Uzbekistán šlape po památce obětí andižanského masakru

Před osmi lety a pěti dny se v Uzbekistánu odehrál snad největší masakr v historii zemí bývalého Sovětského svazu. Dne 13. května 2005 bezpečnostní síly v uzbeckém městě Andižan spustily palbu ostrou municí do davu demonstrantů. Drtivá většina z nich nebyla ozbrojena. Počínání policie si vyžádalo stovky mrtvých mužů, žen a dětí, kteří se v okamžiku policejní střelby do davu demonstrantů snažili z místa uprchnout. Lidé nesouhlasili s vládou autoritářského režimu, a tak nakonec zaplatili tím nejdražším, životem. Nikdo do dnešních dnů nebyl za vraždu lidí shledán zodpovědným. Dokonce samotný autoritářský prezident Uzbekistánu, Islam Karimov, odmítá jakékoli vyšetřování andižanské tragédie. 

Uzbekistán je jedním z celosvětově nejhorších autoritářských režimů odmítajících jakákoli lidská práva. Přesto všechno Evropská unie a Spojené státy americké jednají s Uzbekistánem jako s největším strategickým partnerem. Po brutálním zásahu po masakru, uzbecké státní orgány uvěznily desítky aktivistů a novinářů. Došlo k vyhození mezinárodních médií a organizací lidských práv ze země.  Uzbekistán poskytuje důležitou zásobovací trasu pro vedení NATO v misi v Afghanistánu. Dokonce podle neoficiálních informací, Uzbekistán umožnil CIA věznění a mučení amerických vězňů přímo na svém území. To je také důvod, proč Obama, ale také představitelé Evropské unie, tolerují nelidské zacházení s obyvateli Uzbekistánu.

Prezident Karimov touží po ekonomických výhodách a růstu země, tedy potažmo svých osobních účtů. Přísun peněz a růst umožňují především  západní vazby, o které Karimov nepochybně stojí. Tyranie postsovětské republiky dokonce nedovolila Mezinárodnímu výboru Červeného kříže inspekci poměrů v uzbeckých věznicích. Taškent blokoval návštěvu tohoto Výboru celých pět let. Porušování lidských práv v Uzbekistán šlo dokonce tak daleko, že státní systém zahájil tajný program kastrace uzbeckých žen.

Situace v Uzbekistánu je podle lidskoprávních organizací opravdu velmi závažná. Jednotliví členové prezidentského lanu si rozdělili Uzbekistán ke svým službám. Firmy prezidentské rodiny získávají státní i mezinárodní zakázky, Příbuzní Karimova dokonce dostávají v Uzbekistánu, a nejen tam, značná ocenění a oprávnění. Viz. například prezidentova dcera Gulnara Karimova. Tato princezna Uzbekistánu, jak byla nedávno korunována, se pustila den před výročím masakru v Andižanu na Twitteru do ostré výměny názorů s ředitelem Human Right Watch pro Evropu Andrew Stroehleinem.

Ten na počest smutného výročí napsal na svém účtu zprávu vzpomínající na uzbecký masakr v Andižanu. To se nelíbilo Gulnaře Karimové, která jako správný potomek tyrana, veškeré dění z roku 2005 popírá.  Uzbecký režim sám o sobě popírá veškerá porušování lidských práv. Zinscenované procesy, mučení a nakonec střílení do neozbrojených lidí…….to je politika Karimova režimu. Gulnara Karimova ve svých poznámkách na Twitteru pouze urazila a zostudila všechny oběti masakru v Andižanu. Uzbecká vláda ihned po masakru označovala demonstranty jako islamistické radikály. Jasně, režim vyrobí z nevinných hloupé fanatiky, proti kterým je třeba pozdvihnout zbraně “mírumilovného” režimu.

Uzbekistán šlape po památce obětí andižanského masakru, a co je nejhorší……Evropská unie s NATEM tiše nad porušováním lidských práv mlčí.