Svět by neměl zapomínat na vnitřně vysídlené uprchlíky

20. červen je ve znamení Mezinárodního dne uprchlíků. Celý svět si v tento okamžik připomíná svou chybu propojenou v neskonalou slepotou nad osudy lidí žijících ve vyprahlých, často válkou zpustošených oblastech světa. Matka nemá svému dítěti dát co jíst, zatímco v dalekém Londýně řeší starosta problematiku plýtvání s potravinami.  Co se to s námi všemi stalo? Odmítáme vidět hrůzy a potřeby těžce zkoušených osudů dětí, matek, žen, starců ale i mladých mužů ve vyprahlých a válkou zkoušených oblastech světa?

Proč jsou jedni vyvolení, dostanou jídla víc než mohou sníst, zatímco se ostatní musejí spoléhat na pomoc od mezinárodních organizací? Ceny potravin celosvětově rostou a díky tomu také přibývá mnoho lidí, kterým například OSN, UNHCR či další organizace nemohou dostatečně poskytnout pomoc. Spojené státy, Velká Británie, Čína, Francie, Německo a řada dalších mocných států světa dělá slepé a hluché k potřebám lidí bez domova. Svět zažívá za posledních dvacet let tu nejhorší uprchlickou krizi v moderní historii lidstva.

Hovoří o tom zpráva OSN, zatímco ostatní média taktně mlčí. Běžný Čech se tak například nedozví, vůbec nic o Mezinárodním dni uprchlíků. Nedozví se vůbec nic o tom, že těch co potřebují pomoc je stále víc a víc. Raději se média budou zabývat hoaxy nějakého severočeského rasisty snažícího se vyvolat další rasové nepokoje v jednom severočeském městečku. Je to smutné, kam až tento přetechnizovaný svět může klesnout.

Zatímco barmská bojovnice za lidská práva jezdila po amerických a evropských velkoměstech, počet vnitřně vysídlených lidí v této asijské zemi rostl raketovou rychlostí. Média si notovala nad tím, ak Barma roste do větší demokracie, zatímco místní války rostly do obrovských rozměrů. Armády vydrancují vesnice, zničí pole a lidé ze strachu před násilím raději utečou někam pryč do džungle do buše a tam zkoušejí přežít ve strachu o životy, ve strachu o osudy svých rodin. Je to právě problematika vnitřně vysídlených lidí, o kterou se mezinárodní organizace mohou starat jen do té doby, dokud jednotlivé státy tuto péči dovolí.

Vnitřně vysídlení lidé pobývající pod stany nebo rovnou pod baldachýnem z hvězd a mraků nejsou tolik přitažlivými tématy. Tito lidé dosud bydlí ve své zemi, přesto nemají vlastní dům, nemají přístup ke zdravotní péči a nemají jistotu nad svou vlastní bezpečností. Strádají a potřebují bezpodmínečnou pomoc. Nezřídka se stává, že místa s vnitřně vysídlenými lidmi bývají oběťmi dalších násilí, kdy přijedou vojáci, znásilní ženy, děti odvlečou do dětských armád a zbytek lidí povraždí. Je to přeci věc každého státu a nikdo nesmí hovořit do národních politi té či oné země světa…..ale co ty oběti? Mají zůstat skryté pod národními zájmy nelidských nebo chaotických režimů?

Je mnoho vnitřně vysídlených například v Mali, Kongu, Sýrii, Íránu, Iráku, Barmě, Afghanistánu, Kolumbii a dalších zemích……..v roce 2012 bylo podle OSN na 17,7 milionů takových vnitřně vysídlených uprchlíků. Některé další lidskoprávní organizace dokonce hovoří až o 28 milionech vnitřně vysídlených. Toto číslo se složitě zjišťuje, protože je mnoho států, kteří nechtějí hovořit o skutečné počtu svých vnitřně vysídlených obyvatel. Více než 2 miliony Syřanů žijí vnitřně vysídleni za hranicemi svých států. Velké množství vnitřně vysídlených uprchlíků je v již zmíněné Kolumbii, ve které řádí ozbrojené tlupy protivládních vrahů a narkomafií.

Naštěstí, to co nefunguje na národní úrovni, velmi dobře funguje na úrovni mezinárodní. Africká unie tak například dala do svých stanov povinnost pro všechny své členy spolupracovat s humanitárními organizacemi a umožnit jim pomoc i vnitřně vysídleným uprchlíkům, ovšem realita je mnohdy totálně jiná.

Zkrátka, svět a obzvláště média by neměla zapomínat na těžké osudy vnitřně vysídlených uprchlíků.