Náckovští šmejdi se perou o ideologickou nadvládu, a proto se navzájem shazují

Je vtipné sledovat ideologický boj mezi Jiřím Petřivalským z DSSS a Jiřím Šlégrem z Českých lvů a nově zakládané Demokratické strany pracujících.  Dva tábory neonacistů se navzájem shazují a zesměšňují před očima veřejnosti. Je to komická hra odkrývající vyprahlost a obavy neonacistické scény. 

Jedni chtějí být ultra, zatímco ti druzí potřebují ultračleny uvnitř  svých partají. Dělnická strana sociální spravedlnosti chátrá, a tak militantní jakékoli militantní neonacistické spolky přitahují bezmozkové šílence z náručí Dělnků. Sestra Jiřího Šlégra je považována za schopnou neonacistku, jež bez problémů se svými spolubojovníky dokáže vniknout do míst obývaných Romy.  Jakékoli dělení Vandasova spolku urychluje jeho ideologický konec, a proto v režii DSSS vznikly pornograficky laděné stránky Demokratické strany pracujících.

Je to komické, náckové se snaží dehonestovat ostatní nácky, aby sami pro sebe získali ještě více prostoru. Idiotská Rahowa mosteckého půluličního Šlégra ovládá ulice českých, moravských a slezských měst, a tak si Petřivalského tým vymýšlí rozhovory, do kterých podává čtenářům zákulisní informace dodávané některými doposud váhajícími neonacisty. Šmejdové neonacismu se navzájem hecují v útocích vůči DSSS, Českých lvů a v Chomutově napůl založených posluhovačů Lucie Šlégrové, Pavla Matějného, Františka Karla Ladislava a Petra Kotába.

V uniformě SA se zdviženou pravicí…..taková je podoba Jiřího Šlégra z Mostu. Bývalý kandidát Dělnické strany do krajského zastupitelstva je tak jako jeho sestra velmi známou personou českého neonacismu, které neonacista Jiří Petřivalský přijal s velkým očekáváním.  Černé vlásky Lucinky dokreslované neonacistickými symbolikami okouzlily srdéčko Jirky Petřvalského, a tak se z dnešních nepřátel v boji stali tuctovými milenci. Na internetu je ta  dohledání láskyplná fotečka napůl svlečeného Petřivalského a jeho milenky Šlégrové.

Tu tam jsou časy altenburského Festivalu národů, jehož se před několika lety Tomáš Vandas zúčastnil. Dělnický sen o bílé Evropě dostává šmouhy, a tak je svět virtuality využíván ke vzájemným naschválnostem. Zatímco Vandas zakončil svůj nebílý projev hajlovacím pozdravem Třetí říše, o několik let později se jeho partaj musí potýkat se stejně perverzní, až nekonečně úchylnou konkurencí usilující o přetvoření demokracie ve vandasovský sen nadvlády neonacismu. Neonáckové se začali pošťuchovat, aby vytvořili divadla s divadelními oponami po své členy a sympatizanty. Škoda, že se vyznavači nenávisti navzájem nesežerou doztracena.