František Kriegel: hrdina nejen srpna 1968

V naší novodobé historii je jen málo lidí, které lze nazvat hrdiny. Patří mezi ně bezesporu Milada Horáková, Záviš Kalandra, Jan Palach nebo Karel Kryl. Pokusím se nyní vzpomenout na jedno z těchto hrdinů, na člověka na něhož se často zapomíná – na Františka Krigela. Na člověka, který se nezalekl ani sovětského diktátu.

Doktor František Kriegel se narodil 10. 4. 1908 v židovské rodině ve Stanislawově. Jeho otec byl maličkým stavitelem – spíše polírem, který stěží uživil svou rodinu. A když zemřel, a to bylo Františkovi jedenáct let, musel se začít protloukat životem sám, protože jeho matka nebyla s to uživit celou rodinu. Vystudoval lékařskou fakultu v Praze. Na život si vydělává dělnickými brigádami například na nádraží. Vstupuje do dělnických mládežnických organizací jak v Praze tak v Polsku, následně i do KSČ.

V prosinci 1936, s přesvědčením, že u Madridu se bojuje za Prahu, se stal frontovým lékařem mezinárodních brigád ve Španělsku. Po porážce španělských republikánů přešel v únoru 1939 major Kriegel s poslední jednotkou do Francie. Tam jej čekal internační tábor. Prostřednictvím norského Červeného kříže se s dalšími lékaři dostal na čínsko-japonskou frontu. Svou devítiletou anabázi vojenského lékaře zakončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády. Do Prahy se vrátil na podzim roku 1945.

Zpět do vlasti se vrací v listopadu 1945 a ihned se aktivně zapojuje do práce ve straně jako organizační tajemník krajského výboru KSČ v Praze. Zároveň však pracuje jako lékař. Už od počátku nebyl oblíbencem ÚV pro své příliš samostatné a kritické názory na jeho činnost. Začátkem roku 48 se však ještě domníval, že bude uskutečněno heslo “Zvláštní československé cesty k socialismu”. Proto v únoru 1948 stojí ve funkci politruka v čele Lidových milicí. Když však akční výbory začaly brzy po převratu odstraňovat z míst kvalitní odborníky z důvodů, že nebyli členy strany, projevoval Kriegel obavy a nespokojenost. S takovým jednáním absolutné nesouhlasil a když se o takových případech dověděl, okamžitě dle svých možností zakročoval. Jednou prý došel za ředitelem Vinohradské nemocnice, který se chystal zrovna vyhodit několik takových odborníků a prohlásil: “Neblbni, s lidmi nelze zacházet jak s dobytkem.” V roce 1949 pak přijímá funkci náměstka ministra zdravotnictví. Záhy už mu však začíná hořet půda pod nohama, hlavně pak poté co Gottwald v padesátém roce prohlásil, že španělští interbrigadisté jsou zrádci, kteří napomáhali nepřátelům. V ovzduší strachu se všude hledali nepřátelé a na MZ ho objevili v Krieglovi. V padesátém druhém jej vyhodili s odůvodněním, že sabotuje péči o dělnickou třídu a výrobu léků. Odchází dělat lékaře do Tatrovky. Jeho působení zde však skončilo tím, že byl vyveden před bránu závodu jako nepřítel socialismu, který podporoval absenci inteligence nasazené do výroby, důvodem byly časté omluvenky pro staré, nemocné a lidi neuvyklé fyzické práci. Odtud odchází do Vinohradské nemocnice.

V 60. letech se Kriegel postupně vracel mezi vládnoucí komunistickou “elitu”. Zprvu jako poslanec Národního shromáždění a od roku 1966 se dostal i do ÚV KSČ. V době Pražského jara 1968 byl předsedou Ústředního výboru Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ. Jako stoupenec probíhajících reforem “socialismu s lidskou tváří” byl upřímně nenáviděn sovětskými představiteli, ale i domácími “konzervativci”.

Od jara 1968 do srpna 1968 proběhlo mnoho jednání mezi lidmi z UV KSČ a ÚV komunistické strany SSSR, potažmo se zástupci Varšavské smlouvy. Při těchto jednáních byl urážen i ponižován, ze svých názorů však neustoupil až do konce a tvrdě obhajoval demokratizační proces v ČSSR.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna zastihla Kriegla v budově ÚV KSČ. V ní byl spolu s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Špačkem a Šimonem hned z rána zatčen členy KGB a k večeru odvezen do Karpat. Dva dny nato byli uneseni do Moskvy k přijetí tzv. moskevského protokolu. Z 20 členné “reprezentace” ČSSR, kterou tvořilo, jak sám Kriegel napsal 1/2 vězňů a 1/2 kolaborantů, dělali problémy jednom dva – Dubček, který se však nakonec přece jen podvolil a Kriegel, který byl po celou dobu jednání v izolaci a byl přizván až k samotnému podpisu – ten i přes obrovský nátlak, zvláště pak prezidenta Svobody, odmítl. Sám k tomu ve své řeči na zasedání ÚV KSČ 30.5. 1969 řekl:

Odmítl jsem podepsat tak zvaný Moskevský protokol. Učinil jsem tak proto, že jsem v protokolu viděl dokument, který měl spoutat ruce a nohy naší republice. Odmítl jsem podepsat, jelikož podpis se odehrával v době, kdy republika byla vojensky okupována, bez konzultací s ústavními orgány a v rozporu s cítěním našeho lidu, … Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů.

Právě tato jeho řeč se stala v podstatě prvním samizdatem. Protože nemohla už v novinách vyjít, byla ilegálně rozšiřována v mnohých opisech.

Rusové nechtěli původně Kriegla pustit zpět do vlasti. Měli strach, aby se z něj nestal národní hrdina. Poprvé a naposled se však členové delegace Rusům postavili na odpor. Odmítali bez něj odletět. Kdoví, jestli to byl znovu nalezený vzdor či čest nebo jen obava z toho, že pokud jej nechají Rusům na pospas, národ, jehož byl bezesporu oblíbencem, z nich udělá zrádce a Kriegl se národním hrdinou stane doopravdy.

Téměř ihned byl Kriegel zbaven funkce předsedy ÚV Národní fronty a posléze i poslaneckého mandátu. Ještě však 18. října 68 stačil v NS hlasovat, tentokrát už jako jeden ze čtyř, proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Po nástupu G. Husáka k moci byl pak i vyloučen z KSČ, byla mu zakázána lékařská praxe a byl poslán do důchodu.

V lednu 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu, ve které viděl pokračování snah Pražského Jara. Velmi si pak vážil lidí, kteří ji podepsali: “Lidé podepisovali s plným vědomím rizika, které podstupují, nebezpečí, že přijdou o zaměstnání, že oni sami a jejich rodiny se stanou obětí perzekuce.” O to více jej trápila skutečnost, kolik významných činitelů kulturního života se podepsalo pod tzv. Antichartou. Hluboce jej pak zasáhl podpis Jana Wericha, který mu nedokázal otevřeně na jeho vyčítavý dopis odpovědět.

Tajní jej pak sledovali do konce života. Každá návštěva se musela legitimovat a její příchod i odchod se hlásil vysílačkou na příslušná místa. Když odešel z bytu, sledovali jej, všude šli za ním – při nákupech, při návštěvách divadel, koncertů i při procházce přírodou. Každý známý, který se při této příležitosti s ním zastavoval, byl nucen se legitimovat. Na jednom koncertě mu jeden z jeho přátel představil svou známou Španělku. Když byla vyzvána tajnými, aby se legitimovala, prohlásila, že má za sebou 40 let frankistického fašismu, ale že nic podobného nezažila. Přesto tento psychický útlak a nenávistné projevy v českém tisku, snášel velmi dobře. Tehdejší ministr zahraničí Španělska del Vayo o tom prohlásil: ” … ani trochu mě nepřekvapuje důstojnost a statečnost, jež Kriegel osvědčuje v této největší krizi svého života …” Kriegel měl koneckonců za sebou osmiletou bojovou zkušenost. Sledování pokračovalo až do jedenáctého září, kdy byl František Kriegel postižen infarktem. V nemocnici jej pak skrytě sledovali až do jeho smrti – 3. 12. 1979. Ze strachu, aby se z jeho pohřbu nestala protistátní demonstrace, pak komunisté znemožnili jeho pohřeb a jeho tělo bylo zpopelněno bez obřadu.

Ve věku 71 let tak v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel jeden z mála českých politiků, který nebyl po celý svůj dlouhý život a nepřízeň dějin ochoten sklonit hlavu a sebemíň slevit ze svých ideálů spravedlnosti a demokracie. Nemusíme s ním ve všem souhlasit, ale je správné si připomínat jeho odvahu, s kterými se pral za své ideály, ale i za nás všechny až do konce života. Čest jeho památce.

————————————————————————————————

Publikováno se svolením Jana Cempery

Článek původně vyšel na: http://cemper.blog.idnes.cz/