Rasismus je ve většině z nás a pokud se nezměníme, rasismus bude stále růst

Kdyby hloupost nadnášela, polovina Čechů by mohla sloužit jako novodobé stacionární družice kdesi v prázdnotě vesmírného nekonečna. Kde kdo jako nový hlasatel pravd vypráví nesmyslnosti o sociálním systému, Romech a okrádaném státě. Jako kdyby onen dotyčný baron Prášil zapomněl na milované politiky schopné odcizit našincovi nos mezi očima. Být sociálně slabý je podle politiků, médií a většiny extrémistů novodobým džopem, novodobou schopností vyhýbat se práci. Je tu opět dvojí metr nahlížení na nezaměstnané a klienty úřadů práce. Zatímco bílý majoritář je chudákem nemohoucím sehnat sebemenší práci za rohem, Rom ve stejném postavení je pokládaný za zloděje, vyžírku a veš většinové společnosti. Čím se liší dvacetiletý, majoritou prosáklý, dva roky nezaměstnaný od stejně starého a stejně nezaměstnaného Roma? Mnohdy oba dva mají rovnocenné vzdělání, přesto v očích většiny v “ponížené roli” stojí právě ten Rom.

Komunismem zakořeněná touha po uniformitě, soudružské odmítání kohokoli, kdo vypadá jinak. Léty prověřená neschopnost státu nabídnout Romům adekvátní podmínky k životu, státní politika rasismu a třídění spoluobčanů  dle zvyklostí pradlen, vyvolala v mnoha z nás skrytý rasismus, jež se s postupem času stále a stále více stává radikálnější a v mnoha případech je nerozpoznatelný od neliterárních výkvětů Vandase, či jiného vůdce neonácků a extrémistů. Kde kdo se tento stav bojí nazvat rasismem, protože veřejně nazvat většinu národa rasisty je společensky nepřijatelné. Zatímco tady si hrajeme na slovíčka a balancujeme nad politickou korektností vůči majoritě, v zahraničí zcela otevřeně hovoří o prosáklém rasismu v srdcích mnoha Evropanů.

Sociální a společenská situace se zhoršuje, a tak běžný občan aníž by přemýšlel řekne:

nejsem rasista, ale….. ; nejsem volič DSSS ale v některých věcech jim věřím….

Lidé se naučili za celá desetiletí mylně spojovat atributy biologické a fyziologické s inteligenčními, morálními, sociálními a jinými dalšími kvalitami. V souvislosti s tímto vnímáním světa vznikaly v srdcích některých spoluobčanů z řad majority teorie o nadřazenosti či podřazenosti určitých skupin obyvatelstva. Najednou tady máme vyvolené, kdežto ti ostatní jsou podřadnými, které je třeba po vzoru Národní strany “vystěhovat a potenciálně vyhladit z majoritní společnosti”. Zatímco majoritáři se cítí na výši, někteří Romové se naopak cítí podřadnými a svou podřadnost zakrývají rasismem namířeným proti každému z neromského etnika.

Váženými relikviemi národa se stávají nečestní, populističtí a velmi morálně zdegenerovaní jedinci, jejichž tvrzení je správné jen proto, že to řekl mediálně známý obličej. Kdyby televizní ksicht v přímém přenosu řekl “vystěhujme Romy do Indie”, téměř okamžitě by o takové otázce začali přemýšlet lidé, jako o jedné z reálných možností. Protože hlasatelem rasistické myšlenky nebyl nácek, ale veřejně uznávaná osobnost, o které mainstreamová média nehovoří jako o rasistovi, ale jako o spořádaném, slušném a úspěšném člověku co něco v životě dokázal.

I když mnohdy falešná ikona slušnosti veřejně vyhlásí rasistickou ideu, stává se taková rasistická idea nerasistickým nápadem někoho, kdo se “nebál říct pravdu”. Tito nemediálně označovaní rasisté jsou velkým nebezpečím pro nás všechny, protože do již tak zakořeněného citu pro rasismus přivádějí nové, ještě nebezpečnější prvky. Dnes obecně uznávaná osobnost šíří například návrat Romů do Indie, ale zítra či pozítří po větru sociálních a společenských nejistot může takový “hlasatel pravd” vyzývat například ke “zplynování Romů”, a tato myšlenka může být vlivem celospolečenské nejistoty vnímána jako nerasistický způsob řešení od jedné “poctivé a všeobecně vážené osoby”.

Veřejně známé osobnosti s rasismem a populismem v srdci mohou sloužit ve společnosti jako univerzální urychlovači rasismu a rasistických nálad ve společnosti.

Spencerův sociální darwinismus devatenáctého století nalézá nové uplatnění….kolik Čechů papouškuje příběhy o nepotřebnosti sociálního systému?

Seberme “cikánům” dávky a oni začnou pracovat. Zrušme sociální systém a nezaměstnanost zmizí a ti slabí zaniknou

I takové nesmyslné myšlenky se vyskytují v éteru myšlení lidí. Dokonce ani některým aktivistům, natož politikům, nepřipadají takové zhovadilé myšlenky nebezpečné, natož rasistické. O jejich legalizaci se starají novodobí neonacisté Antifou nazvaní jako integralistický konzervativismus, jehož ideologii  u nás obhajují Svobodní občané Petra Macha. Najednou díky rasismu odstraníme sociální systém, protože s stejně jako Spencer myslíme, že bychom neměli zasahovat do přirozeného výběru sociálními dávkami? Uvědomují si lidé co skutečně požadují, a že spolu s nenáviděnými Romy pošlou ke dnu sami sebe? Odstraněním sociálního systému by došlo zcela stoprocentně k vyvolání občanské války, ozbrojeným střetům, zvýšení a naprosté legalizaci rasismu a k absolutnímu výbuchu extrémismu.

Předsudky žijí v nás, a to nejen v dospělých, ale také v samotných dětech, jež jsou vychovávány podle tradic rozdělené společnosti, ve které ti dobří jsou bílí, zatímco ti šmejdi jsou “černí nemakačenkové ze vzdálených ghett či zbořenišť zdánlivě připomínajících ulice měst”. V postoji člověka k jinému etniku se jako odraz v křišťálové studánce zobrazuje psychologie každého z nás. Jakou psychologii má tento národ, když je ochoten klesnout z pozice soudnosti do pozice nesnášenlivosti?

Postoje k nějakému etniku vznikají učením a individuální zkušenosti vlastní, nebo zkušenosti rodičů, jež do svého potomka nevědomky přenášejí část svého rasismu. Vzniká tak bludný kruh, kdy je nutné doufat, že snad někdy během života s potomek rodičů přehodnotí svůj postoj k cizím etnikům podle svých zkušeností. Jak daleko pustíme naše  předsudky? Proč neustále chybně generalizujeme? V předsudcích si fixujeme předem zformovaný postoj k objektu nenávisti bez ohledu na individualitu, nebo povahu potíraného etnika. Nejsme schopni jakéhokoli alternativního vysvětlení, a tak dopředu nálepkujeme podle toho, co říkají jiní, někdy i ti rasisté mediálně vydávaní za slušné a poctivé vzory národa.

Předsudky jsou zevšeobecňující hodnocení vztahující se na všechny členy posuzované skupiny obyvatel. Kolik majoritářů si myslí, že “všichni Romové jsou zloději?”, kolik majoritářů si pojem sociálně nepřizpůsobivý přiřadí jen a pouze k Romům? I tato předpojatost je předsudkem. Bohužel, předsudky bývají velmi často stabilní a jen velmi těžko dochází k jejich změnám, protože jsou iracionální a snadno odolávají rozumovým argumentům. Takové předsudky se dokonce v rodině “dědí” z rodičů na potomky ve věčném koloběhu tuposti člověka. Předsudky považují vlastní hodnoty a způsoby chování za obecně platné a nadřazují je nad kulturou cizí skupiny.  Média říkají, že Romové kradou, dokonce to uvádí slabikáře pro prvňáčky, tak to bude pravda. Co na tom, že předsudky se zakládají na neúplných nebo nepravdivých informacích. Nyní je důležité za pomocí předsudků legitimizovat diskriminační jednání.

Většina Čechů nedělá nic jiného, než legitimizaci svých diskriminačních jednání vůči Romům, cizincům, či jinak odlišným lidem. Někteří z nás dokonce ke svým legitimizacím diskriminace použijí myšlenky skutečných neonacistů, za jejichž argumenty a za jejichž činy se skrývají. Ve 20. letech minulého století se vědci snažili potvrdit nadřazenost bílé rasy nad ostatními. Mnoho z nich bralo předsudky jako přirozenou reakci na, podle nich, méněcenné rasy. Po nacistickém řádění se na předsudky začalo hledět jako na patologický jev, ve kterém se hledaly osobnostní rysy člověka vedoucí k rasismu, antisemitismu a jiným předsudkům.

Moudré hlavy bádaly, až Theodor Adorno přišel v roce 1950 s koncepcí autoritářské osobnosti. Co je to vůbec ta autoritářská osobnost?

Autoritářská osobnost myslí nesmlouvavě, nepoddajně s předem jasným závěrem, řídí se autoritami, svět si dělí na černý a bílý, vyžaduje striktní dodržování pravidel a hierarchie. V mysli chová více než kdokoli jiný předsudky vůči sociálním skupinám s nižším statutem.

Kolik současných Čechů má sklony k autoritářské osobnosti? Celá naše společnost, i za přispění politiků a mediálně známých osobností, míří do autoritářského přístavu nesmyslností, kdy jsou nám všem coby konzumentům a nikoli občanům a voličům podstrkávány autoritářské projekty jako Úsvit Okamury, Holešovská výzva či Janečkova podoba (ne)přímé demokracie. Kolik z nás jsou skutečně autoritářskými osobnostmi? Cizí lidi vnímáme jako členy určité skupiny a ne jako jedince se svými osobními vlastnostmi a tím dáváme prostor k již zmíněným generalizacím. Najednou je pro nás jednodušší k černé barvě kůže přiřadit předsudky, jež v žádném případě nevypovídají o vlastnostech konkrétního člověka.

Minimalizujeme rozdíly v rámci skupiny obyvatel, do které patříme, a zveličujeme rozdíly mezi skupinami jinými.

Bílí přeci nejsou tak špatní, zatímco Romové jsou natolik odlišní. Bílí nedělají ta závažné trestné činy, zatímco Romové svými trestnými činy ohrožují každého bílého

V podobném gardu to platí také pro Romy, kteří někdy rozdíl mezi Romem a neromem vidí příliš extrémně, než je tomu ve skutečnosti.

Je tady přeci oblíbená kategorie “my a oni”, ve které si vytváříme dva imaginární světy “jich” a “nás”. Máme strach pochopit ty druhé, protože v ten okamžik bychom mohli přijít o hlavní modlu nenávisti, o hlavní nástroj existence některých lidíKategorie “oni” se vyznačuje negativními charakteristikami, které kategorie “my” nenese a striktně je odsuzuje. Díky tomu ovšem “oni” vytvářejí identitu skupiny, s níž se ztotožňujeme. Ve skutečnosti jeden nemůže žít bez druhého. Zcela bláhově si myslíme, že oni mohou být nahrazeni úplně někým jiným. Ale to není pravda. V tom hloupém rozdělení na oni a my se oba dva potřebují a také i z tohoto paradoxního pohledu, jsou Romové nedílnou součástí  české společnosti. Ve skutečnost žádné oni a my neexistuje. To jen my samotní se snažíme dělit sami sebe do hloupých skupin. Lidská práva jsou jen jedna a v tomto úlu pohledu existuje pouze “MY”.

Dělení na “oni” a “my” pouze upřednostňujeme a oceňujeme svoji vlastní skupinu…..mnozí z nás chtějí být dostatečně znatelně identifikováni ve své skupině “my”, a proto klidně použijí diskriminačních praktik vůči jiné skupině “oni”.  Tím, že se lidé identifikují se skupinou, o které si myslí, že je lepší než ostatní, si zvyšují sebevědomí a sebeúctu. Opravdu jsme všichni takovými slabochy, že v jednom kole musíme útočit na sebe navzájem?

Rozpadem základních hodnot ve společnosti spolu se zhoršující se sociální situací ve státě u mnoha lidí dochází k ponižování svého vlastního sebevědomí. Tam vzadu mnohých z nás hryže permoník maličkosti a nepotřebnosti, který se snažíme nahradit těmi hloupými předsudky.

Raději pošpinit Roma a zůstat důležitý, než se cítit jako maličký pidimužík v lahvi od okurek.

Předsudky se staly po mnohé z nás způsobem, jak udržet vlastní sebeúctu a sebevědomí na přijatelné úrovni. Co jsme to ale za lidi, když kvůli vlastnímu pocitu “blaha” “zničíme” a poškodíme ty ostatní? Ke své skupině “my” býváme shovívaví, kdežto ke skupině “oni” jsme čistě nesmlouvaví.

Žijeme v syndromu spravedlivého světa, de lidé dostanou to, co si zaslouží. Chudí lidé se zasloužili o své ožebračení….. Tento přístup odmítá vliv okolností a podmínek. A ty předsudky? Ty si přeci každý způsobil sám vlastním chováním. To, že Romové kradou je podle syndromu spravedlivého světa realita, a nikoli předsudek. Neustále připisujeme příčiny mnoha situací a chování povahovým rysům, a to i tehdy, pokud je chování způsobeno objektivními okolnostmi. Najednou tady máme začarovaný kruh. Negativní chování člena skupiny “oni” je způsobeno jeho povahovými rysy, ale pozitivní projevy jsou způsobeny šťastnou náhodou, nedopatřením a ve výjimečných případech. To způsobuje, že cizí skupina prakticky nemůže zrušit předsudek vůči sobě.

Na principu syndromu spravedlivého světa často staví neonacisté, extrémisté a rasisté. Brutální formy předsudků jako je lynčování, zplynování, bití, týrání, odpírání pomoci či sociálních výhod systému, jsou opět na vzestupu a některé z brutálních forem předsudků se stávají legálními, jako je například vysídlení části obyvatelstva ze skupiny “oni”, debata o odpírání sociálních výhod téže skupiny, či veřejné šíření nadávek “černá svině” jako nerasistický slang hlupáků s holými lebzami.

Vlastní frustraci spojenou s agresí si ve formě předsudků někteří lidé léčí na jiném etniku, kterým v českém prostředí nejčastěji bývají Romové, jež se stávají náhradním objektem pro vybití agrese, kterou mohla způsobit frustrace hospodářská, politická, sexuální nebo třeba společenská.

Měli bychom se sami sebe ptát, co jsme to za společnost, že dovolíme takovou zhoubu, jakou je nový zrod neonacistů v České republice. V Česku chybí kulturní vzory, které by případnou agresi brzdily. Ministr Pecina říká, že je to chyba Romů, prezident Zeman raději mlčí nebo obecně označí neonáckovské bojůvky, o kterých nikdo neví co přesně v zemanovsém gardu znamenají…..není žádný herec, zpěvák, nebo nějaká všeobecně uznávaná osobnost, která by frustraci lidí z nenaplnění svých potřeb mírnila.

Na okolní svět se díváme brýlemi skupiny “my”. Všechno vidíme z pohledu vlastní kultury a tento pohled nám připadá jako jediné správný, aniž bychom si uvědomovali, že není jediný. Je třeba vžít se do ostatních skupin “oni” a následně vytvořit svět kompromisů, kde nikdo není diskriminován a kde všichni mají stejná práva i povinnosti. Sami se ztrácíme světu a chování jiných skupin vnímáme jako cizorodý, nepatřičný prvek. Takový postoj může následně vést k ospravedlňování nepřátelství vůči jiné skupině, porušování lidských práv nebo dokonce k páchání genocidy.

Ještě je čas se změnit…ještě je čas na přetvoření sama sebe k lepšímu obrazu společnosti. Tento svět je nemocný, ale jedinou příčinou jeho nemoci jsme my lidé se svým rasismem a předsudky.