Na Balkáně kvete nacionalismus, neonacismus a extrémismus v plné své ohavnosti

“Kosovo je srbské”, jak se to nádherně poslouchá. Dokonce český poslanec z řad sociálních demokratů, Jaroslav Foldyna, zastává stejnou rétoriku nacionálního pnutí na Balkáně. Jak moc se liší slova českého poslance od slov srbských nacionalistů? Můžeme si o vzniku Kosova myslet cokoli, ale je správné svým vystupováním podporovat novou vlnu ultranacionalismu, ze které se jako nový střelný prach rekrutují neonacisté a náboženští fanatici? Je to právě náboženský, či etnický fanatismus, který spouští stavidla pro neonacismus. Podívejme se například na Zlatý úsvit v Řecku. Tam díky klesající ekonomické úrovni vzrůstá rasismus ruku v ruce s fyzickými útoky na migranty žijící v kolébce evropské vzdělanosti. 

V samotném Srbsku se formují nové skupiny ultranacionalistů navazujících na odkaz rasově čisté společnosti, ve které jsou překážkou všichni odlišní lidé ve společnosti. Za “srbské Kosovo” tak na ulicích Bělehradu demonstrují novodobí holohlavci odění nejen do černých neslušivých kanad. Často na setkáních bělehradských radikálů zaznívají hesla o Velkém Srbsku plném rasistických zákonů odporujících zásadám demokratické společnosti.

Nové, dokonce i takzvaně tradiční extrémistické organizace se stávají na Balkáně stále více aktivnější v prosazování svých programů. Hledají příležitosti k zapojení se do celostátní nebo regionální politiky. K dispozici novodobí radikálové mají moderní komunikační kanály, kterými jsou také Facebook a Twitter. Neonáckové, ultranacionalisté, či islamofobové nebo naopak islámští radikálové se domlouvají na budoucích akcích záškodničení, nebo na dalších přepadávání odpůrců toho či onoho tábora.

V Kosovu vznikají například nová islamizující hnutí jako Bashkohu, Forumi nebo Paqia Studentore, která nejsou přímo pro stabilitu Kosova nebezpečím, ale mohou být více politicky aktivními, a to by se novému státu vůbec nemuselo vyplatit. Tyto organizace islamistů se za víru pouze skrývají a zavdávají tak nový důvod islamofobním náladám například v sousedním Srbsku. Podobně se na srbské straně vytvářejí extrémní uskupení katolických maniaků, kteří útočí proti všemu islámskému v regionu. Nejsou o nic lepšími ani horšími jako muslimští radikálové.

Balkán je nebezpečný v růstu jak křesťanského, tak islámského radikalismu. Jedni s křížem v ruce skrývající se za nejčistší úmysly Krista by nejraději přepsali minulost Balkánu jen proto, aby vytvořili čistě katolickou představu jejich států. Klidně by za tímto účelem sáhli k násilí, což se bohužel v tomto regionu stalo již několikrát za posledních dvacet let. Zatímco ti druzí  s odkazem na pravidla neislámského wahhábismu by nejraději všechno zakázali. Obě dvě verze náboženského radikalismu jsou špatné. Bohužel se také oběma verzím nenávisti začíná v nejvýbušnějším regionu Evropy dařit.

Vláda i občané balkánských zemí by k projevům podobných radikalismů měli být velmi obezřetní a měli by je absolutně odmítat. Podobné je to s extrémismem etnické povahy, kdy jsou přistěhovalci a cizinci neonacistickými zvrhlíky šikanováni. K tomu šikanování dochází také ze strany srbských nosičů srbských symbolů státu. Zatímco se veřejně promenádují ulicemi se státními symboly překypujícími národní hrdostí, v tom samém okamžiku kopají do jinak odlišných. Ještě včera ten týpek vydávající se za ochránce srbského, kopal o staré babičky rumunských nebo makedonských přistěhovalců.

Podobní šmejdi z Balkánu navštívili také Českou republiku ku příležitosti demonstrací před prosrbskými demonstracemi v Praze, kterým tak nonšalantně vévodil pan poslanec Foldyna. Na takových demonstracích se mimo jiné také vyřádili neonáckové z omladiny Vandasova seskupení hloupých…..dokonce se někteří z jejich výtečníků nechali zvěčnit na českých webech oslavujících srbský ultranacionalismus.

Noví extrémisté na Balkáně těží z etnické rozmanitosti, ve které vyvolávají nové nenávistné nálady. To je velmi nebezpečné. Pokud by se ve velkém podařilo extrémistickým organizacím přesvědčit občany o tom, že jsou “schopni” řešit problémy, a to nejen za pomoci nacionalistické rétoriky, mohli by se stát klíčovými hráči v utváření politického vývoje v balkánském regionu.  Což by vyvolalo s největší pravděpodobností další etnicky a nábožensky motivované ozbrojené konflikty.

Jeden z nejsilnějších balkánských nacionalismů je právě v Srbsku, které projevovalo pokaždé nacionalizující tendence. Tyto tendence byly významně i ve společnosti posíleny vznikem Kosova, a tak se rasisté a náboženští extrémisté vydávají za ochránce srbského státu, o který jim jde vždy až na konec. V Albánii díky arabskému jaru došlo k oživení islámských hnutí, ve kterém jako fénix z popela povstalo díky egyptským událostem známé Muslimské bratrstvo. To získává v této zemi  a v přilehlých územích sousedících s Albánií svůj vliv. Ten je zaviněn především neschopností státní moci, rozsáhlou korupcí a následnou hospodářskou krizi, kterou Albánie v současnosti trpí. Stát je neschopný, a tak kvete extrémismus jako máky jarní louce.

K mírně podobným událostem dochází také v České republice, kde díky neschopnosti státní správy a policejních složek vzrůstá díky zhoršující se sociální a ekonomické situace ve společnosti extrémismus, ze kterého v ČR těží například Národní odpor, Dělnická strana sociální spravedlnosti, Svobodní občané, Svaz komunistické mládeže a řada dalších promotérů nedemokracie v Česku.

Někteří takzvaní tradiční extrémisté se na Balkáně proměnili a dostali se k moci. V Kosovu je to například Kosovská osvobozenecká armáda. Z hdlořezů a obchodníků s drogami se stali členové kosovské vlády. Dokonce odnož těchto vrahů minulosti je v Makedonii součástí vládní koalice. Podobně je tomu v Srbsku, kde se političtí podporovatelé radikalismu takzvaně zreformovali, vytvořili si novou partaj a následně se dostali k moci. Tito srbští radikálové, kteří se dnes tváří před médii jako ovečky boží, se často podílejí na vyvolávání nacionálních nálad v zemi a živí ultranacionalistickou rétoriku o ukradeném Kosovu a nebezpečných cizincích pro životy Srbů.

Tradiční etnický nacionalismus ve spojení s převelikou mírou šovinismu je odnepaměti na Balkáně živnou půdou pro snahu překreslování hranic a provádění etnických čistek. Tyto choutky jsou stále živé a hlavně životaschopné. Viz. například snahy Srbů, ale třeba i Černohorců a dalších republik a etnik v regionu Balkánu. Tradiční verze nacionalismu se ze svého komatu probudily hlavně díky klesajícímu dozoru Evropské unie a NATA.

 Stále více balkánských politiků během volebních kampaní, ale také stále častěji v průběhu jejich mandátu používají šovinistickou rétoriku, která je posléze díky populismu dostane do křesel vysoce postavených poslanců, senátorů, nebo místních  zastupitelů. V tomto ohledu jsou asi všichni politici v Evropě stejní. Používají demagogií, aby dosáhli svých cílů. Viz. například vysoce nacionalistická kampaň “nic než národ” v podání nového českého prezidenta Miloše Zemana.  Jen pro spravedlnost by se slušelo uvést, že k podobné nacionalizující rétorice nemá daleko ani nejznámější politický zastánce Kosova Srbsku, Jaroslav Foldyna. Viz. jeho vystoupení v severočeském městě, kde v triku ČSSD spíše rozdmýchával a připravoval půdu pro Vandasovu eskadru pomatenců, než aby působil jako uklidňující prvek v rozburáceném moři emocí.

V dobách vážného hospodářského poklesu se voliči mohou mnohem rychleji a vstřícněji obracet k rychlým “nápravným” řešením obsahujícím často rasistické a nelidské nástroje “nápravy”. Viz například Řecko a  18 nácků ze Zlatého úsvitu. V Srbsku byly extrémní pravicové skupiny v politice od začátku roku 1990. To byl také jeden z důvodů, proč došlo ke krvavým střetům na Balkáně.

Pravicový extrémismus v Srbsku dnes sdílí základní charakteristiky evropské radikální pravice, na kterou  jsou vázány prvky společensko-politické krize a etnických konfliktů bývalé Jugoslávie roku 1990.

Největšími ultrapravicovými  organizacemi v Srbsku jsou Obraz, Nacionalni stroj, Dveri a SNP Nasi 1389. Ústavní soud zakázal Obraz i Nacionalni stroj, ale dva další neonáckovské subjekty ponechal žít dál. Dveri a SNP Nasi 1389 jsou dokonce legitimními politickými aktéry a podílejí se dokonce na účasti v nejvyšších místech regionální politiky. A to je velmi nebezpečné. Tyto strany představují v Srbsku vážnou hrozbu pro lidská práva a demokracii, protože jejich mantrou je používání násilí. 

Vliv a moc těchto  nácovských straniček je nejlépe vidět na tom, jak státní instituce vnímají tyto radikály a jak s nimi zachází.  Trestní řízení proti členům těchto organizací jsou velmi pomalá a neefektivní, a politici se vyhýbají otevřenému odsouzení pravicového extrémismu. Dokonce někteří politici na Balkánu spolupracují s extrémně pravicovým organizacemi na regionální úrovni je tato praxe na Balkánu stále častější. Náckovská uskupení tak dostávají pomocí politiků stále většího morálního posvěcení a rasismus s dalšími hodnotami extrémismu se stávají běžným koloritem regionální politiky, a to se poté také odráží na celém Balkánu ve větší míře násilí namířeném hlavně proti nepřátelům extrémního vyznání. Lidskoprávní aktivisté dokonce poukazují na trend Srbska, kde vládní strany cíleně využívají extrémisty k “boji” proti Kosovu. Některé konflikty ultranacionalistů jsou tak podle ochránců lidských práv vyvolány na “zakázku” srbské vlády či vládních stran.

Extremistické organizace jsou mnohem pružnější a přizpůsobivější, proto je pro jednotlivé balkánské státy složité proti nim zasáhnout. Navíc některé vládní strany nebo velmi vlivní předsedové balkánských partají s takovými stranami spolupracují. A proto také nacionalismus a extrémismus společně s neonacismem na Balkáně kvete v plné své ohavnosti.