Nenechme si ukrást sny a navažme na odkaz padesátiletého výročí Kingova proslovu

Je to dávno, kdy Martin Luther King naplnil prostranství před Lincolnovým památníkem milionem nespokojenců. V jeden osudný okamžik celému světu sdělil svůj sen. Sen o společnosti, kde nebudou lidé posuzováni podle barvy kůže. Sen o společnosti, kdy nebudou majoritní páni a minoritní otroci plantážníků. Před padesáti lety, 28.srpna 1963, byl zažehnut plamen svobody, jež za několik let vinou vládního spiknutí zanikl ve světle mediálních zkratek. Máme velký sen, ale tento sen je ničen nenávistí extrémistů, rasistů a mnoha politiků. Co by řekl Martin Luther King na dnešní situaci? Jak by nahlížel na současnou americkou zahraniční politiku? 

Hrdina celosvětového významu měl před mnoha desítkami let sen. Nyní je třeba v jeho snu pokračovat. Je třeba nahnat miliony lidí pod praporem sjednocení do ulic. Je třeba hlásat humanismus, svobodu, stejná práva. Je třeba pošlapat hákový kříž, jež na nás zpoza různých sdružení a organizací kouká.

Co se to s námi všemi děje. V Libyi panuje regulerní občanská válka. V Thajsku dochází k mordování lidí jako kdyby to byly panenky na hraní. V Sýrii jsou používány chemické zbraně a svět nedělá nic jiného, že do oblasti posílá kontrolory z OSN. Bílý dům má dávno naplánovaný útok na Damašek a svět se tak chtě nechtě dostává do další etapy zla. Toho zla, proti němuž Martin Luther King celý život bojoval. Co se to s tímto lidstvem stalo. Ve východním Kongu zintenzivňují vraždy civilistů, znepokojující videa z Číny a Čadu dokládají další zneužívání a ničení lidských práv a my jako lidstvo nedokážeme nic jiného, než obyčejné pokrčení rameny.

Slavná fotografie přeplněného prostranství lidí před padesáti lety vzkazuje nám všem pokolením jak moc je důležité být jednotní v boji za humanismus, lidskost a spravedlivý svět pro všechny. “Mám sen“……mnoho snů velikána amerických, ale také světových dějin, má co říct české situaci, kdy se květy zla v podobenství Matějných, Šlégrů a dalších nepřizpůsobivých extrémistů zkoušejí zaplevelit svými semeny zla celou českou společnost.

Kyž k padesátému výročí Kingova shromáždění u Lincolnova památníku hovořil americký prezident Obama, byla jeho slova o něčem jiném. Zákony nyní zakazují úmyslnou rasovou diskriminaci a to kromě afroameričanů také latinoameričanů a členů LGBT komunity. Tohle všechno za života Martina Luthera Kinga prostě neexistovalo.

Společnost se v oficiálních očích změnila. Změnila se ale také v praktickém životě? Rasismus nadále hraje částečnou roli v americké administrativě. Stejně tak existují místa, kde být homosexuálem, nebo bisexuálem znamená neoficiální rozsudek smrti v podobě lynče či jiného nezákonného potrestání. Rasismus žije a bude žít navěky. Co je důležité, je existence zákonů společně existencí nevládních organizací, jež mohou dohlédnout na porušování práv minorit. V Americe právo skutečně funguje a umí potrestat viníky rasismu, i když i v tomto ohledu dokáže někdy selhat. I za velkou louží někdy rasismus přežívá v oblasti trestního soudnictví. V Americe nejsou občanská sdružení nerozhodnutými loutkami ve větru.

Narozdíl od USA má Česká republika na mnoha právech minorit postaveny Potěmkinovy vesnice pro oči Západu. Se sílícími vlivy extrémistů dochází ke stále otevřenějšímu projevu extrémismu i mezi obyčejnými politiky a posléze i mezi obyčejnými obyvateli státu. Soudy začínají extenzivně vykládat zákony, kdy je vždy přísněji potrestán majoritář před minoritářem. Nežijeme náš sen, ale potácíme se jako opilci v dávné minulosti. České nevládní organizace jsou loutkami ve větru často s hutí po mamonu. Těch výjimek je velmi málo a je třeba si jich vážit.

Jediný dosud žijící mluvčí z roku 1963, John Lewis, na slavnostním setkání u Lincolnova památníku řekl: “Tyto dny, jež nás nejvíce rozdělovali, skončily, ale máme další boj“. Tento svět opravdu čeká další globální boj. Boj, ve kterém je nutné zakopat hloupý hon za terorismem. Boj, ve kterém je nutné zbourat hloupé Potěmkinovy vesničky uprostřed podivné Evropy. Boj, ve kterém znovu musíme nalézt společnou chuť ke společné obraně světa pro budoucí generace. Toho světa, kde nikdo nebude přemýšlet nad barvou kůže nebo nad verzí nějakého náboženství. Takový svět je světem budoucnosti. Relikvie neštěstí nikdy nesmí hrát hlavní roli a vždy musejí být pohřbeny co nejhlouběji pod zemský povrch.

Je třeba ochraňovat na mezinárodní úrovni imigranty. Je třeba obhajovat slabé. Je třeba zničit diskriminaci v trestním soudnictví, jež občas přetrvává jak za oceánem, tak v naší Evropě, speciálně v České republice. Je třeba skoncovat s neomezeným zadržováním osob obviněných z terorismu. Je třeba skoncovat se segregacemi přímými i nepřímými.

Jsme na cestě, kdy nemůžeme jít osamělí. A na této cestě si musíme slíbit, že vždy půjdeme vpřed. Nesmíme se otočit zpět, protože žijeme pro budoucnost a máme zodpovědnost za tento svět. Padesátileté výročí památného proslovu Martina Luthera Kinga je svědectvím, že cesta dobra je jedinou správnou možností.