Města a obce neumí efektivně pracovat se shromažďovacím právem

Města i obce si vykládají shromažďovací právo pěkně po svém. Zjednodušují si práci a raději akci povolí, než aby nad celou žádostí trochu popřemýšleli. Je doslova tragikomické, že města raději nechají extrémisty a neonacisty běhat po ulicích, aníž by využila všech dostupných prostředků k ukončení neonacistických a extrémistických sešlostí. Jako v nějakém pokaženém filmu tak můžeme sledovat jedno pochybení radních za druhým. Politici se vymlouvají na Ústavu a právo na shromáždění, a přitom ignorují často sami literu zákona. Shromažďovací právo není bezzubé a nabízí městům i obcím nástroje k potlačení rasistických, extrémistických a neonacistických shromáždění. Jenomže to by radnice, politici a následně úředníci museli umět správně zacházet s literou zákona.

Právo pokojně se shromažďovat je jedním ze základních práv každé demokratické společnosti. Je to jedno ze základních lidských práv, které je ukotveno jak v mezinárodním tak v národním právu.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, respektive jeho článek 21 ke shromažďovacímu právu říká toto:

uznává se právo na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem
omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky
nebo ochrany práv a svobod jiných

Článek 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o právu na shromáždění vyjadřuje takto:

každý má právo na svobodu pokojného shromažďování…

Lidé mají právo se shromažďovat, ale toto právo není neomezené a rozhodně nedovoluje shromažďování se za jakýmkoli účelem. Odstavec 2 článku 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod toto právo omezuje za určitých podmínek:

musí tak stanovit zákon a zároveň

tato omezení musí být nezbytná v demokratické společnosti. Za legitimní cíl pro omezení lze
uvést národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochranu
zdraví nebo morálky nebo ochranu práv a svobod jiných.

Neonacisté a extrémisté si často s politiky naivně myslí, že mají právo kdykoli jakékoli myšlenky prezentovat na ulici, ale to není v žádném případě pravda. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva jasně říká, že článek 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahuje pouze na pokojná shromáždění. Tedy na to shromáždění, kdy její organizátoři a účastníci akce nemají násilné úmysly. Evropský soud pro lidská práva jasně říká, že je plně v souladu s výše jmenovanou Úmluvou, když dojde k zákazu či rozpuštění shromáždění lidí v případě, pokud při něm dochází k podněcování k násilí nebo k odmítání demokratických principů. Podobně rozhodl také soud v Praze 26.3.2009, kdy tento soud řekl, že každý, kdo chce realizovat právo shromažďovací, musí respektovat základní principy a svobody dalších subjektů.

Paní starostka Duchcova se například odvolávala na Ústavu České republiky, která skutečně dává právo shromažďovat se. Viz. článek 19 Listiny základních práv a svobod

Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno

Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku,
zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno
povolením orgánu veřejné správy.

To, že je toto právo také v Ústavě, ovšem neznamená, že vrcholní představitelé musejí nutně souhlasit konáním jakékoli akce. Jak je řečeno v samotné Listině……”Toto právo lze omezit zákonem”……takže starostové a primátoři měst se nemohou vymlouvat na Ústavu, aníž by jakkoli pominuli zákon a jeho znění. Ústava často slouží politikům jako zlatá berlička, za kterou se ukryjí. Shromažďování konkrétně upravuje zákon č. 84/1990 Sb. Tento zákon omezuje sdružování osob, stanovuje podmínky, kdy je možné povolit a kdy je možné zakázat. Proč zrovna s tímto zákonem neumí politici zacházet?

Jednotlivá shromáždění spadají do působnosti jednotlivých obcí a měst. Konání shromáždění musí být písemně oznámeno příslušnému úřadu alespoň 5 dnů před jeho konáním. Pokud úřad odmítne schválit shromáždění má tak toto odmítnutí doplnit podrobným odůvodněním proč k odmítnutí konání akce došlo. 

Podívejme se na to, kdy může úřad shromáždění zakázat.

Opět se navrátím se starostce Duchcova. Ta nepřímo naznačovala, že musí brát ohled na oznámený účel shromáždění a pokud je to politická strana, musí jej schválit. Ale to není pravda. Podle současné judikatury se kromě oznámeného účelu shromáždění musí brát zřetel na celkový kontext situace. Úřad je povinen odhalit pravou tvář oznámeného shromáždění.

Každý úřad tak při schvalování demonstrace musí zvažovat tyto náležitosti

  1. datum shromáždění: je nějak důležité pro svolavatele?
  2.  místo a trasu pochodu: jde o sociálně vyloučenou lokalitu? Památná místa válek, či náboženských obcí?
  3. jak je akce prezentována navenek, existují webové stránky akce, existuje na Facebooku vytvořená akce či její facebooková stránka, je nějaký záznam na Youtube?

  4. a co osoba svolavatele, jsou známi jeho extrémistické postoje? Účastnil se nějakých srazů? Nechoval se v rozporu se zákonem?
  5. a jak nahlášenou akci vnímá veřejnost

Tohle všechno musí město vzít v potaz než shromáždění povolí. Nejde o nějaké automatické povolení. Paní starostka Bártová z Duchcova v novinách dokonce uvedla, že zná svolavatele akce ve městě, ale neřeší jejich minulost. Tím ale také přiznala, že selhala při prověřování zda shromáždění neonacistů povolit, či nepovolit. Navíc konkrétně v případě paní starostky Duchcova šlo také o to, že paní starostka byla v předstihu upozorněna jak se baví potenciální účastníci shromáždění, a přesto shromáždění povolila. Je to především paní starostka, kdo selhal a svolil nepřímo k propagaci nacismu. Bohužel paní starostka ze severočeského městečka není sama, takových politiků je mnohem více. Je také pravdou, že shromáždění nelze zakázat pouze kvůli osobě svolavatele, vždy je nutné vše posuzovat v kontextu. A v případě Duchcova i Českých Budějovic kontextů bylo více než dost.

Zároveň města a obce nemohou zakazovat shromáždění jen kvůli tomu, že například shromáždění Vandase probíhalo v minulosti nepokojně. Mohou však tuto skutečnost použít jako jeden z dalších argumentů proč shromáždění svolavatele nepovolit.

Pokud je známo, že svolavatel je aktivním účastníkem nějaké neonacistické strany či hnutí a svolává pochod či demonstraci s účelem protiromského tématu a trasa má vést do míst či do blízkosti míst obývaných například Romy, poté zcela určitě účelem takové demonstrace či pochodu je omezování práv jiných občanů pro jejich národnost či etnický původ a město či vesnice takové shromáždění může zakázat, a to i před konáním shromáždění.

Jinými slovy, pokud shromáždění  vykazuje znaky rasismu, lze takové shromáždění zakázat i před jeho konáním.

Takže není opět pravda, že se musí shromáždění povolit, poté se musí čekat až padnou nějaká rasistická hesla a teprve poté se shromáždění zakazuje. To není v žádném případě pravda. Město či obec může shromáždění zakázat, aníž by se uskutečnilo. Pokud obec nemá ponětí co symbolika na pozvánkách shromáždění znamená, měla by kontaktovat policii a ta má odborníky, kteří obci poradí.

Proč města a obce dovolí konáním neonacistických pochodů a demonstrací omezování práv občanů kvůli jejich národnosti, či etnického původu?

Radnice tak neplní dobře svou činnost. Neziskové organizace, občané, blogeři a další před konáním shromáždění dodávají informace radnicím a ty tyto informace neberou v potaz při schvalování shromáždění. A to je špatně. 

V České republice panuje úřednický šlendrián, ve kterém radnice neplní dobře a zodpovědně své funkce a místo správné aplikace zákona o shromažďování se raději odvolávají na Ústavu jako odůvodnění politických selhání. Zákon dává nástroj k nepovolení neonacistických akcí. Jenom politici nejednají tak, aby paragrafy a výklady paragrafů použili maximální možnou měrou. Často se také stává, že politici podlehnou rasismu a raději ve vidině zakrytí svých chyb a pochybení shromáždění neonácků povolí. Najednou se tak může ve městě hovořit o něčem jiném, než o špatných kvalitách zvoleného zastupitele lidu.

Svoboda slova a svoboda projevu je velice důležitá, jen tato svoboda nesmí porušovat lidská práva a radnice jsou ze zákona povinny ochraňovat práva každého z nás například nepovolením shromáždění s rasistickým podtextem. Demokracie není silná v tom, že dovolí totalitářům svobodné šíření  jejich nesvobodných názorů a postojů. Lidská práva a ochrana práv menšin má mnohem důležitější a vyšší postavení než nějaký liberální pohled na vývoj společnosti. Jak nacismus, tak komunismus se dostal k moci pomocí zneužití principů demokracie, tolerance násilí a porušování tehdy platných zákonů.

Ochrana lidských práv menšin je důležitější než svoboda slova. A na to by neměli na radnicích nikdy zapomínat.