Sociálně vyloučené oblasti rostou díky asociálním podnikavcům

Sociální situace se v České republice zhoršuje. Vláda společně s opozičními politiky zapomněla na základní poslání státu a vydává chudé, tak jako senátor Okamura, za parazitické tvory, ke kterým by stát neměl být až tak moc štědrý. Co na tom, že lidé v sociálně ohrožených oblastech nemají ani na základní prostředky nutné k životu. Najednou se rozděluje společnost na ty politicky přijatelné a ty méněcenné. 

Otevírá se náruč podnikání na úkor nejohroženějších. Političtí supi se společně s vykutálenými podnikateli živí na smetišti chudoby. Vznikají předražené ubytovny, mnohdy svou výší nájemného připomínající ty nejdražší hotelové apartmány pražského Hiltonu. Ghetta sociálně vyloučených oblastí se rozrůstají jako houby po dešti.

Po komunistickém šílenství umísťování Romů a sociálně slabých spoluobčanů na jedno místo nastává v “demokratickém” Česku nové období. Státem organizovaná segregace je doplňovaná segregací za pomoci “podnikatelských” plánů. Majitel domu z dálky i zblízka připomínající tisíciletou zříceninu hradu přeci nechce nic jiného, než pomoci chudým spoluobčanům. Proto si také inkasuje za jednu malinkou místnost deset tisíc. Rodina s dětmi bez přístřeší ráda zaplatí za nehygienicky vyhovující střechu nad hlavou.

Co jiného jí zbývá, pokud nechce maminka tří dětí přijít o své potomky, musí vzít za vděk asociálních choutek pana majitele. Buď taková máma přijme nevyhovující bydlení, nebo přijde o své děti. V České republice jsou často děti sociálními pracovnicemi v rozporu s mezinárodním právem odebírány právě kvůli ekonomické situaci jejich rodičů. Jaké má podnikatel parazitující na sociálně ohrožených lidech srdce? Spí se mu hezky a bez výčitek? Podnikatelský záměr se vydařil. Opět se nějaký hlupák našel a byl natolik chudý, že musel využít vydřidušské nabídky asociálního podnikavce. Pan podnikatel si žije v honosném domě, ke staticky nestabilní barabizně přijíždí červeným Ferrari. Je čas na výběr nájemného. Dolů ke vchodům se najme jednoduchá ochranka, která pojistí poslušnost a loajalitu nájemníků.

Čunkovská politika vítězí, zatímco humanita klesá. Prostředky státu jsou vypláceny, aniž by se stát staral o to, kam finanční prostředky směřují. Tady nejde o zajištění důstojného a hygienicky nezávadného bydlení. Stát zrušil sociální bydlení, a tak raději mlčí v zájmu nepomoci nejchudším. V nejhorším se všechno hodí na neschopnost sociálně slabých najít si důstojné bydlení. Stát přeci není zodpovědný, jako stejně není zodpovědný asociální podnikatel s neštěstím. Chudí se stávají oběťmi sociálního byznysu, ve kterém mnohdy ani státem vyplácené dávky nestačí. Lidé s minimálními příjmy si musejí půjčovat a předlužují se na úkor zaplacení nájemného.

Dostávají se do spirály skutečného vyloučení, ve které často nikdo není schopný pomoci. Není divu, že někdy takové oběti asociálních bezcitností sáhnou k trestnému činu. V médiích se objeví články a reportáže parazitování na sociálním systému. Pozornost se upře automaticky na sociálně slabé, aniž by se kdokoli zajímal o podnikatele okrádající stát za nevyhovující bydlení. Tady nejsou na vině sociálně slabí. Viníky jsou podnikavci, kteří dobře vědí, že na část nájmu přispějí sociální odbory měst společně s úřady práce. A když i tak není dostatek peněz, chudina si půjčí, protože vidina neřešitelného dluhu je mnohem méně bolestivější, než vidina života pod mostem.

Vedle běžného nájemného se stanoví další poplatky za služby. Takový poplatek za elektrický vařič, za televizi, za rádio, za klíč k toaletám nebo dokonce za vstup případných návštěvníků ubytovny……ta chudina může být ještě ráda, že jim pan hodný nepřepočítává vzduch vyplňující prázdnotu vybydlených prostor. Na Západě mají sociální bydlení určené těm nejchudším. V Česku se takové bydlení rozprodalo. Přeci města a obce nebudou provozovat něco, co by zajišťovalo “luxus” bydlení.

Evropská unie má programy, podle kterých mohou města i obce čerpat peníze na zřizování sociálního ubytování. Tyto dotace však nejsou vůbec využívány. Ministerstvo práce a sociálních věcí přiznává, že se systém zneužívá. Celková částka ze strany provozovatelů ubytoven byla neúměrně navyšována, a proto ministerstvo doporučuje zaměstnancům úřadů práce poskytovat příspěvky na bydlení ve maximálních vyšších, které jsou místně obvyklé. Jenže co je to místně obvyklé? V praxi to znamená, že stát akceptuje výši požadovaného nájemného, aniž by si ověřoval, za jaké bydlení jsou peníze státu vynakládány.

Ministerstvo práce a sociálních věcí pravidelně slibuje každý rok nápravu, ale ta se nikdy nedostavuje. S novým fenoménem sociálních ubytoven narůstají další sociálně vyloučené lokality, ze kterých těží majitelé a stát spolu se sociálně slabými spoluobčany prohrává.