Zemanova inaugurace je možným začátkem k destabilizaci ústavního pořádku

Miloš Zeman pojmenoval tři nepřátele národa, se kterými tak trochu koketuje. Kmotrovská mafie a nenáviděná média, včetně ultranacionální rétoriky, posloužili novému prezidentu k jeho vysněnému cíli. Den, kdy by měla být na nejvyšší úrovni česká národní státnost, se stal dnem lháře, a politické dekadence, ve které se snad i ten T.G.M. musí otáčet  ve svém hrobě. Miloš Zeman stojí proti nacionalismu, proto také ke své slávě použil nacionální lži o Benešových dekretech a vyhnání Němců z tehdejšího Československa. Miloš Zeman není nacionálně laděný, a proto také s boží pomocí přijímá vládu nad lidem od boha ve zlatem vykládané místnosti chrámu svatého Víta. Tento prezident tolik připomínající Husáka nebo stařičkého otce československého socialismu, Klementa Gottwalda, bude vládnout dolním deseti milionům. Česká státnost a národní dekadence tak nějak připomíná repliku masarykovského songu o polámaném kolečku, ve kterém obyčejný občan státu nenalézá prezidentské pochopení.

Tomáš Garique Masaryk umožnil přechod z mocnářství k demokratické československé republice, která ve skutečnosti až zas tak demokratickou nebyla, a která měla především problémy s řešením otázky národnostních menšin. Prezident Miloš Zeman využívá monologu u sochy T.G.M., aby národu oznámil své neskonalé úsilí na změně Ústavy České republiky. Během pěti let učiní tuto republiku spokojenější ke spokojenosti nového vládce státu a jeho kmotrovských bratříčků, kteří jej možná z daleké Rusi podporovali při jeho cestě za politickým snem. Nyní nastane období, ve kterém se prezident republiky bude revanžovat svým donátorům. Místo českých vlajek je tak po náměstí vidět jen trikolóry Zemanovců zmítající se v podivné křeči rádoby demokratizující činnosti nového prezidenta republiky.

Ústava se stane obětí jednoho z levicových gigantů. Jeden nacionalista a rasista odešel, aby následně přichvátal nacionalista a rasista druhý. Prezident republiky přislíbil národu změny Ústavy, ve kterém posílí své politické postavení. Za pět let možná díky politickému vlezdoprdelkovství poslanců a senátorů získáme nový dárek. Neprezidentská republika se přemění v republiku prezidentskou, ve které prezident převezme nový stupeň moci.

Zeman se bude navracet k Masarykovským myšlenkám, i když Masaryk sám během svého mandátu třináctkrát provedl dnes tolik kritizované amnestie. Masaryk si uvědomoval, že v zemi musí být něco co přesahuje politický život a vědomě se snažil, aby prezidentský úřad byl konstruován s rezidui mocnářsého panovníka. Tento svůj postoj dával Masaryk najevo každý den například polovojenským oděvem a jízdou na koni. Tehdy byla transformační doba, která potřebovala pevný přesahující bod. Zeman poslouží k destrukci přímého přesahujícího bodu, což může prezidentský úřad devalvovat k mnohem horším stavům. Prezidentská moc nebyla tehdy založena na prezidentském systému, o jakém nyní Zeman hovoří. Přímo volená hlava státu si uvolní ruce od amnestie, aby získal prázdné ruce k jiným aktům zasahujícím do běžné politiky. Prezident republiky tak národu v přímém přenosu slíbil ohýbání Ústavy k obrazu svému.

Prezident Masaryk porušoval svým chováním tehdejší demokracii a nadržoval médiím, kterým přednostně dával najevo svou náklonnost. Má být tento styl vlády vzorem pro Miloše Zemana? Masaryk posiloval svou přesahující roli císařskými prvky. Zeman je nechce používat a přesto chce zastávat stejnou a možná větší moc v zemi? Kult Masaryka využívá dekadence svobody k dekadenci existence národa. Prezidentský úřad má být neutrálním polem pro dialog, ve kterém se prezident mění v moderátora. Nerozdělující Zeman rozděluje najednou společnost na pozitivní a negativní deviace, ve kterých vládce lidu z vůle Boha zavládne všem s dobrou deviací. Proto se bude rozdávat mnoho státních vyznamenání, namísto aby se vytvářela politika  ulehčující život těm s pozitivní deviací. Miloš Zeman také rozděluje politické přeběhlíky na dobré a špatné, a proto byla Zemanova politika minulosti spíše politikou rozkrádající než darující.

Miloš Zeman chce působit na média. Toto působení může být pro celou demokracii velmi nebezpečné. Socialistický prezident hodlá bojovat proti kmotrovským mafiím, a přitom se Zeman pyšnil s panem Nejedlým, který představuje spojku mezi Kremlem a českým národním prostředí. Média jsou pro Zemana zlem, ve kterém jako Masaryk dělí novináře na kompetentní a nekompetentní. Bude znamenat tento přesun zvýšení nesvobody novinářské obce? Jediný bod, za který hosté inaugurace zatleskali, byl bod hovořící o médiích jako o zlu. Zeman chce být prezidentem sjednotitelem, ale přitom sám hovoří v cyklu nesjednocování a rozdělování společnosti na zlé a dobré.

Slečna Kateřina přejala roli paní prezidentové, proto snad působila jako žačka kungfu. Žluťoučké oblečení vyčnívající z davu signalizovalo důležitost nové paní prezidentové v celém systému prezidentské hierarchie, ve které je skutečná paní Zemanová jen paní Colombovou dokazující svůj módní nevkus. Zeman založil svou kariéru prezidenta na mýtu, který ve skutečnosti plní roli skořápky bez jakékoli náplně. Ideály humanismu se ztrácejí v ideálech moci dokazující ideály (ne)umění vládnout. Komunisté chtějí prosazovat socialismus, i když prosazování socialismu je v rozporu s ústavním pořádkem státu. Příští rok je supervolebním rokem, ve kterém se veřejnost dozví jak je to s přístupem socialismu k nejvyšší moci ve státě. Pokud Zeman svolí, budou na postech ministrů třeba i hybatelé socialistické politiky. Spoustu lidí bude vykládat za levicovou politiku to, co vyjde z Hradu a z  úst Miloše Zemana, který by se raději  měl pokusit o roli nadstranického prezidenta.

Je naivní domýšlet se, že k takové roli prezidenta sáhne. Prezident Miloš Zeman se nevyjádřil k tomu, co je prezidentská funkce. Pouze v jediném bodu se přiblížil k roli prezidenta, když hovořil o roli moderátorské a nikoli soudcovské. Celý zbytek inauguračního projevu se de facto blížil premiérskému proslovu k sedícím senátorům a poslancům Parlamentu České republiky. Zeman začíná odkazem na opoziční smlouvu, ve které ukazuje na svou sjednotitelskou roli. Zeman se tak snaží o rehabilitaci svých politických činů. Prezidentská kampaň byla reminiscencí na doby minulé, ve kterých prezidentský kandidát odmítá překonávat hranice minulosti. Minulost opozičních smluv by měla být uzavřena, ale je stále živá a nachází se na operačním sále Zemanovských ideologií.

Bohuslav Sobotka se následně docela naivně staví do role silného socana, který tak jako Zeman v devadesátých letech objížděl menší strany a vyzýval je k rozpuštění. Zemanovci jsou ve světle růžového sadu nepřáteli ČSSD. Existence prezidentských Zemanovců totiž ohrožuje patřičnou sílu oranžových, a proto také Sobotka vystupuje jako obrovský vůdce odmítající Zemanovce v případě vyhraných voleb. Miloš Zeman si je vědom tohoto sporu, a tak proto kdysi vzkázal národu svou ideu o dvou velkých politických blocích levičáků a pravičáků, ve kterých Zemanovci mohou získat mnohem víc než dnes. Je zajímavé, jak média najednou mlčí o majetkových prohřešcích Zemanovců a je zajímavé, jak média najednou mlčí o kmotrovských stycích Miloše Zemana s Nejedlým a dalšími kmotry současnosti i minulosti.

Nový prezident použije metodu brainwashingu, pomocí kterého chce prokázat svou činnost. Zeman hovoří o boji za dolních deset milionů, a  přitom si rád zatleská s těmi třemisty horními. Zeman označí média a novináře za ostrůvky negativní deviace a horní třístovka politiků zatleská a povýší boj proti médiím na ještě vyšší level. Je zajímavé, že se nikdo z politiků v televizních rozhovorech nezmínil o boji proti neonacistickým bojůvkám, který je v tomto státě víc než potřeba. Miloš Zeman, i když nemá zákonodárnou iniciativu, sáhne jako kouzelní Fokustón k již zmiňované formě brainwashingu. Začne poslancům a senátorům vymývat mozky. Bude vymývat mozky podle Čapkových definic. Příznivci levice tak budou žasnout, zatímco stejná společnost bude skuhrat nad nešťastným přerodem pseudodemokracie do stavu prezidentské republiky.

Zeman rád užívá toposů, pomocí kterých se snaží přiblížit k ideálům svých příznivců. V Zemanově paměti zůstávají selektivní informace, ve kterých užívá umění demagogie polemického dialogu. Kam poklesla česká společnost, když tleská slovům o zlých médiích a nezajímá se o boj proti neonacistických bojůvek? Česká republika zažije možnou dekadenci Ústavního soudu, ve kterém dojde k následné dekadenci české ústavy. Miloš Zeman musí jmenovat téměř všechny soudce Ústavního soudu. Jak bude Zeman jednat? Nejspíš využije své moci a příležitosti, ve které zapláče republika jako taková.

SDÍLET