trochu diskriminační. Má v tomto církev pravdu?