Nepokoje ve Švédsku vznikají hlavně díky vládě konzervativce Fredricka Reinfeldta

Islamofobové dostali díky nepokojům ve Švédsku další nástroj k propagaci své nenávisti. Některá média upustila uzdu své fantazii a vydávají pouliční násilí ve švédských městech za násilí islamistů. Málokdo z pisálků se snažil pochopit a poznat situaci mezi nejchudší vrstvou obyvatelstva Švédska. Řádění ve Stockholmu, jihošvédském Malmö a dalších místech země tří korunek není vyvoláno islamisty, ale přistěhovalci a obyvateli nejchudších čtvrtí švédských předměstí. Samozřejmě, jakékoli násilí je neomluvitelné a jakýkoli sociální statut neomlouvá nikoho z páchání kriminálních činů jakými jsou zapalování škol, policejních stanic či na ulicích stojících aut.

Extrémisté doprovázení odpůrci multikulturalismu využívají událostí v severské Evropě k propagaci nenávisti požadující kruté chování vůči přistěhovalcům. Švédská demokratická strana jako třetí nejvlivnější partaj v zemi s neonacistickými kořeny politiky nenávisti využije otevřené nabídky pro své antiimigrační teorie plné extrémismu a egoismu. Tito zoufalci a zatracenci v ideologiích minulosti si ani omylem neuvědomují co se vlastně děje. Oni si neuvědomují jakými situacemi musejí procházet imigranti, uprchlíci z míst válek, neštěstí a nedostatku potravin. Není třeba volat po přísné protiimigrační politice. Není třeba ukazovat na muslimy, není třeba ukazovat s rasistickým podtónem na další příslušníky minorit. Situace ve Švédsku vypovídá mnohé. Jsou to především příběhy, o absolutní chudobě, ve které lidé sáhli k nepochopitelnému násilí.

Kdo je viníkem současné situace? Jsou to lidé obývající chudinské čtvrti? Je to stát? Stát nedostatečně poskytoval péči migratům, ubytoval je v nevzhledných panelácích na okrajích měst a vytvářel předměstská ghetta. Nepokoje jsou důsledkem kontroverzní vlády konzervativního Fredricka Reinfeldta, který se rozhodl pro menší podporu nejchudších Švédů. Střelný prach v těchto oblastech bobtnal, až vykrystalizoval v šílené a bezhlavé násilí namířené zejména proti těm, kteří nemohou ani omylem za neřešitelnou situaci demonstrujících.

Švédsko už dávno není rovnostářské. Severská Evropa tří korunek podle analýzy OECD patří k zemím, ve kterých nejrychleji rostou rozdíly v příjmech obyvatel. Dokument OECD ze všeobecného pohledu neříká nic o zhoršující se životní úrovni Švédů. Podle statistických tabulek se naopak za poslední desetiletí životní úroveň zvýšila. Tak kde je problém?

Problém je především ve výhodách, které využívali pracující a ti, kdo nepracovali. Švédsko z prvních příček rovnostářských zemí světa kleslo na čtrnáctou příčku. Politici zavedli mnoho reforem, ve kterých populisticky dávali akcent na podporu práce, zatímco lidé práce neschopní a lidé, kteří nepracovali byli vlnou škrtů přitlačeni ke zdi.  Škrty premiéra Reinfeldta se nejvíce dotkly nemocných, nezaměstnaných a důchodců, kterým se dnes žije oproti roku 2006 mnohem hůře. Sociální dávky a důchody se nezvýšily, dokonce se v některých případech významně snížily.

Navíc výše zmíněná analýza OECD nehovoří o absolutní, ale o relativní chudobě, do které není započtena kvalita života lidí. OECD hovoří pouze o příjmech a výdajích, zatímco striktně mlčí o významně se zhoršující kvalitě života těch nejchudších.

Vláda nejchudším ubírala peníze, mladí z této sociální vrstvy stále více propadali skepsi a hledali průchod pro své naštvání. Vznikalo napětí mezi policií, státními úřady a nejchudšími……ve  švédské společnosti došlo k zapálení knotu dynamitu….bylo pouze otázkou času, kdy dojde k podobné eskalaci násilí, jakou pravidelně sledujeme ve sdělovacích prostředcích.

Ano, zpočátku se někomu se může zdát vládní program ubírání podpory nepracujícím jako správný, ale při detailnějším prozkoumání zjistíte, že ti imigranti skutečně pracovat nemohli, protože neměli dostatečné vzdělání, neměli všeobecnou podporu pro uniknutí ze zatracených chudinských čtvrtí, které člověka pouze stahují do složité spirály. Lidé v ghettech potřebují pomoc a podporu, protože potom dochází k podpoře společensky nepřijatelných typů chování.

Stát tedy trestal ty, kterým odmítal náležitě pomáhat. Sociální nůžky se začaly rozšiřovat. Rozdíly mezi příjmy těch co pracovali a těch co žili ze sociálních dávek se rapidně zvyšovaly. Švédsko chtělo přinutit uživatele sociálního systému k opuštění  závislosti na státu. Lidé bez vzdělání, lidé bez jakékoli pomoci těžko mohli přejít na systém péče o sebe samotné. Vládní rozhodnutí tak ve Švédsku začalo vyrábět chudé. Chudí se stávali ještě chudšími, do toho přibývali noví chudí a pomyslný kotel s nenávistí se vařil dál s mnohem větší intenzitou.

Na vině není multikulturalismus, na vině nejsou přistěhovalci a na vině nesou primárně ani nejchudší. Na vině je především politika Švédska, špatně naplánovaná politika socializace imigrantů ve spojení s nesociálním chováním úřadů, úředníků, sociálních pracovníků a policejních orgánů.

Jak již bylo řečeno, nepokoje ve Švédsku souvisí se stále zvětšujícími se sociálními nerovnostmi vytvářenými zákony Fredricka Reinfeldta. Premiér Reinfeldt směřuje do příštích voleb v září 2014 s programem snižování daní a nepočítá s politikou žádných výjimek. Jinými slovy, premiérova politika může Švédsko uvrhnout do velmi obtížné situace. Již dnes ve Švédsku roste nezaměstnanost mladých lidí, na předměstích švédských měst dosahuje až 30 procent. Reinfeldtova politika vytváří předpoklady k podobným násilným excesům, které se nyní ve Stockholmu dějí.