Je na čase odmítnout extrémismus a nahradit jej humanismem

Všechny nacionalistické rozdíly – všechna tvrzení, že je někdo lepší než ten druhý jenom proto, že má jiný tvar lebky, má jinou barvu pleti nebo mluví jiným dialektem- jsou zcela falešná, ale jsou důležitá tak dlouho, dokud v ně lidé věří. Je proto čas změnit víru v pochybné hodnoty.

Je třeba zahájit společný dialog důvěry. Je třeba se navzájem poznat. Je třeba zahájit nenásilný odpor vůči lhářům. Je třeba ukázat, že všichni jsme lidé. Tohle všechno je složitá cesta s mnoha překážkami a není možné vést separatistický odboj a přitom říkat, že hájíme lidská práva. Je snadné spadnout do špatných kolejí, protože cesta po kolejích dobra vyžaduje nebýt egoistou, nebýt diktátorem, musíte mít přehled o milionech problémů a musíte vše dělat kvůli ochraně lidských práv všech lidí.

Není možné připravovat pravidla jen pro Romy, zdravotně postižené, Židy, homosexuály……protože lidská práva často požadují spolupráci mezi minoritami, práva jedné minority mohou poškodit práva minority druhé. Musíme se naučit vytvářet a nikoli ničit Musíme se naučit, že národ není prastarý fetišismus nacionalistů.

Národ je barevný spolek mnoha barev vyžadující toleranci, úctu a touhu učit se od sebe navzájem. Musíme se naučit přestat s dělením světa na tábory Oni a My. Všichni jsme na stejné lodi a porušení lidských práv v jednom táboře způsobí porušení práv v táboře druhém.

Musíme se naučit, že demokracie není o nadvládě majority nad minoritou. Demokracie je o kvalitní ochraně minority před bezprávím. Protože úroveň života nejslabších ukazuje vyspělost národa a výši demokracie, o kterou se přes dvacet let pokoušíme. Na ulicích exhibují nacionalisté, myslí si, že jsou záchranou zapšklých hodnot ultranacionalismu, toho trapného fašismu, jež nepřizpůsobivci přinášejí mezi slušné občany. Nikdy nepracovali, mají zkušenosti s věznicemi a policií, a přitom se na mítincích mladíci nedorostlých rozměrů vydávají za nejslušnější Mirky Dušíny s upřímností na jazyku.

Je to vina nás všech, že necháme růst zlo. Raději přistupujeme na řeči politiků, kteří sice hovoří o nutnosti boje proti extrémismu, ale zároveň dělají všechno pro to, aby extrémismus žil co nejvíce s co největší razancí, protože rozpolcení společnosti vyhovuje politickým plánům. Miloš Zeman jako nelidový prezident hovoří o neonacistických bojůvkách, ale zároveň nikdy neřekl, kdo nebo co ty neonacistické bojůvky jsou. Karavana jede dál, zatímco si politici připravují rasistická pravidla majority, v nichž se každá minorita ztratí jako týden staré prádlo v nálevu kyseliny sírové.

Ministr Pecina vyrazí do Duchcova, kde si klábosí s rasistickou starostkou, aby později pod pláštíkem novoty prosadil to, co dříve prosazovala Jitka Bártová na připravovaných schůzích s představiteli neonáckovské DSSS. Politická reprezentace se snaží v tichosti prosazovat rasizující plány, protože se kravaťáci ve státních službách snaží přibližovat radikalismu, jemuž poskytují ve jménu populismu stále více prostoru.

Není v zájmu humanismu, není v zájmu demokracie nutit minority k akceptování rasismu ve jménu pohody poslanců, ministrů, krajských i městských zastupitelů. Je v zájmu nás všech odmítnout neonacismus, extrémismus a zapšklou toleranci zla, ke které jsme se ve jménu lenosti vydali.  Musíme se sami přeměnit z latentní postkomunistické společnosti plné netolerance a uniformity do pokrokové společnosti plné tolerance, porozumění a pochopení. Už bychom skutečně mohli po více než dvaceti letech pochopit co znamená demokracie.

Demokracie je vláda lidu. Demokracie je ochrana nejslabších před zlovůlí většiny. Demokracie je o potlačení extrémismu. Demokracie je o kontrole lidu nad děním v politice. Demokracie je o soužití, a nikoli o nadvládě.

Je třeba volit cestu záchrany a nikoli cestu skonu, ke které jako nekoneční hlupáci směřujeme. Nepřizpůsobivci s hákovými kříži a Hagal runami vyhlašují válku společnosti, kde šlégrovská Rahowa není nic jiného, než fanatický pokus jednoho fanatika o nastolení dalšího reichu. Reichu, kde existují otroci a páni. Reichu, kde stařičký román Chaloupky strýčka Toma  zažívá nová ztělesnění.

Je na čase odmítnout extrémismus a nahradit jej humanismem.