Státy EU diskriminují zdravotně postižené žadatele o občanství

Státy Evropské unie odmítají přidělovat občanství přistěhovalcům se zdravotním postižením. Dochází tak často k tragikomickým situacím, kdy zdravotně postižené děti přistěhovalců nedostanou státní občanství svých rodičů, kteří v zemi žijí třeba tři nebo čtyři roky. Maminka i otec jsou například Italy, ale jejich zdravotně postižený syn či dcera je bez jakéhokoli občanství. Downův syndrom tak může být překážkou v úplném začlenění do nové vlasti rodičů. Proč je jiný přístup k nepostiženým a postiženým dětem přistěhovalců? Udělení občanství je otázkou vnitrostátní politiky každého členského státu Unie. Oficiálně neexistují zvláštní předpisy a zákony pro zdravotně postižené žadatele o občanství, ale v reálném, nepapírovém světě existují vnitroúřední nařízení, podle kterých mají být znevýhodňovány osoby se zdravotním postižením. 

Itálie i Španělsko považují zdravotní postižení za překážku ve získání občanství. Právní předpisy těchto dvou států EU neberou v úvahu základní pavidla lidsky přívětivé společnosti. Zkrátka, lidé s tělesnými či duševními omezeními nemohou splňovat některé podmínky pro udělení občanství. Velkou překážkou v obou jihoevropských státech je podmínka zaměstnání. Zdravotně postižený člověk nemůže být plně adaptován na pracovní trh Itálie nebo Španělska. Nedovoluje mu to nemoc, která takového člověka omezuje na jeho základních občanských právech. Máte Downův syndrom, jste vozíčkář, jste nevidomý a nemůžete pracovat? V tom případě máte ve Španělsku a Itálii velký problém. Nedostanete vůli vašemu handicapu zdejší občanství. Co na tom, že pracovat nemůžete kvůli neovlivnitelným faktorům.

Podobná situace panuje také ve Francii, kde na základě rozsudku Státní rady, je možné odmítnout žádost o občanství přistěhovalci se zdravotním postižením. Španělsko, Itálie i Francie tak porušují článek 18 Úmluvy OSN o právech zdravotně postižených osob. Většina států Evropy tuto Úmluvu ratifikovala a většina z evropských států má s dodržováním tohoto mezinárodního dokumentu problémy.

Podobně se chová také Rakousko, které odmítá udělování zdravotně postiženým přistěhovalcům, protože tito lidé nejsou ve většině případů schopni prokázat svou finanční nezávislost na státu. Zdravotně postižený člověk nemůže v mnoha případech pracovat jako ti tzv. zdraví lidé, potřebuje speciální pracovní podmínky, na jejichž zřízení nemá dostatečnou výši financí. Tyto okolnosti nesmějí být překážkou v udělování občanství zdravotně postiženým žadatelům. Ostatně, to si také uvědomuje rakouský Ústavní soud, který zkoumá některá odmítnutí o udělení občanství. Rakousko se staví do role ochránce práv, a přesto užívá diskriminačních pravidel, pole kterých jsou lidé s handicapem stavěni na duhou kolej?

 Státy Evropské unie nemohou veřejně pošlapávat dokumenty OSN, k jejichž dodržování se samy zavázaly. V mnoha jiných zemích Evropy státy zcela veřejně sáhly k diskriminačním pravidlům při udělování občanství zdravotně postiženým přistěhovalcům. Jednou z těchto zemí je Německo. Tento největší stát starého kontinentu nemá žádné federální zákony zvlášť vytvořené pro přistěhovalce se zdravotním postižením, přesto Německo požaduje v rozporu s mezinárodním právem po žadatelích o občanství zdravotní testy, včetně testu jazykové dovednosti. 

Velká Británie Jako jedna z mála zemí přistupuje ke zdravotně postiženým přistěhovalcům s větším pochopením. Místní UK Border Agency, která zpracovává jednotlivé žádosti o udělení občanství, vydala pokyny, podle kterých jsou lidé se zdravotním postižením osvobozeni od jazykových a a dalších znalostních testů nutných k udělení občanství. Podobný postup zvolilo také Holandsko, které v letech 2005 – 2009 osvobodilo od jazykových  a dalších nutných testů nutných k udělení občanství na 3 800 zdravotně postižených žadatelů o občanství.

Osvobozování zdravotně postižených žadatelů o občanství od jednotlivých striktně stanovených požadavků státu je správným směrem, protože existují duševní i tělesná postižení nedovolující splnění striktně stanovených pravidel. Lidé s handicapem nemohou být znevýhodňováni za něco, za co ani nemohou. Nikdo z nich si nevybral zdravotní postižení. Tito lidé by chtěli být také zdravými. Bohužel, osud k nim nebyl přívětivý, a tak další následná trestání za omezení jsou nejen nelidská, ale zároveň z pohledu mezinárodního práva protizákonná. Národní normy jednotlivých států Evropské unie nemohou ignorovat nebo dokonce porušovat úmluvy, ke kterým se jednotlivé členské státy předem před několika lety zavázaly.