Je třeba pokračovat v odkazu Martina Luthera Kinga

Zhouba rasismu rozděluje naši zemi na dva prapodivné tábory, kde se jedni cítí býti vyvolenými, zatímco ti druzí jsou považováni za odpad hodný leda tak k zahození někam na zapomenuté místo planety. Symboly arciďáblů jsou vydávány za znaky české státnosti a boj za nesvobodu je všem Čechům servírován jako přínos přímé demokracie. Jedni nechtějí rozumět druhým a neochota vzájemné spolupráce se čím dál rychleji podobá nekonečné propasti, do které všichni nadsvětelnou rychlostí míříme. Jako kdybychom se nacházeli ve Spojených státech amerických šedesátých let minulého století, kde lidé byli posuzováni podle stupidních pravidel pradlen. Ti bílí mohli být všude, zatímco ti černí se museli plazit kolem kotníků sádrového pána, protože jedině on měl svaté právo na rasismus, diskriminaci a ponižování druhých. 

Je tomu již přes padesát let, kdy pravidla rasistického rozdělení společnosti vzala za své díky hrdinům nehledících na osobní nebezpečí. Všechno to začalo potupným chováním k těhotné ženě v autobusu a skončilo to vraždou z rukou CIA. Tento velikán, jehož slova Bernice Kingová po rasově motivovaném činu Zimmerana znovu Američanům připomněla, snil o světě, kde by černí a bílí spolu žili jako sobě rovní. Jak v Americe, tak ani uprostřed Evropy nebylo Kingovo přání doposud vyslyšeno. Jak moc jsme si podobní v americkém válcování lidských práv, kde se stará babka s kabelkou v ruce na základě předsudků klepe jako předražený mopsík před černochem nebo Romem postávajícím ve stejné kabince výtahu. Předsudky si neberou servítky, semelou slušňáka v obleku nebo potetovaného frajera v roztrhaných džínsách úplně stejně bezohledným a bestiálním způsobem.

Nikdy bychom neměli zapomínat na hrdiny lidskosti, jakým byl Martin Luther King, protože odvaha podobných lidí dokáže změnit celý svět. Je třeba  pokračovat v jeho odkazu. Je třeba prosazovat nenásilí, mír a lidská práva, jejichž hodnota je nevyčíslitelná. Musíme najít způsob, jak v této zemi, ale také na celém světě, vidět sami sebe jako vzájemně propojené celky, jež se k sobě chovají jako bratři a sestry. A jedním ze způsobů, jak toho docílit, je vedení upřímného dialogu a diskuse, ve kterém nesmí chybět vzájemná úcta, tolerance a touha porozumět jeden druhému.  Musí skončit vzájemné urážky, ve kterých jedni jsou cigáni a ti druzí gádžové. Jsme lidé a začátkem k odstranění rasismu je slušné a uctivé oslovení každého z nás. Máme jména, máme city, máme mozky, zkusme jednou tohle všechno účelně propojit. Není to tak těžké, jak se může na první pohled zdát.

Je nutné odstranit hodně nenávisti a nepřátelství mezi námi všemi. Jsme na stejné lodi zvané svět a musíme být lidskými bytostmi a nikoli tragickými bestiemi kmenových kanibalů, kdy se jedni ze strachu před druhými raději sežerou. O rasismu je třeba mluvit. Je třeba se navzájem spojit k dosažení společných cílů. Tady není důležité, jestli je bojovník za svobodu, lidská práva a rovnoprávnost Rom, nerom, černoch, Žid, Vietnamec nebo Slovák. Všichni, kdo máme chuť jít do boje s hydrou nenávisti, musíme být jednotní. Lidé se obávají navzájem propojit….navzájem si nevěří, protože osobní a rodinné zkušenosti zabraňují toho druhého vnímat ve skutečném světle rovnocenných hodnot. Jedině tak můžeme sny Martina Luthera Kinga uvést do zdárného konce.

Je třeba mnoho institucionálních změn uvnitř samotné České republiky. Je třeba mnoho změn ve světě paragrafů a zákonů. Je třeba ve všech probudit zodpovědnost za tento stát, protože stát nejsou politici, ale my všichni a my všichni jsme zodpovědni za jeho nemoci, ke kterým jsme laxností, leností a slepotou svolili. Američané mají stigma otroctví a my Češi máme stigma segregace gradující až k pokusům o genocidu Romů v Československu. V obou případech byli ti druzí odlišní tyranizováni, šikanováni a následně segregováni. Tuhle špatnou cestu pražských diktátů je třeba jednou provždy ukončit.  Nyní musí být všechno o domluvě a skutečných potřebách skutečných lidí. V demokracii je povinností majority ochraňovat minority, protože ochrana minorit je zrcadlem kvality demokracie a vyspělosti národa a pevnosti státu.

Za celá desetiletí není ani jeden z nás bez viny. Romové udělali ledacos špatně. Nedokázali si až do dnešních dnů vytvořit funkční orgány minorit, dovolili mnoha příživníkům z vlastních řad v pozicích pseudoaktivistů pást se na jejich neštěstí a potížích,  stejně tak někteří z romského etnika podlehli frustracím a stigmatu segregace a kazí dobré jméno většinově spořádaným a čestným Romům. Majorita se po celá desetiletí nesnažila porozumět, nehledala kompromis a zahájila místo diskusí diktáty……těch chyb je zatraceně mnoho……vinu si nesou Romové i majorita……ale těmi mnohonásobně provinilejšími jsou majoritáři, protože oni dopustili vytvoření království rasismu.

Zkusme v Kingově nejslavnějším proslovu “I Have a Dream” zaměnit slova černoch Romem

O sto let později, život Romů je stále ochromený okovy odloučení a řetězy diskriminace.
O sto let později Romové žijí na osamělém ostrově chudoby uprostřed ohromného oceánu hmotného úspěchu.
O sto let později Romové stále umdlévají na základním kameni české společnosti a hledají sebe sama ve vyhnanství vlastní země.

Jak dlouho ještě budou Romové diskriminovaní?

Nyní je čas naplnit zaslíbení demokracie. Nyní je čas vyjít z temného a pustého údolí segregace na prosluněnou cestu rasové spravedlnosti. Nyní je čas vytáhnout náš národ z tekoucích písků rasové nespravedlnosti na pevnou skálu bratrství. Nyní je čas učinit spravedlnost reálnou pro všechny Boží děti.

Kdy to každý z nás pochopí? Kdy se probudíme a staneme také v hlavním městě jako Martin Luther King? Kdy pochopíme, že černá, bílá, hnědá ani jakákoli jiná barva kůže není překážkou po společný boj za lepší svět bez rasismu, nenávisti a diskriminace? Náš stát nám vyplácí špatný, doslova devalvovaný šek společenských hodnot, a my budeme pouze přihlížet?

Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude žít skutečný smysl principu, na kterém byl založen: “Považujeme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni.”

Existují lidé, kteří se těch, kteří bojují za lidská práva, ptají: “Kdy budeme spokojení?”

Pokud je každému z nás ukradena rovnost, pokud je každému z nás ukradena rovnocenná svoboda, poté je povinností každého z nás si tuto svobodu vzít cestou  míru zpět.

Nehledejme uspokojení naší žízně po svobodě v pití z kalichu hořkosti a nenávisti. Musíme vždy náš zápas vést na vysoké rovině důstojnosti a kázně. Nesmíme dovolit, aby náš tvůrčí protest degeneroval ve fyzické násilí. Znovu a znovu musíme povstávat ke vznešeným výšinám oponování fyzické síle silou duševní.

Žádný slušný člověk nemůže být spokojený se stavem, jež cloumá rozhádaným národem Čechů, do kterého zcela neoddělitelně Romové patří.

Nemůžeme být nikdy spokojeni, dokud jsou Romové a ostatní minority vystaveny nevýslovnému hororu diskriminace, rasismu a společenského vyloučení. Nemůžeme být spokojení, dokud základním pohybem Romů bude stěhování se z malého ghetta do ghetta velkého. Nemůžeme být nikdy spokojeni, dokud jsou romské děti zbavovány vlastní sebeúcty a okrádány o vlastní důstojnost ponižováním a nálepkováním pomocí mediálních fikcí, účelových zpráv a jednostranného vzdělávacího systému vyrábějícího z každého Roma sprostého zloděje slepic.

Ne, s tímto opravdu žádný slušný člověk nemůže být spokojen. Všichni slušní lidé by měli mít stejně jako Martin Luther King jeden velký sen. A sice sen o společnosti, kde je rozhodující jací jsme uvnitř našich duší, co skutečně umíme a jaké morální hodnoty vyznáváme. Zničme svět podobný malířské paletě, kde každá barva má jinou funkci, přednost a důležitost.