Nečas by se měl po omluvě Němcům omluvit také Romům za jejich genocidu a rasovou segregaci

Omluva Petra nečase v Bavorsku za příkoří způsobené Němcům během jejich odsunu z Československa byla správná. Češi se v této době dopustili z pohledu dnešního práva válečných zločinů. Náckovské lágry se znovunaplnili Němci……někteří esesáci se dostali do služeb pozdější StB, v padesátých letech se podíleli na kriminalizaci nevinných odpůrců komunistické diktatury…….antisemitismus přežíval díky stalinskému etosu……k nenávisti k Němci se ten samý Němec poléval dehtem, mlátil se jako žito, okradl se o majetek bez ohledu na to, zda se za války něčím provinil nebo neprovinil……Minulé, ale také současné režimy  raději mlčí o temných stránkách národní historie. Odsun Němců byl generální mstou hlavně na nevinných. Československo spáhalo válečné zločiny, za které je třeba se omlouvat. Vinu nikdy nesmažeme. Mrtví neoživnou, zmrzačení nedostanou zpět své zdraví…… Tohle všechno je o slušnosti a převzetí zodpovědnosti za svou národní minulost, kterou český národ má

Omluva Petra Nečase nesměřovala extrémistickým sudeťáckým hnutím. Nesměřovala nelidským spolkům, které parazitují na jedné velmi bolestivé a nešťastné etapě národní minulosti. Omluva Petra Nečase směřovala lidem, nikoli organizacím, se kterými česká politická reprezentace tak nějak hraje slovní přestřelky velikosti té nejmenší vši. Hádat se o to, kdo kdy spáchal větší příkoří…..to je mimo veškerou lidskou slušnost. Politická vražda bude vždy politickou vraždou, ať ji spáchá nácek nebo komunista.

Je zodpovědné přiznat vlastní chyby. Je zodpovědné omlouvat se za násilí páchaná na neproviněných. Koncentrační tábory byly plné Němců odmítajících nacismus, přesto se tehdejší politická honorace rozhodla přiživovat všeobecnou nenávist proti “okupantovi”. Co na tom, že většina Němců byla také občany Československa….je to podobné, jako když Američané dávali během války do lágrů Japonce a stavěli je do pozice podřadných. Do stejné pozice spadali v Československu také ti Němci, kteří nebyli výhodní pro pozdější poúnorový režim a směli zůstat.

Jsou tu dávno, pradávno mezistátní dohody mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Tyto smlouvy společně s Listinou základních práv a svobod  dávno způsobily vyhaslost tzv. Benešových dekretů, které pouze zlegalizovaly páchané násilí a příkoří mající na svědomí ztrátu bezmála 200 000 lidí z povrchu zemského. Tito pohřešovaní z vysidlovací mánie Benešova “akčního plánu vyčištění státu” nebyli do dnešních dnů nalezeni. Nejspíš byli vystříleni v lesích. Nejspíš byli nestatečnými “mstiteli” zavražděni jako podřadní psi v situaci, kdy bylo politicky správné zabít Němce. Komunistická strana Československa tehdy jednohlasně s Benešem razila heslo: “mrtvý Němec, dobrý Němec”, a podle toho hesla byla také utvářena politika prvních poválečných měsíců a let.

Masarykovské Československo mělo obecně potíže s minoritami. Viz. potíže v maďarskou minoritou, které nejednou vyústily v ozbrojený střet mezi československou armádou a extrémistickými nacionalisty Maďarů. Minority sice měly do jisté míra práva, ale ve skutečnosti neexistoval princip a systém, který by tato práva zajišťoval. Prvorepubliková éra je často idelizovaná, přitom První republika představovala období silných sociálních i národnostních napětí. Představovala také sekvenci protilidských zákonů, které v pozdějším kratičkém období Druhé republiky znamenaly cestu k fašizaci společnosti. Masarykovská politika zkoušela oživit středověkou totalitární Evropu, když vydala v roce 1927 zákon o potulných cikánech, který de facto zahájil cestu k české verzi xenofobie a nesnášenlivosti tolerované státem namířené proti romskému etniku v československé a později české společnosti.

Poválečné zděšení nad průmyslový pojetím vyvražďování Židů zastínilo problém ke vztahu k Romům. Jakoby cikánský holocaust neexistoval. V západní Evropě dochází k uvědomění si ckánského holocaustu  až v šedesátých letech dvacátého století, kdy dochází k přetváření společnosti. V roce 1970 ukončuje činnost bavorský Nachrichtendienst in Bezug auf die Zigeuner z roku 1899, ve stejném roce je ve Francii zrušen carnet anthropométrique, osobní průkaz zavedený pro Cikány 1912, v roce 1973 končí švýcarský program Pro Juventute z roku 1926 a švýcarská vláda se za něj Cikánům omlouvá. Postavení národnostních menšin se stalo prubířským kamenem rozvoje západních demokracií a je třeba zdůraznit, že v Evropě etnické konflikty prakticky vymizely. Tedy až na malé výjimky jakými byla vždy nacionálně smýšlející Jugoslávie, Baskicko, Jižní Tyroly nebo jižní Slovensko.

Československo se k minoritám postavilo po svém a zahájilo segregaci minorit do ghett, podporovalo rasismus a xenofobní nálady ve společnosti. Československo se dopustilo na Romech národnostní genocidy. Dopustilo se jí během Druhé světové války, dopustilo se jí ale také v celém více jak čtyřicetiletém cyklu vlády Komunistické strany Československa. Premiér Petr Nečas by se tak měl také omluvit také za genocidu Romů, ke které československá vláda začátkem sedmdesátých letech sáhla.

V letech 1970 – 1990 sterilizovala československá vláda romské ženy programově jako součást politiky, jejímž cílem bylo snížit “vysokou, nezdravou” porodnost romských žen. Tuto politiku odsoudila československá disidentská iniciativa Charta 77 a koncem osmdesátých let byla rozsáhlým způsobem zdokumentována disidenty Zbyňkem Andršem a Rubenem Pellarem v dokumentu “Zpráva o zkoumání problematiky pohlavní sterilizace Romů v Československu”. Organizace Human Rights Watch se zabývala touto otázkou v podrobné zprávě o situaci Romů v Československu, vydané v roce 1992: Zpráva dospěla k závěru, že tato praxe byla ukončena v polovině devadesátých let. Oficiální činitelé vyvíjeli nátlak na romské ženy, aby se nechaly sterilizovat, včetně využívání finančních pobídek anebo hrozeb, že jim budou odepřeny sociální dávky. O roku 1988 vláda používá oficiálně finanční kompenzace za to, pokud Romka podstoupí sterilizaci.

 článek II. Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia říká toto:

V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit 
úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

  1.  usmrcení příslušníků takové skupiny; 
  2. způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; 
  3.  úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné  nebo částečné fysické zničení; 
  4. opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; 
  5. násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.”

Z tohoto mezinárodního dokumentu vyplývá, že se Československo dopustilo na Romech genocidy, za kterou by se nástupnická vláda Petra Nečase měla taktéž omluvit. Jednání Československa nebylo lidské a již v té době odporovalo mezinárodnímu právu, k jehož dodržování se to stejné Československo zavázalo.

Československo zklamalo na poli humanity. Za Druhé republiky stavělo pracovní lágry pro Romy. 6. února 1939 požaduje předseda vlády Beran pracovní tábory pro cikánské rodiny a další potulné osoby a 2. března vládním nařízením č. 72/1939 tábory pro osoby štítící se práce zřizuje. Prvními vězni takových lágrů jsou jen zčásti Cikáni, kteří zde za velmi nelidských podmínek pracovali například v kamenolomu a na stavbě dálnice Plzeň – Ostrava. Válka skončila, ale postoj československých úřadů vůči Romům byl nadále rasistickým.

V roce 1945 dokonce doporučuje Zemský národní výbor v Praze soustředit Romy do pracovních táborů s přísnou kázní a zvláštním řádem, ministerstvo sociální péče připravuje návrh na shromáždění Romů do sběrných středisek za účelem převýchovy a zřízení rodinných cikánských táborů pro nenapravitelné asociály. Romům je zakazován vstup do řady měst a oblastí, z dalších jsou vystěhováváni, v zimě 1946/47 jsou z některých míst Čech, Moravy a Slezska odsunuti zpět na Slovensko. Vyhláška ministerstva vnitra z července 1947 provádí nový “soupis potulných cikánů a jiných tuláků práce se štítících”.  Rasismus a rasová segregace s podporou státu a státních orgánů pokračuje v plných obrátkách.

V roce 1958 je přijat nový zákon č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob, který kočování trestá vězením a zároveň dříve kočovným osobám přislibuje všestrannou pomoc. Ta všestranná pomoc je prováděna napříkla v roce 1959 pomocí policeních razií, během nichž dochází k dalšímu soupisu kočovných a polokočovných osob. Sejímají se otisky prstů, pořizují se záznamy o “cikánském původu” do matričních záznamů, do občanek se začíná uvádět etnický původ. Komunistický režim zahájil rasovou profilaci, po které dnes toužebně sténá například předseda Strany svobodných občanů Petr Mach.

Československo začalo prosazovat diskriminační politiku. V roce 1965 je zřízen Vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva a jeho pozornost se zaměřuje především na “likvidaci nežádoucích soustředění cikánských ulic, osad a čtvrtí.” Komunistický režim zahájil vedle rasové diskriminace hlavně asimilační politiku, ve které měl romský národ zaniknout. Nešlo o cestu sloužící ke společnému soužití. Velká Praha diktovala jak mají Romové žít. To je období traumat, ze kterého čerpají také romští extremističtí aktivisté.

Romové byli nuceni žít podle představ majority a to i za cenu násilí a degradace romského etnika na nejnižší možnou společenskou úroveň. Romové jsou částečně vysidlováni do míst jako je mostecký Chanov. Vytvářejí se další městská ghetta, která se díky sociálním nejistotám stávají dějištěm bezpráví. Děti Romů jsou strkáni do zvláštních škol a jsou předem na základě rasové předpojatosti považovány za méněcenné. Opět se vše děje za podpory státu.

Československo a Česká republika má mnoho černých puntíků na své historii. Vedle genocidy Němců prováděla genocidu Romů. Prováděla rovněž segregační politiku, ve které mělo dojít k likvidaci romského národa. Toto je neomluvitelné a Česká republika by měla přijmout faktickou morální zodpovědnost za páchané příkoří. Po zcela správné omluvě Němcům za poválečnou genocidu, by se premiér české vlády měl omluvit všem Romům za státem organizovanou genocidu Romů a jejich následnou rasovou segregaci ve společnosti.