Útok KLDR na Ameriku by byl sebevraždou, komunisté z Koreje chtějí dohnat Američany k jednacímu stolu

Korejská lidově demokratická republika se chová v rozporu se svými národními zájmy. Vyhrožuje válkou, přitom potřebuje pomoc lékařskou a potravinovou pomoc ze zahraničí. Jediný, kdo na velikášství hloupého diktátora doplatí, budou obyčejní Korejci, kteří nemohou za hloupé chování komunistických lídrů země. Severní Korea se vždy chovala jako pes, který štěká, ale nekouše.

Maximálně se svými zbraněmi střílela na nejbližších ostrovech sousedících s jihem. Vojenští odborníci říkají, že Kim-Čong-Un nemá dostatečnou výzbroj na ohrožení amerických pozic například na asijském Guamu, či Havaji. Přesto všechno syn tyrana se stejnými tyranskými sklony vyhrožuje sice obrovskou, avšak boje neschopnou armádou honosící se leda tak výzbrojí z osmdesátých a sedmdesátých let minulého století. 

Severokorejský režim je především o divadlu. O neskutečné hře, která měla v minulosti před sebou jeden jediný cíl. Pokaždé, když byla jmenována nová jihokorejská vláda, přispěchali soudruzi ze severu a obratně mávali imaginárním násilím, vypovídáním válek, aby důsledně zjistili reakce a odhodlání jejich jižních sousedů. Demonstrativně byly rozřezány na kusy telefonní dráty mezi oběma diplomaciemi, v pozadí však existují ještě jiná spojení, o kterých se v médiích tolik nemluví. Viz. například komplex na pomezí severní a jižní hranice států Korejského poloostrova. Zaměstnanci z jihu nadále bez potíží docházejí do severokorejského zařízení za prací. Sami říkají, že se nic moc nezměnilo.

Soudruzi v Pchjongjangu mistrně předvedli kvantum další slovních průjmů plných nereálných hrozeb. KLDR mediálně za pomoci odhodlané zprávařky severokorejské televize vypověděla svému jižnímu sousedu válku. Západní média ihned informovala o útočném  úsilí komunistů. Ihned se vyrojily představy o další korejské válce, ve které ani jeden z hlavních aktérů nebude hledět na mezinárodní důsledky svých počínání.

Mnohé z těchto vzájemných diskusí jsou pouhými slovy, jakýmisi testy podivné zvrácenosti Kim Čong-Una, amerických a jihokorejských diplomatů. Pchjongjang ani Soul si nikdy vzájemně nevypověděli válečný stav. Byla mezi nimi pouze křehká dohoda o příměří, která slouží a sloužila soudruhům z opačného konce hranic jako výkupné a výpalné  v jedné podobě.

Kim Čong-Un i jeho generálové dobře vědí, že jakýkoli útok na Spojené státy by byl sebevražednou misí komunistického režimu. Vojáci s údernými hesly pochodující před zraky komunistické elity slouží jako evropské reklamní poutače na občany severní Koreje. Lidé  těžce zkoušení chudobou, často nuceni hrát si na zfanatizované ochránce a následovníky  ničitelů státu potřebují v těžké sociální chvilce odpoutat své zraky od hladu a nedostatku všeho možného. Armáda ve spojení s rozhlasovými a televizními vystoupeními napomáhá severokorejskému režimu v přežití. Na pozici velitele státu je nový vůdce, ve kterém by mnozí lidé mohli vidět slabého chudáčka krčícího se před “americkými imperialisty”.

S armádou v pozadí i v popředí ochotnou jít proti nepříteli národa si diktátor posiluje pozice nového absolutního vládce státu. Hry na budoucí konflikty spojené s následnými provokacemi nemají jiný cíl, než donutit Washington k jednacímu stolu.  Severní Korea chce svým prapodivným stylem upozornit na dohodu o příměří, která je určena především k udržení míru na Korejském poloostrově. Proto Pchjongjang poukázal na vypovězení války jihu pokud nebudou splněny Unovy požadavky. V červenci 2013 to bude šedesát let ode dne, kdy Severní Korea a Čína podepsaly příměří s USA a OSN. Skončila tak éra tří let krutých bojů. Z určených demilitarizovaných zón se stala nejvíce střežená hranice na světě.

Od korejské války se toho za šedesát let hodně změnilo. Z chudého jihu se stala 15. největší ekonomika světa, zatímco Severní Korea po celou dobu marně zkouší nalézt cestu z následků režimem vyvolané studené války. Čínští vojáci, kteří bojovali po boku Severokoreců už dávno odešli, zatímco přes 28 500 amerických vojáků zůstalo až do dnešních dnů v Jižní Koreji. Jih podporovaný hlavně Amerikou v posledních týdnech provedl v těsné blízkosti severokorejských výsostných vod vojenská cvičení. Tato cvičení Pchjongjang vnímá jako přípravné testy pro invazi na sever. Přitom se nejednalo nejspíš o nic jiného, než o další hry západních divadelníků směřovaných do mysli Kim Čong-Una.

Bombardéry amerických vzdušných sil schopné nést jaderné hlavice proletí bez sebemenšího odporu severokorejským vzdušným prostorem.  Tento akt USA byl pověstným šťouchancem pro Kim Čong-Una, a tak politik – diktátor nemohl jednat jinak, než s pomocí blábolů plných válečných vyhrůžek. Washington tak “neviditelnými” bombardéry udělal dojem nejen na KLDR, ale také na Unovi čínské přátele, kteří se raději stahují a sami přesvědčují oblíbený diktátorský režim k mírnějším reakcím.

V KLDR lidé nemají co jíst. Hladomory, kdy obyvatelé pojídají sami sebe navzájem jsou nejspíš výplodem protirežijmní politiky a nezakládají se na skutečnostech. Nicméně, to na věci vůbec nic nemění. Kim Čong-Unova říše je z celosvětového hlediska státem s největším výskytem slepců na světě. V zemi nefungují rentgeny. Lékaři nemají dostatečné množství léků a dokonce musejí používat na kolenou upravovanou a opravovanou zdravotnickou techniku, která se v negativním slova smyslu podepisuje na zdraví místních obyvatel. To už není žádná demagogie, ale holá skutečnost.

Vůdce lidu, místo aby se postaral o zlepšení životní úrovně svých poddaných, investuje miliardy do kosmického a jaderného projektu. Severokorejští politici chtějí legitimitu v očích USA rovnající se výhodně uzavřené mírové smlouvě. Pchjongjang netouží po amerických vojácích na svém území. Jakmile by k tomu došlo, materiálně nevybavená armáda by se horko těžko ubránila. Bojovná rétorika severokorejců pouze prohlubuje uzavřenost KLDR, kterou komunistický režim nepotřebuje ani náhodou.

KLDR se nepovedl test balistické rakety a najednou by nyní měl režim disponovat tak dalekonosnými střelami? Sto tisíc vojáků, studentů a obyčejných dělníků svolaných na náměstí Kim Ir-sena v centru Pchjongjangu s kulomety v ruce a dřímajícími pěstmi proti americkému imperialistovi pouze slouží kašpárkovským náladám Kim Čong-Una. Napětí na Korejském poloostrově sílí každý rok v období americko-jihokorejských vojenských cvičení. Jakmile cvičení skončí, za pár týdnů se severokorejský režim vrátí zpět do svého “normálu”.

V příhraničním městě Kaesong dochází nadále k zahájené výrobě. Lidé zjz imperialistického jihu chodí stále bez jakýcholi omezení do práce na severu Koreje v Kaesongu. Je vysoce pravděpodobné, že se na tom nezmění vůbec nic v blízké ani vzdálenější budoucnosti.

Média si užijí, Američané budou dostrkáni do severokorejci připravené role a vše bude při starém.