Rozhodnutí Nejvyššího soudu nad rebely Tluchořem,Šnajdrem a Fuksou je správné

Nejvyšší soud rozhodl o vynětí pravomoci orgánů činných v trestním řízení a propuštění z vazby poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře. Najednou tu máme další povídačky a teorie na téma poslanecké imunity. Po krátkém nadšení ze zrušení doživotní imunity všech poslanců, tak celostátní televize pochybují nad rozhodnutím soudu. Proč se stejná štvanice za senzacemi neodehrála již v období Bárty, kdy rozhodnutí soudní instance bylo dosti podobné? Zatímco se levicové strany snaží přeměnit Ústavu na doslovný recept na demokracii, nejrůznější ústavní právníci perlí všemi možnými názory. Jednou je počínání Nejvyššího soudu správné, zatímco jindy je rozhodnutí o vyjmutí poslanců z trestního řízení extenzivním výkladem ústavního práva.

Cílem parlamentních imunit je ochrana poslanců před zákonnou činností vlády nebo soukromých osob. Historicky bylo účelem imunity uchovat ohroženou pozici volených shromáždění před mocnými panovníky a jejich aparátem. Již v pradávné historii v roce 1397 anglická Dolní sněmovna vyhlásila zákon odsuzující podezřelé finanční aktivity krále Richarda II.  Thomas Hexey, poslanec, který stál za tímto zákonem proti králi a jeho dvoru, byl postaven před soud a odsouzen k trestu smrti pro zradu. Po tlaku sněmovny dostal milost.  Od tohoto okamžiku je poslanecká sněmovna považována za suveréna a její jednotliví členové mají výsadní práva nutná k výkonu zákonodárné moci.

Český parlamentní systém je založený na suverenitě poslanecké sněmovny a právě z vůle sněmovny vzniká mandát vlády k jejímu vládnutí. Je tragikomické, že levicoví poslanci vnímají čin Nejvyššího soudu jako extenzivní výklad Ústavy, zatímco jmenování vlády prezidentem republiky bez projevu vůle Sněmovny levicoví poslanci za extenzivní výklad Ústavy nepovažují. Je tu opět hra o účelu, kdy Zemanem jmenovaná vláda je výhodná pro ČSSD, kdežto rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá žádný pozitivní vliv pro socany, a tak se jedná o extenzivní výklady Ústavy.

Ústavní právo je následně politicky a posléze mediálně účelově vykládané k vyvolání různých druhů nálad. Ti, kdo stojí na hranici práva, jsou nazýváni sluhy zkorumpované vlády, kdežto ti ostatní, nazývající krok Nejvyššího soudu jako čin velezrádců, jsou ochránci státu, těmi správnými, stojícími na břehu světla socanů. Jenže ve skutečnosti tady nejde o ochranu ODS nebo ČSSD. Primární je především úcta k nejvyššímu kodexu státu a primární je také zachování ústavnosti bez ohledu na politiky, politickou situaci, či zájmy jednotlivých politických frakcí.

Sociální demokracie opět vytváří z Ústavního soudu další komoru poslanců rozhodujících o tom, jak by měla Ústava vypadat. Jenže Ústavní soud tady není proto, aby upravoval Ústavu. Tato pravomoc do jeho činnosti nepatří. Jediný, kdo může měnit Ústavu je Sněmovna poslanců a senátorů. Ústavní soud nemůže ani omylem doplňovat výklady nejvyššího kodexu. Účelem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a prověřování, zda ten, či onen postup a krok není v rozporu s Ústavou. Jediné, co by mohl Ústavní soud ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu udělat, je prozkoumání, zda rozhodnutí o vyjmutí poslanců z trestního řízení není v rozporu s Ústavou.

Pokud by si Ústavní soud počínal jinak, poté by jednal na politickou zakázku, jednal by zpolitizovaně a hlavně by jednal mimo své pravomoci. Sociální demokracie zcela veřejně a zcela bez povšimnutí si mainstreamových médií nepřímo vyzývá Ústavní soud k překročení svých pravomocí. Proč se najednou hovoří jen ve prospěch jedné skupiny politiků? V tento okamžik je jedno, jestli se jedná o ODS nebo ČSSD či jinou partaj. Vše musí být v souladu se zákonem a v souladu s Ústavou. Politik by především nikdy neměl kritizovat rozhodnutí soudů, protože takové rozhodnutí musí být v demokratické zemi pro politika svaté.

Jakýkoli komentář politiků vzhledem k rozhodnutí soudu může být účelovou manipulací ve prospěch sebe samotných, jejich politické strany nebo nějaké zájmové skupiny obyvatel. Proto by média měla být ke každému takovému projevu politika kritická a nesouhlasná. Bohužel, česká novinářská obec si zvykla být senzacechtivou a nikoli ochránářskou. Základním atributem poslanecké imunity je nestíhatelnost.  Rozsah této nestíhatelnosti je v každém státě jiný. Většinou se imunita nevztahuje na nejtěžší trestné činy jako je vlastizrada, hrdelní zločiny, vzpoura a podvracení, kromě toho ve většině zemí imunita neplatí, pokud byl poslanec přistižen při činu.

Pokud je poslanec přistižen při činu, poté je většinou umožněno jeho zadržení a vyšetřování.  Ústava se vytvářela takřka na koleně z kousků prvorepublikové ústavy roku 1920 a dalších zákonů jako byl například německý Základní zákon podle něhož vznikl například článek 9. Tenkrát například Klaus odmítal přijetí Listiny základních práv a svobod kvůli článku 17. této listiny(upravuje přístup k informacím…). Již tenkrát se Ústava psala s vědomím, že není dokonalá a všechno neupravuje. Psala se s tím, že její výklad bude závislý na mnoha kontextech a úhlech pohledu. Její autoři se naivně spoléhali na nějakou formu politické slušnosti a kulturnosti, která jak vidíme, v české politice ani omylem neexistuje. Nedokonalost Ústavy můžeme vidět také v neodvolatelnosti poslance z jeho mandátu a třeba z pojmu poslanecké imunity, která vychází z prvorepublikového pojetí Ústavy.

Možné postihnutí poslance či senátora upravuje článek 27 Ústavy České republiky

(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.
(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Média se po rozhodnutí Nejvyššího soudu přou o to, co je to projev poslance. V Ústavě není přesně stanoveno co takový projev obnáší a co nikoliv.

Podívejme se například do ciziny:

V Belgii 

je upravena nestíhatelnost poslance za činy, pouze pokud byly vykonány při plnění poslaneckých povinností v době zasedání (což je prakticky po dobu trvání volebního období), kromě případů  přistižení při činu. Po revizi ústavy v r. 1997 byl rozsah imunity ještě zúžen tak, že zahrnuje jen stíhání soudní  a trest, nikoliv vyšetřování (to je možné vykonávat i bez žádosti komoře).

Ve Finsku

se imunita  vztahuje jen na trestné činy, na něž se vztahuje trest odnětí svobody nižší než 6 měsíců. Pokud je poslanec důvodně podezřelý z činu těžšího, imunita se na něj nevztahuje.

Ve Francii

Poslanec je chráněn proti stíhání, zadržení a uvěznění, za trestné činy, a to po dobu zasedání komory, s výjimkou přistižení při činu. Předběžné vyšetřování není chráněno imunitou. Mimo zasedání komory je chráněn jen proti zadržení a uvěznění.

 Německo

Nestíhatelnost poslance Bundestagu je upravena takto: jde o všechny činy, trestné podle trestního zákona. Imunita se týká i všech dalších omezení osobní svobody poslance. Kromě přistižení při činu, a to po dobu volebního období Sněmu. Pokud se týká rozhodnutí výkonné moci, není možno uplatňovat taková opatření, zasahující do osobní svobody poslance.

Vraťme se ale zpět do České republiky. Co je to projev poslance, je to řečnické vystoupení, nebo jakékoli chování i před dveřmi Sněmovny?  Jednotlivé úvahy o tom, co je projevem poslance vypadají opravdu groteskně. Pokud k úvahám o tom, co je a není projevem poslance budeme nahlížet i z pohledu případu Bárty, poté dospějeme k zajímavým konstrukcím. Jen si milí čtenáři vzpomeňte, jak celou kauzu komentovali nejrůznější ústavní právníci. Tehdy jednotliví právníci říkali, že projevem poslance je jakýkoli projev poslance během jeho mandátu. Tehdy se na věc pohlíželo jako v Belgii, kdy je vše co udělá poslanec během mandátu jeho nestíhatelným projevem. Tehdy se dokonce v médiích objevil názor ústavního právníka, že kdyby policie měla podezření, že poslanec na ulici prodává drogy, tak by nemohl být zadržený nebo vyslýchaný. Jakým právním expertům média naslouchají? Je politicky přínosné v jeden okamžik šířit Jednu teorii o projevu poslanců a jindy zase něco opačného?

Z pohledu Ústavy a předešlých rozsudků Nejvyššího soudu, je projev poslance jakýkoliv projev během jeho mandátu, ať už je takový projev učiněný kdekoliv a jakkoliv. Každopádně Ústavní soud tady není od toho, aby doplňoval nebo upravoval Ústavu. Od toho jsou tady poslanci a senátoři se svou společnou zákonodárnou schopností. Je-li Ústava v tomto ohledu nejasná, tak v tom případě by se  měli poslanci se senátory sejít a měli by iniciovat ústavní změny. Jenže samotní poslanci a senátoři tuto neurčitost co je projev poslance nebo senátora neodstraní, protože by byli sami proti sobě.

Z rozsahu imunity skutečně poslanec teoreticky může vydírat, krást, zabíjet, prodávat drogy, vařit drogy, obchodovat s bílým masem atd…..Navíc se podezření u Ivana Fuksy, Marka Šnajdra i Petra Tluchoře stejně jako u Bárty odehrálo uvnitř Poslanecké sněmovny a Nejvyšší soud rozhodl správně.  Jakákoli politizace nebo skandalizace rozhodnutí Nejvyššího soudu je hloupost.

Nemusí se nám rozhodnutí Nejvyššího soudu líbit, ale bylo správné a za každých okolností je nutné dodržovat Ústavu. Pokud se vám nelíbí Ústava, poté žádejte poslance o její změny.