Díla Franze Kafky jsou stále aktuální, popisují absurditu české společnosti

Včera, 3. července 2013, měl své výročí Franz Kafka, známý pražský, německy píšící spisovatel židovského původu. Často je omylem pokládán za nepochopeného a jeho díla nejsou ani v České republice tolik známa. Přitom jsou slova tohoto literárního velikána jako stvořená pro současnou společnost. Jako kdybychom žili v psychologických niancích osobního provinění. Ulicemi českých, moravských a slezských měst vykvétají hlasy neonacistů a extrémistů, u nichž samotná existence Roma zůstává hříchem. Ve společnosti vládne pocit nepatřičnosti své vlastní i celého okolí. Najednou jsme se vzdálili od lidství, od základního kamene spořádané společnosti a nedostatek být člověkem se snažíme nahradit nesprávnými, naprosto lichými dovednostmi a vlastnostmi. 

Je to jako v Kafkových dílech, ta zvláštní touha po nedosažitelném řádu věcí, který jsme si sami vlastní laxností a bezohledností rozdrobili na milion kousků.  Nevědomky si sami sobě vytváříme nepatřičný svět nepatřičných hodnot, jež se mnozí z nás snaží legalizovat do podoby mainstreamových názorů. Nazvat někoho nečlověkem, nazvat někoho “černou sviní”, nazvat někoho nečechem je tak podlé a naprosto trapné. Není to hodné lidské bytosti plné soucitu a pochopení. Snad jen bestie s očima zalitýma krví dokáže ospravedlnit takový čin. Ta bestie chce být silnější, aby dokázala ještě mnohem víc. Ta bestie chce růst, aby zastrašila hrdiny světla. Ta bestie chce podporu a v mediálnu ji dostává.

Kým jsme? Jsme ještě lidé, nebo loutky v rukách druhých? Potřebujeme si potvrdit svou identitu, ale ne tím, že na někoho houkneme a budeme se domáhat svých práv. Ztratili jsme symboliku hodnot a v moři nejistoty se mnozí z nás ztrácí a zapomínají na to být lidmi. Jsme jako loutky Kafkových slov, nevěříme si a trpíme miliony nedostatky, přes které se snažíme dostat skrze násilí, zlo, nepochopení a dehonestaci druhých. Uvědomují si ti noví hitlerové, že ono houknutí na druhé je zcela zbytečné? Všechno co poslední dobou jako společnost zažíváme, získává absurdní dimenze.

Absurdno začíná vládnout časoprostorem a my se ztrácíme na okrajích černých děr, ze kterých ti nejztracenější nenalézají cesty zpět. Poutníci a králové absurdna mizí v hnědočerném patvaru trapností, jež dává klamný dojem bezpečí a nesamoty……je to jako droga, kdy si oběť bělavých krystalů neuvědomuje křehkost tělesné a duševní schránky a podlehne mámení……mámení nadvlády, mámení Nietzscheho nadčlověka překonávajícího své předchůdce mílovými kroky peletonem nesilných a nesebevědomých mužů a žen se symboly árijců malířovy říše prokletých a zakletých….Tito maratonci jsou sami sobě protivní, a proto jsou odporní k celému okolí. Jsou to šašci zasluhující si jen obecný posměch. Jen vyprávějí svůj niterný pocit vyřazenosti a nezařazenosti, jakési vyděděnosti ze společného vesmírna, ve kterém vidí nudu, šeď, poníženost. Ve kterém se každý záchvěv neperfektnosti mění v provinění těch druhých, totálně odlišných.

Zatímco je hledání řádu a spravedlnosti motorem všech ochránců lidských práv……extrémista a neonácek dělá všechno možné proto, aby nový řád narušil a zničil. Protože nový řád dobra by znemožnil hru na nadlidi, odlišnosti i nepotřebné násilí. Vyděděnost a nepatřičnost tolik patrná z Kafkových děl, by zanikla a vytratila by se v nepravděpodobných dobrodružstvích života.  Zatímco slušný člověk pracuje, vytváří, buduje a bojuje za dobro jen proto, aby obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci, neonácek a extrémista každou vteřinu dokazuje pravý opak. Jak blízká jsou díla Franze Kafky dnešní schizofrenní společnosti. Jak jsou dokonalým ztvárněním moha Čechů psychedelicky se zmítajících ve svých vlastních mindrácích totální nedokonalosti.

Odlidštěný svět s odlidštěnými city a odlidštěnými potřebami nás pronásleduje jako zlatá nit Kafkových děl. Snad je ještě čas na nápravu ze zdánlivě bezvýchodné situace. Je to především na nás samotných, zda se spojíme a vyhrajeme, nebo dáme šanci zlu absurdity.